Stalo se to již dávno, ale vždy si při debatách o našich vztazích k Rusku a podobně musím připomenout Jardu Bendu. Benda byl náš spolužák v národní škole, později v měšťanské, v takovém menším městečku. Kdybych to měl nějak hodnotit z hlediska dnešního, byl on ten Benda přece jen trochu odlišný od nás, od jeho spolužáků.

Byl prvním členem Pionýra, aktivním nástěnkářem, později aktivním členem Československého svazu mládeže a v podstatě stoupencem všeho sovětského. On to zřejmě studoval od malička, pravdou je, že o Sovětském svazu věděl snad všechno. Dopisoval si s mnoha vrstevníky, ale i se staršími lidmi odtamtud.

I my ostatní jsme měli své názory, s nimiž jsme se různě netajili, jenže Benda byl skála. Pro něj byl světlým bodem na obzoru Sovětský svaz. V tomto pojetí politiky byl naprosto nekritický. Pochopitelně i k tomu, co se dělo doma, protože země sovětská byla naším vzorem. Nehádali jsme se kvůli tomu, to ne, ale velice často jsme s ním nesouhlasili. Ale chovali jsme se v těch dobách ještě spíše jako děti. Avšak s pocity těžko definovatelného strachu z represí režimu, které mohly přijít. To jsme viděli kolem sebe, to jsme někteří věděli od rodičů, kteří uměli nazvat věci kolem nás pravým jménem.

Konec základní školní docházky nás rozdělil. Vím jen, že Benda se hlásil na geologickou průmyslovku, kam se nakonec dostal. My, co jsme se hlásili na různé jiné střední školy, jsme se tam také dostali. Po maturitách to bylo horší. Mnozí se dostali na vysoké školy, avšak v určité fázi studia je museli opustit. Mnozí se na řádné vysoké školy ani nedostali. Mnozí se po jejich absolvování nedostali nikam. A tak jsme zakotvili různě.

Počalo nás rozdělovat nejen vzdělání, ale také politika.

V jednom takovém běžném pražském deštivém podvečeru jsem tradičně zamířil do kavárny Slavia. Ani jsem nehledal místo u okna, bylo přece jen šero, ale spíš místo, kde bych měl jakýsi klid. A předpoklad setkání s dobrými lidmi. Bylo to na podzim roku 1970. Doba zdaleka ještě nevychladla.

Všude bylo obsazeno, pouze u jednoho dvojáku bylo jedno místo. Přisedl jsem si, dovolil se, objednal a náhle zírám. Proti mně seděl Benda. Poznal jsem ho na první pohled. A to víte, že jsem si ho, soudruha, vychutnal.

Hele, povídal mi po mém poněkud chaotickém expozé. Já s nimi také nesouhlasím. A Brežňev je u mě šílenec, který likviduje celý systém. No, byla to diskuse velice tvrdá. A posléze se mi svěřil.

V době jeho předpokládaného narození v desátém květnovém dnu roku 1945 přecházela jeho maminka z jedné pražské čtvrti do další čtvrti ke své sestře. V jistém místě, ve věži kostela, byl umístěn nějaký německý střelec, který střílel po všem, co se v okolí hýbalo. Což maminka netušila. Když vyběhla na ulici, zazněl výstřel, ztlumený tělem muže, který se na ni vrhnul, srazil ji k zemi a přikryl její tělo tělem svým. V jejím těle již žil můj spolužák Benda. Mužem, který ji svým tělem zachránil, byl jakýsi staršina Rudé armády. Kulka ostřelovačova zůstala v jeho již neživém těle. Maminka mu byla do konce svého života nesmírně vděčna, ačkoli se nikdy nedozvěděla jeho jméno. Bendu porodila týž den v jedné pražské nemocnici, v níž ve stejném dni skonal jeden z barikádníků. Byl to Bendův tatínek.

Tohle všechno jsem se tehdy v té Slávii dozvěděl a pochopil jsem Bendovo chování a jeho nekritickou lásku ke všemu sovětskému. I jeho nenávist ke všemu německému, i když pochopitelně se řada věcí nedá paušalizovat. Ani omlouvat nějakými, byť velice silnými, osobními prožitky. Ale byl jsem rád, že se mi Benda po letech svěřil, a také jsem kvitoval, že se díky událostem v srpnu 1968 ze své nekritičnosti vůči sovětským soudruhům trochu vyléčil. Na druhou stranu jsem ho ujistil, že si logicky vážíme každého sovětského vojáka, který ve druhé válce padl za naši svobodu, a rovněž tak že nikdo nikdy nebude smět zpochybňovat oběti Pražského povstání, jakým byl například jeho otec. To si konec konců myslím dodnes.

Dost jsem o něm ještě po našem setkání přemýšlel. Uvědomil jsem si totiž, že nemůžeme všechny příznivce bolševismu strkat do jednoho pytle. Jejich motivy mohou být různé a ne všichni jsou vždy schopni na první i na druhý pohled rozpoznat zlo. Bendovi se to zřejmě podařilo až na pohled třetí.

Patří k neuvěřitelným paradoxům života, že jsem se s Bendou potkal naposledy (a doufám, že již skutečně naposledy), asi před měsícem a náhodou opět ve Slávii. U jeho „čtyřky“ byla dvě volná místa. Seděli tam pouze dva.

Ani vám nebudu vyprávět, co nového jsem se dozvěděl o zlých imperialistech, o fašistických Ukrajincích a o tom, jak bylo správné, že Manolis Glezos strhl z Akropole v roce 1941 vlajku s hákovým křížem, což by mělo být dnes doplněno německými reparacemi Řecku, značně převyšujícími jeho současné zadlužení.

Které započalo ovšem za Andrease Papandrea, za jehož stranu Pasok Manolis Glezos třikrát úspěšně kandidoval, dodal jsem já. No, to jsem si naběhl.

Posléze jsem již spíše jenom mlčel. Benda s tím jeho kolegou do mě bili argumenty, na které jsem ani nechtěl odpovídat. Dominoval mezi nimi názor, že jediný, kdo chce s tímto světem něco slušného udělat, je Vladimír Putin.

Tak jsem se pokusil vše vrátit do bodu jedna. Do toho, kdy se mi téměř na stejném místě před pětačtyřiceti lety Benda svěřil s tím, že Brežněv je šílenec.

A to jsem také neměl dělat.

Dneska, povídá Benda, dneska je mi jasné, že rok 68 u nás připravovali bývalí esesáci a kolaboranti. Ovšem za vydatné podpory USA. Tak jako to udělali nedávno v Kyjevě. Atakdále, atakdále.

Nepomohla mi ani většinou osvědčená metoda proti demagogii. Tak mi řekněte hoši, povídám smířlivě, jak byste to chtěli řešit. Konkrétně s touto zemí? Ale uvědomte si, že žádné polovičaté řešení nám nepomůže.

Bylo jim to jasné. Vystoupit z NATO. Vystoupit z Evropské unie. Zavést celnice a ochranu státních hranic. Zavést povinnost pracovat. A spoustu dalších nesmyslů.

Takže byste se chtěli vrátit o nějakou tu desítku let zpět?
Pokud jde o systém, tak ano.

Rozhlédl jsem se po kavárně. Byla téměř plná. Pánové, povídám – zkuste tu obejít všechny lidi. Za každého, kdo prohlásí, že se chce vrátit zpět, vám koupím flašku prvotřídního koňaku.
Odmítli to.
Národ, povídá mi Benda, na to ještě není připraven. Přijde na to postupně sám.

Z čehož jsem pochopil, že bude nutné, abych veřejně oznámil, co nás čeká. Někdo by mi mohl v budoucnu totiž vytknout, proč jsem to tajil. A to bych opravdu nechtěl.