Černá a bílá. Někdy mám pocit, že žádné jiné barvy nejsme schopni vnímat. Celonárodní barvoslepost nás potom zavádí do slepých uliček, ze kterých nebývá úniku. Tak například, přiznáte-li, že nedůvěřujete Romům ze sousedství, protože vyhrožovali vaší dceři a chtěli po ní peníze, jste rasisti. Nikoho nenapadne položit si otázku, co je to vlastně rasismus a zda-li je možné touto nálepkou označit negativní zkušenost a obavy z ní vyplývající. Nejinak je tomu v současných debatách o církevním majetku.

Kdo je proti vydání třetiny nemovitého majetku a 270 miliardám korun pro církve v příštích šedesáti letech, je odpůrce spravedlnosti, komunista či antikrist. Nikdo se ale neptá, proč je vyrovnání státu s církvemi (kdy objemem nároků vévodí katolická církev – 83%) tak velký společenský a politický problém už od počátku devadesátých let. Od té doby se přece táhnou nekonečné diskuse o oceňování majetku, oprávněnosti nároků, historických majetkoprávních souvislostech a dalších sporných bodech. Ale pravá příčina vzedmutých emocí je někde úplně jinde. Je právě v negativní zkušenosti s církví a obavách z ní vyplývajících.

V dobách komunistické diktatury byla katolická církev a její představitelé vystaveni brutálnímu nátlaku, který směřoval od násilných útoků na zdraví, životy i majetky až po masivní infiltraci – získání sítě informátorů a spolupracovníků totalitní moci. Přesto si řada duchovních dokázala udržet nejen morální kredit, ale i důvěru okolní společnosti, včetně té ateistické. V roce 1989 a v letech následných tu byla historická šance proměnit tento kredit na reálné, zcela oficiální a velmi účinné působení na proces obnovy společnosti zdecimované nejen ekonomicky, ale především hodnotově, morálně a duchovně. Veškeré naděje však katolická církev velmi rychle zklamala.

Poté, co ztratila respektovaného kardinála Tomáška a nahradila ho jeho nástupcem Vlkem, se stala v očích veřejnosti zlatokopeckým spolkem. S vyceněnými zuby se zařadila do fronty vlčáků, kteří se začali předhánět, kdo dřív a jaký kus si urve z těla rodící se demokracie. Zošklivila se tím i svým vlastním lidem. Už počátkem devadesátých let známý páter Alois Kánský (jako duchovní vyprovázel na poslední cestě národního umělce a nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta) pocítil potřebu se veřejně omluvit nejen za to, že ho ke spolupráci získala StB, ale i za chování své církve, která svou roli pastýře obětovala zlatému teleti. A to v té době ještě asi nevěděl, že budou církevní řády z navrácených majetků vystěhovávat staré a nemocné lidi (Domov důchodců u sv. Tomáše v Praze) či ničit vzácné muzejní expozice (Technické muzeum v Brně). Nebo že katolíci budou vybírat vstupné v Chrámu svatého Víta. Stejně tak nemohl vědět, že se proti zájmům svých farníků jeho církev spojí se zahraniční mocí – konkrétně s rakouskými a německými sdruženími, která hájí zájmy odsunutých vlastníků rozsáhlých majetků nejen v severních či západních Čechách, ale i na jižní Moravě a dalších místech České republiky.

Domnívám se, že odpůrci církevních restitucí navržených vládou pod kuratelou církevních „pastýřů“ toto všechno vědí. Proto jim těžko lze vytýkat, že se brání věnovat stovky miliard z našich daní instituci s tak podezřelým chováním. Nejsou to antikristi. Jen mají oprávněné pochybnosti, zda-li je moudré posilovat majetek a moc zájmové skupiny, která neváhá cílevědomě pracovat proti zájmům věřících i nevěřících v naší společnosti.

poslankyně Evropského parlamentu