31.8.2016 | Svátek má Pavlína






SPOLEČNOST: Bučina

31.7.2014

aneb Pojeďme na čáru, tam vám všechno ukážu…

Pamětníci odcházejí, lidé v aktivním věku na konci zatím posledního totalitního režimu, jsou stále starší. S jedním z těch nejstarších, žijícím od padesátých let v Australii, jsem pobyl pár dnů na Šumavě. Nejatraktivnějším výletem mezi všemi krásami Šumavy, Modravou, Povydřím, Horskou Kvildou, Kašperskými Horami a dalšími, byla místa spojená s bývalou železnou oponou, kterou už přítel Bořek nemusel přelézat, protože ji začali vztyčovat krátce po tom, co se mu podařilo z již zkomunizovaného Československa odejít bez střelby pohraničníků, pronásledujících psů a pronikání stěn smrti. Ve věku devadesáti let se toho už nedá moc nachodit, a tak jsme si Šumavu prohlíželi hlavně z auta. Podařilo se nám autem dojet až na Bučinu, když nám na Místním úřadě v Borových Ladech vydali povolení použít jinak nepřístupné silničky z Kvildy přes Knížecí pláně, vyhrazené jen pro autobus s turisty přistavovaný o víkendech. Na terase restaurace hotelu Alpská vyhlídka, stojícím hned vedle stometrového torza železné opony, jsme si povídali, co se vlastně tehdy v letech 1945-1948 stalo, že takové obludné monstrum, které zavinilo smrt stovek lidí, kteří byli na hranici ubiti, zastřeleni, usmrceni elektrickým proudem nebo se utopili jen proto, že nechtěli mít nic společného s budováním komunismu a chtěli žít jako svobodní lidé, se mohlo na takových nádherných místech vůbec objevit.

Bučina byla nejvýše položená obec v Československu, ležící v pohraničním pásmu. V padesátých letech byla jako řada dalších vesnic a vesniček zlikvidována, lidé z rodin žijících zde po staletí vystěhováni a budovy srovnány se zemí. Na místě zaniklé obce pak komunisté zřídili široké pásmo z několika vysokých plotů z ostnatého drátu, včetně drátů s elektrickým napětím o síle několika set tisíc voltů, strážních věží, zoraného pásma a signálních stěn. Dnes je vedle hotelu, hned pod terasou, vybudován 100metrový úsek signální stěny včetně branky a pozorovací hlásky. Naučná cedule instalovaná na místě podává historii železné opony. Instalovaná signální stěna není originální. Ta původní stále o 50 metrů blíže k hranici. Na Šumavě podobnou instalaci najdete na rakouské straně u přechodu Guglwald u Přední Výtoně. Další museum železné opony najdeme v Rozvadově. To bylo otevřeno díky Nadaci Železná opona dne 14. května 2011 v suterénu budovy celnice starého hraničního přechodu Rozvadov. To byl nejznámější hraniční přechod mezi Východem a Západem. Tato expozice nabízí cca 800 fotografií a stovky exponátů. Na bývalém hraničním přechodu ve Valticích je Museum ostrahy státní hranice zobrazující celou historii střežení hranice železné opony.; největší část expozice však tvoří opět historie železné opony.

Mluvíme o historii železné opony. Třídní boj však na bývalé „čáře“ zuří dál. Stará se o to Klub českého pohraničí, organizace bývalých odstřelovačů tzv. „narušitelů“, řečeno jejich slangem. Organizace bývalých pohraničníků, spíše však důstojníků Pohraniční stráže, osvětových důstojníků nebo několika řadových pohraničníků, kteří v sobě nesou dál fanatismus bývalých strážců “tábora míru a socialismu“. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit v televizní besedě s jejich zástupci.

Komunisté jak známo dbali na dodržování socialistické zákonnosti. Zákony platí pro každého, to bylo heslo, které otloukali svým politickým odpůrcům o hlavu. Republiku si rozvracet nedáme, hlásali ti, kdo svobodnou československou republiku zničili. Neplatilo to pochopitelně doslova. Komouši byli totiž při svém dodržování práva tak důslední, že vyznávali dokonce i některé instituty římského práva, např. rčení „Princeps legibus solutus“ (vládce stojí nad zákonem). Pro nás komunisty ale komunistické zákony neplatí. Jenže, a to je legrace (kdyby se za ní netáhla ale krvavá stopa stovek zastřelených a ubitých), komunisté vlastní zákony někdy vůbec neznali.

Projevilo se to právě v pořadu paní Jílkové „Máte slovo“. Byl o pohraničnících, o tom, zda za komunistického režimu měli právo střílet na politické uprchlíky na zadrátované hranici. Protože si mě paní Jílková vybrala za oponenta někdejšího plukovníka pohraničních vojsk soudruha R. a předsedy již zmíněného Klubu českého pohraničí, takových českých „Alte Kameraden PS“, vytiskl jsem si jejich bibli – Zákon o ochraně státních hranic č. 69/1951 Sb., se změnami podle novel č.138/1965 Sb. a 145/1971 Sb., tedy ve znění posledního stavu textu.

Paragraf 1 tohoto zákona zní: „K zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru.“ Před pronikáním! Logika pojmu pronikání napovídá, že pronikat lze jen zvenčí a že pokud by byl zákon myšlen i na ty osoby, které chtěly z republiky odejít (v komunistické terminologii uprchnout), mělo by v něm vedle slovesa „pronikat“ být uvedeno i sloveso „unikat“. Prostě únik není průnik! Ve smyslu pohraničnickém, nikoli jiném.

Vynechme nyní zlotřilé agenty západních špionážních agentur, kteří se s nožem v zubech a pistolí v ruce plížili přes západní hranici, aby se pokoušeli zničit tábor pokroku a míru. Právě na tyto „pronikatele“ byl určen zákon o ochraně státní hranice. Je to pochopitelné, protože právě tito západní agenti usilovali o zmaření budovatelského úsilí všech poctivých pracujících. Ovšem ne všichni byli poctiví, mezi poctivými budovateli se nacházeli i takoví, kteří se chtěli na budování socialismu vykašlat a odejít na Západ, kde, jak se domnívali, jim pokvete pšenka a budou pečení holubi lítat do úst, jak tvrdila komunistická propaganda. KSČ ve svém nekonečném humanismu iniciovala i přijetí výše uvedeného zákona, který jim tento odchod umožňoval. Zákonodárce totiž, jak z textu zákona vyplývá, jim možnost legálního odchodu poskytoval, když nařizoval chránit hranici jen před těmi „narušiteli“ (narušitel = fyzická osoba přecházející hranici), kteří do naší socialistické vlasti přicházeli. Namísto, aby přijeli s pasem a dolary a ubytovali se v Alcronu a Ambassodoru a objednali si valutové sexuální pracovnice, tak se plazili přes kopečky. Jenže, jak je patrné, školení a instruktáží nebylo ani u PS dost. Nikdo pohraničníkům neřekl, že mají zadržovat jen ty pronikající zvenku sem k nám a nechat odcházet ty, co již nechtěli budovat socialismus a chtěli napříště žít v západním ráji. Prostě stříleli po všech! Ani překážky, ostnatý drát, zátarasové stěny, elektřina v drátech a další vymyšlenosti na lapání lidí nebyly zkonstruovány tak, aby zlikvidovaly jen pronikající a neublížily unikajícím. Logickým právním výkladem je tedy nutno dojít k závěru, že zásahy proti unikajícím byly nezákonné a osoby zasahující, či takové zásahy nařizující, páchaly trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a v případě zranění či smrti unikajících samozřejmě i trestný čin vraždy či pokusu o vraždu.

Je o tom i jinak výborný akční film „Král Šumavy“; i v něm se střílelo na unikající. Po letech tedy zjišťujeme, že „vybraní příslušníci pracujícího lidu“, protože jen takoví měli být podle § 3 uvedeného zákona vybíráni pro službu v Pohraniční stráži, neuměli číst. Naprostými negramoty byli však jejich důstojníci, velitelé a soudruzi nahoře, kteří jim veleli. Plk. R., kterému jsem v pořadu paní Jílkové strčil zákon před oči, prohlásil, že jej četl víckrát než já. Četl, ale nepochopil! Ostatně hádka, která pokračovala po vypnutí kamer na chodbě televize na Kavčích horách mezi čestnými vlastenci hájícími se zbraní v ruce zákon a vlast (za které se stále považují) a jejich oponenty, prokázala ze strany vlastenců takovou míru absurdity, že neznalost zákona proti tomu byla nic. Na výtku, že se nejsou schopni omluvit za stovky zavražděných, odvětil soudruh plukovník R.: “A co tisíce těch, kteří dnes umírají hlady na ulicích?“ Představte si, jdou a najednou padnou hlady! Ani narychlo podaný rohlík jim už nepomůže. Ještě že na to jídlo má soudruh plukovník slušnou penzi, mnohem vyšší než postřelení, kteří přežili, nebo bývalí političtí vězni. A těm popraveným a zavražděným, které má na svědomí Havel, jak se soudruh plukovník také vyjádřil, by se měl postavit pomník. A pod ním by mohl klečet soudruh plukovník s pohraničnickým pejskem a nápisem „Neprojdou“. Ovšem nejvíce v kuloárech zabodoval předseda Klubu, zeptal se totiž onoho postřeleného pána, který v pořadu zastupoval stovky obětí, proč nepřekračoval hranici s řádným pasem. Jasně, na to je třeba se zeptat i těch zastřelených, proč třeba v padesátých letech nepožádali o pas a výjezdní doložku a nepřešli s nimi na řádném hraničním přechodu!

Používat zbraň a střílet jim prý dovoloval zákon. Na ten v pořadu nedošlo. Bylo to nařízení ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 „O právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně“. V § 1 je uvedeno: „ Příslušník pohraniční stráže použije při výkonu své pravomoci zbraně, zachovávaje potřebnou opatrnost proti osobám, které na území republiky neoprávněně přešly nebo se po území republiky pokoušejí přejít státní hranice a na výstrahu se nezastaví.“

Pomineme-li kouzelnou dikci, která dovolovala střílet na ty, kteří hranici přešli, třeba po celé cestě až do Prahy (délka vzdálenosti od hranice nebyla určena), pak možnost střílet na ty, „kteří se po území republiky pokoušejí přejít státní hranice“, byla rovněž nezákonná, protože nařízení ministra je právní norma nižší právní síly než zákon o ochraně státní hranice, který nedovoloval zasahovat „proti unikajícím“, a tudíž jako norma nižší právní síly v rozporu s normou nižší, bylo nařízení neplatné.

Bylo by to i při vzpomínce na zastřelené k smíchu, jako byla celá socialistická zákonnost. Jenže k pláči je nejen plukovník R,. ale i jeho soudruzi z Klubu pohraničí, poslední „čeští vlastenci“ hájící vlast. Také mají v podtitulu svého klubu heslo: „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane česká celá naše země.“ Že na čáře neměli vůbec co dělat, že vrátili čas o 150 let zpět, kdy ze staré rakouské monarchie mohl vyjet do ciziny každý řemeslník na vandrovní list a kdy si jejich Lenin špacíroval po světě, jak chtěl, a nocoval v nejdražších hotelech západní Evropy, to je nad jejich chápání. Vždyť Američani na hranici Rio Grande s Mexikem také vraždí, jak tvrdí – jen si soudruzi zase popletli zeměpis. Tato hranice má zadržovat pronikající nelegální přistěhovalce, nestřílí se na ní po prchajících Američanech již proto, že žádní takoví přes hranici z USA neprchají. Kdyby ty komunistické mozečky byly jen zelené, ale ony jsou úplně prázdné! Škoda, že nemohou dnes střílet na ty, co lžou. Jak řekl v pořadu předseda jejich Klubu: „Pane doktore, vy nevíte, že právník musí mluvit pravdu?“ Posuzováno podle pravdy, pak jsou všichni tito pohraničníci také právníky, protože advokát nemusí mluvit pravdu, v zájmu klienta někdy ani nesmí nebo nemůže. Ale co to má společného se střílením na hranici?

O tom všem můžete v klidu přemýšlet v kouzelném hotýlku „U Alenky a Lenky“ (dříve Rankl) v Horské Kvildě, kde se vzorně starají nejen o narušitele, ale i o unikatele. Spánek, strava, počasí – vše vynikající. Už hledám v diáři volné dny, abych tam mohl zase uniknout. Nebo proniknout? Vzpomněl jsem si na kolegu zpívajícího advokáta Ivo Jahelku a jeho nudistu Béďu Šulistu: „Pojeďme na čáru, tam vám všechno ukážu.“



Diskuse


počet příspěvků: 14, poslední 1.8.2014 12:09









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.