Stále jsme ve světě z roku 1945. Jeho vady nezmizí tím, že budeme relativizovat osvobození

Symbolem května 1945 byly kvetoucí šeříky. Půlstoletí se pak objevovaly na plakátech coby atribut rudoarmejců osvobozujících Prahu. Dnešní historici to upřesňují. Začátek května 1945 byl sychravý a deštivý, asi jako letos, letní slunce přišlo až 9. května, takže šeříků moc nebylo. Ale to je jen detail, který nemá převálcovat tu hlavní zvěst – nesporný fakt osvobození od nacismu.

Očima roku 2015 to ale vypadá jinak. Nejde o to, zda šeříky zasypávaly, či nezasypávaly tanky Rudé armády. Jde o samotný fakt osvobození. Nebyla to spíš nová okupace? Cesta do nového otroctví? I takové otázky teď formují veřejnou debatu. Vzbuzují dojem, jako by byl květen 1945 poměřován brýlemi května 2015. Jako by Putinova agresivita a hrozba stavěly do jiného světla i 70 let staré události.

Aby bylo dobře rozuměno, hned po pádu komunismu se v jiném, uvolněném světle jevilo skoro vše – od osvobození jihozápadu Čech Američany přes roli vlasovců či odsun Němců až po mocenské cíle Stalina. Ale tak velký posun ve vnímání role sovětské armády přineslo teprve letošní výročí a nová hrozba Ruska.

Byla to svoboda, nebo ne?

Putinovo Rusko vyrazilo cestou revanše za rok 1989. Je zemí bezskrupulózních manýr, schopnou anektovat ukrajinské území, aniž byla sama napadena, jen z pocitu, že může. Bude-li prezident Zeman jednat v Moskvě s Putinem, vysílá tím neblahý signál – jak pro náš pud sebezáchovy, tak pro západní spojence.

Ale to vše nesmí zastřít fakta. Květen 1945 jednoznačně přinesl osvobození od nacismu. Jeho hlavní tíhu na našem území nesla sovětská armáda. Na tom nic nemění ani Stalinův mocenský apetit, ani Putinova nová agresivita. Problém může nastat, když si nasadíme brýle roku 2015.

„Je načase říci, že oslava ‚osvobození Rudou armádou‘ je zvrhlá a absurdní šaškárna,“ čteme na webu Svobodné fórum. Pane jo. Jistě, kritický postoj k roli Sovětů v květnu 1945 je nezbytný už proto, že Stalin a svoboda představují protimluv, ale neměl by se přebíjet rozdíl mezi tupou brutalitou i mocenskou ambicí stalinismu a mezi programově likvidačním i rasově cíleným charakterem nacismu. To není pominutelná nuance. A jestli si to někdo myslí, může si udělat vlastní test. Ještě žijí lidé s vytetovaným číslem, kterým osvobození Rudou armádou zachránilo životy. Zkuste se jich zeptat, zda oslavy považují za zvrhlou a absurdní šaškárnu.

Aktuální pozornost i analýzu si zaslouží spíše něco jiného. Je to fakt, že květen 1945 přinesl takové uspořádání světa, které trvá dodnes. Jakkoliv působí překonaně a s ohledem na Putina i nebezpečně, má svou logiku. Květen 1945 a porážka nacismu jsou nejmenší společný jmenovatel, na kterém se státy světa shodnou (alespoň formálně). Od té doby žádná stejně konsenzuální událost nenastala.

I proto zůstává „dítětem“ roku 1945 OSN a její Rada bezpečnosti, nejvyšší arbitrární orgán planety. A kdo si myslí, že po studené válce mělo být toto uspořádání nahrazeno jiným, ať hledá odpověď na elementární otázky: jak takové uspořádání prosadit? Přineslo by více plusů, nebo minusů?

Očima Rotha i Cimrmana

Uspořádání světa z roku 1945 má sporné body. Už ten, že hlavní slovo i právo veta stále patří jen vítězům druhé světové války. Není náhoda, že jediné legální jaderné mocnosti jsou USA, Rusko, Čína, Británie a Francie. Atomové zbraně mají i jiné státy, ale neúčastní se smlouvy o nešíření. Německo má hlavní slovo v eurozóně, ale vyjednávací skupina s Íránem se označuje jako 5 + 1: pět stálých členů Rady bezpečnosti + ne zcela plnoprávné Německo.

Než řeknete, že je to tak dobře či naopak špatně, porovnejte to s předchozími uspořádáními světa vzniklými po zničujících válkách. V paměti jsou tři – z roku 1815, 1918 a 1945.

To první se pojí s tím, co v Česku hodnotíme neblaze. S metternichovským „koncertem velmocí“ i Svatou aliancí arcikonzervativních států (Rakousko, Prusko, Rusko) proti liberálním a revolučním hnutím. Ale vydrželo sto let, až do první světové války. I díky němu se dnes díváme na 19. století s nostalgií jako na dobu stability a klidu – ať už brýlemi Josepha Rotha, či Svěrákova Járy Cimrmana.

To druhé, versailleské, nám přineslo svobodu i nezávislost a oslabilo agresivní mocnosti. Jenže je oslabilo natolik, že v nich vzbudilo touhu po revanši. Proto vydrželo jen dvacet let.

To třetí, z Jalty, Postupimi a San Franciska (OSN), trvá dodnes, aniž by na tom něco změnil konec studené války.

Problém dneška spočívá v tom, že formálně platí uspořádání z roku 1945, ale Západ (a Česko coby jeho součást) se cítí být vítězem studené války. Jak by také ne, když proraženou berlínskou zdí lidé proudili z východu na západ, ne obráceně. Jenže konec studené války nepřinesl konferenci ve stylu Versailles, která by stanovila nové uspořádání. Proto stále žijeme ve světě z roku 1945 se všemi minusy, které to přináší. Ale ty minusy nezmizí tím, že budeme květen 1945 zpochybňovat coby jasné osvobození.

LN, 7.5.2015