Celý případ sekčního šéfa Národního bezpečnostního úřadu Vladimíra Šiši je naprosto neuvěřitelný příběh, zcela zapadající do všeobecného marasmu, kterým zaneřádili sociální demokraté za osm let svého vládnutí veřejný prostor.

První informace o nikoliv běžných problémech pana Šiši se ve sdělovacích prostředcích objevily na jaře roku 2004. Podezření z korupce a, jak se objevilo už tehdy v reportáži České televize, i z aktivní spolupráce s pochybnými privátními společnostmi nebyly, jak by se u takovéto instituce v jejím vlastním zájmu dalo předpokládat, příčinou jeho okamžitého vyhazovu.

K „Rozvázání pracovního poměru dohodou“ došlo až v březnu 2005 a jeho příčinou byla dle prohlášení mluvčí úřadu Anety Kupkové skutečnost, že Šišovo jméno je mediálně spojováno s podezřelými aktivitami. V prohlášení se ale také uvádělo, že „…jakákoli trestná či protiprávní činnost se u Šiši neprokázala…“

Média tehdy Vladimíra Šišu obviňovala mimo jiné i z lichvy. V polovině února 2005 poslal ředitel Národního bezpečnostního úřadu Jan Mareš svého sekčního šéfa na dovolenou a požádal ho o podklady k případu údajné lichvy, kvůli které Šišu vyšetřuje policie. V roce 1998 mu prý manželé Nekulovi z Jihlavy museli při poskytnutí půjčky 600.000 korun podepsat směnku na 960.000 korun.

Dokumenty, které Šiša počátkem března 2005 předložil, „…nepotvrzovaly spekulace například o výši půjčené částky či násobení vrácené částky,…“ uvedl tehdy ve svém rozhodnutí ředitel NBÚ. Mareš odmítl komentovat to, zda jde o lichvu.

To není Národní bezpečnostní úřad, to je přípravka na Armádu spásy, kde si všichni na slovo důvěřují, protože pan ředitel Mareš panu Šišovi přes všechny „mediální útoky“ důvěřoval tak, že jej samotného nechal, aby mu více než dva týdny „dohledával“ dokumenty k údajné lichvě.

Z reportáže ČT z července 2004 vyplynulo, že pan Šiša jezdil i do úřadu autem půjčeným od firmy, vyšetřované tehdy pro pletichy ve veřejné soutěži. Zlatým hřebem v ní byla mluvčí NBÚ Aneta Kupkova, která na dotaz ČT, zda NBÚ věděl o Šišově autě odpověděla :

„…Když si (pracovník NBÚ) půjčí od někoho auto, tak se nezkoumá jestli ten dotyčný není trestně stíhaný. Pracovník je rád, že se sveze…“

Ano, dnes víme, že pracovník NBÚ je rád, nejenom když se sveze, pracovník je dále rád když od kohosi dostane notebook a pracovník je také jistě rád, že mu někdo pošle na konto 400.000,- (v českých). A ředitel je rád, že má takového sekčního šéfa (který vůbec, ale vůbec za nic kromě uklízeček, údržbářů, autoparku a pár právníků nezodpovídal) a premiér je rád, je že má takového ředitele Úřadu, kterému se kdovíproč říká Národní bezpečnostní (asi dle vzoru pana Orwella a jeho Ministerstva lásky). A protože jsou na sebe tak hodní nejenom oni, ale všichni (dobře, tak skoro všichni) je potom samozřejmé, že dle výzkumu renomované agentury STEM obsazují politici ze strany hodných čelní místa v žebříčcích oblíbenosti.

Poslední otázka rozhovoru s Janem Marešem v Hospodářských novinách 24. ledna 2005:

HN: Podáte kvůli Šišovu případu rezignaci?

JM: Pokud se prokáže moje chyba, vyvodím z toho patřičné důsledky.

Měl bych pro pana ředitele jednu drobnou připomínku – tou chybou, z níž by měl vyvodit patřičné důsledky – by mohlo být prohlášení jím řízeného NBÚ z března 2005, že „…jakákoli trestná či protiprávní činnost se u Šiši neprokázala…“ Pokud se teď naopak prokáže, není o čem mluvit. Má-li si zachovat zbytky profesionální cti, měl by se Mareš inspirovat u samurajů. Na podávání rezignace je už poněkud pozdě.

www.angle.cz