Zřejmě ano, je to dáno mírou zdanění jeho práce. Napadlo mě to sice v hospodě př večeři, když mi najednou všechno připadlo až nesmyslně drahé, ale je to myslím obecné a zákonité. Proč vůbec musím nad objednávkou obyčejné večeře, po mých 25 letech budování socialismu a kapitalismu, stále nepříjemně rozmýšlet o cenách? Zničehonic mě v tom rozčilení napadlo, že to není normální. Předesílám, že nejsem ekonom, ale všichni musíme dennodenně trochu ekonomy být.

Je známá věc, že za svou práci si kupujeme práci cizí. V Česku nám bezmála polovinu (průměrně asi 49%) z výdělku bere stát. Pro jednoduchost uvažujme, že stát bere 50% a počítejme:

Dejme tomu, že si kupuji práci stěhováka (bez materiálových nákladů, pro jednoduchost). Udělám-li práci za 1000,‑Kč, vydělám čistého 500,‑Kč (stát si vzal polovinu) a dám je stěhovákovi. Jemu stát také sebere polovinu, on dostane čistého tedy 250,‑Kč. (S náklady na materiál by to vycházelo ještě zoufalejší.) A jsme u jádra pudla. Poměr je 1000 : 250.

Poměr naší odvedené práce k odměně jinému (kterou ufinancujeme) je průměrně 4 : 1.

Připadá vám to úplně normální? Jsme na to sice dávno zvyklí, přesto jsou občas účastníci té směny naštvaní. Platící naříká na drahotu a placený je přesvědčen o tom, že je hrubě podhodnocen. Přirozený poměr u státem neovlivňované směny prací by se v průměru pohyboval kolem 1 : 1, tak to funguje u různé sousedské výpomoci apod. (Nejsem si ale jist, v kterém okamžiku se to stává trestný čin.) Jinde platí státem vynucený poměr 4 : 1. Není kruté, že to nevybíravě postihuje všechny, včetně nejchudších, jakmile něco vydělají? Proč naši sociálně spravedliví o snížení zdanění práce vůbec nemluví? Při tak výrazném nepoměru?

Zdanění práce není samozřejmě jediná přemrštěná daň. Spotřební daně dosahují také k 50% např. u lihovin, cigaret, benzínu, nafty. Přestane-li člověk v nouzi kouřit, pít a jezdit autem, spotřebním daním se může vyhnout, ale jak by mohl přestat pracovat?

Mimochodem, neznamená to tedy, že náš stát, zvlášť přičteme-li ke spotřební dani ještě DPH 19%, musí z ceny ropy nutně dostávat větší díl než ty pohádkově bohaté ropné státy? Kam to teda všechno jde a proč mu to pořád nestačí?

Ve škole nás učili o strašlivém vykořisťování za feudalismu. Poddaní platili vrchnosti tzv. desátek a ještě chodili na robotu. Bližší zkoumání objasní, že to byl desátý díl ze všeho co poddaný vyprodukoval, čili 10% patřilo vrchnosti. Chodilo se ještě na robotu, většinou v sobotu. To znamená šestý pracovní den dělali zadarmo. 1/6 rovná se 17%. Slušný feudál bral tedy celkem asi 27%. Někteří feudálové nutili poddané chodit na robotu i víc dní v týdnu. Dva i tři dny, to už se poddaní bouřili. Bylo to celkové zdanění 43% (2 dny) nebo dokonce 60% (3 dny roboty).

Co dnes umožňuje, aby český člověk vcelku pokojně snášel od státní mašinérie odebírání pravděpodobně většího podílu z výsledků své práce než býval podíl odebíraný nelidskými feudály? Samozřejmě to je nesmírným technickým pokrokem, který zajišťuje potřeby člověka ve výrazně vyšší míře, ale také něco jako, omlouvám se za ten výraz, otupělost stáda, které nikdy nepoznalo nic lepšího. Komunisti přece brali v podstatě všechno.

Vyhlídky do budoucnosti jsou při dané míře zdanění práce zřejmě také tragikomické. Kdybychom pracovali jako mravenci a přírůstky HDP soustavně překonávaly Číňany a platy nám rostly i reálně, prostě všechno šlo tak, jak slibují, přesto při dané míře zdanění práce se nelze vyhnout důsledkům poměru 4 : 1. Mohli bychom si sice koupit víc věcí z levnější ciziny, ale to by bylo vše. Průměrně movití lidé v Česku by zákonitě cítili stále velkou drahotu a za svou práci by zdaleka nedostávali odpovídající protihodnotu. Na tom žádný nominální růst průměrné mzdy ani přírůstek HDP nic nezmění, takové jsou naše daňové zákony.

Už slyším metat námitky, že v jiných zemích je práce také drahá. To ano, ale pokud stát oběma stranám nebere polovinu, při směně výsledků práce s druhými se hodnoty z větší části vyměňují, nemizí na straně výdejce i příjemce dvě poloviny do státní kasy.

Vysoká míra zdanění práce nás vlastně tvrdě trestá za to, že pracujeme. O vlivu na nezaměstnanost nelze pochybovat a vzniká spirála dalších nároků státu, který potřebuje vybrat ještě víc. Přes očividné plýtvání, lavinu korupčních skandálů nejvyšších státních úředníků, prohrané miliardové arbitráže, nesmyslné narůstání státního dluhu atd. vybírají a přerozdělují stále víc, jinak by to pro politiky i státní úředníky ztrácelo půvab.

Změna českého státu na inteligentního a efektivního pomocníka je nejistá vyhlídka, mnoha lidem vyhovuje daný stav. Politici mají na sliby a uplácení nejrůznějších vrstev voličů, státní úředníci pohodlný život za nadprůměrné platy a řídí lukrativní přerozdělování, podnikatelé snáz dostávají měkké peníze z děravých veřejných rozpočtů a většině Čechů je to jedno. Z cizího krev neteče. Nezdá se, že by mnoha lidem docházelo, že to velké plýtvání nakonec někdo zaplatí a možná i odskáče. Kdopak to asi bude, lidičky?

Všechno to přerozdělování i jevy s tím spojené se samozřejmě dějí ve jménu sociálna. Víme však z historie i nedávno minulé, že pro ospravedlnění největších křivd jsou zásadně vždy zneužívány nejvznešenější ideály. Náš stát se chová jako byrokratický moloch, dusící své obyvatele svými nároky a záplavou nedomyšlených zákonů, ve světě naopak dostává za své chování pravidelně přes držku a musí platit. A všechno to v důsledku zase zaplatí lidi. Vše, čeho tato země dosáhla, není díky státu, ale spíš navzdory.

Náš ministr financí na otázku kolik nul má český státní dluh, neznal odpověď. Jinde pak prohlásil, že sebe a svou rodinu raději nezadlužuje. Mám pocit, že se tady někteří museli zbláznit. Jde o to, jestli jenom oni, nebo my všichni.