28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Ani nevím jak, stal se ze mě heterák

22.8.2014

Totiž, aby bylo jasno, nestalo se ze mě nic, co bych předtím nebyl, takže přesněji řečeno jsem vlastně teprve teď zjistil, že jsem „heterák“, aniž jsem to tušil. Dozvěděl jsem se to od Martina Fendrycha na serveru Aktualne.cz zároveň s informací, že i gay a lesbické páry mohou dát dětem lásku, nejen my „heteráci“.

Tak tedy heterák. Nevím, zda je to neologismus páně Fendrychův nebo si to jako nadávku vymyslel někdo z „homáků“ (tak by asi musel znít analogický protiklad), abychom si my ostatní nemysleli, že jsme cosi lepšího nebo normálnějšího než oni. Lidstvo se zřejmě odteďka už nebude dělit na muže a ženy, ale na na homáky a heteráky, ačkoliv práva budou mít zaručeně stejná; nicméně časem se nejspíš ukáže, že homáci, jelikož tvoří ve společnosti nepatrnou menšinu, nutně potřebují ještě nějaká práva navíc, aby se heteráci necítili povzneseni nad ně už jen svou početní převahou. Menšiny je přece potřeba chránit proti zvůli většiny, aby se jí náhodou nezachtělo diktovat svůj vkus a své priority početně znevýhodněným homákům. I vyřeší se to nějakými vhodně zvolenými kvótami, pozitivní diskriminace se tomu taky říká, aby se těm nafoukaným heterákům trošičku srazil hřebínek.

Homáci tvrdí, že dokážou dětem poskytnout stejnou lásku jako heteráci. A protože láskyplné prostředí je pro děti to nejdůležitější, měli by mít na osvojení a výchovu dítěte stejné právo jako heteráci. Fendrych jde ještě dál: Různopohlavní páry prý nejsou o nic stabilnější než stejnopohlavní, každý druhý se časem rozpadá a ty, které se nerozpadnou, drží spolu často jen formálně a manželství jim slouží jen jako pláštík mimomanželských vztahů. Manželství jako trvalý svazek jednoho muže a jedné ženy se prý již přežilo, konzervativní model rodiny je prý beznadějně zastaralý. Soužití muže a ženy je zbytečné v době, kdy se děti dají vyrobit „ze zkumavky“. A o výchovu se daleko lépe postará harmonický homosexuální pár než máma s tátou, kteří se spolu věčně jen hádají.

Tak mě napadá, jestli by nebylo lepší rodinu jako instituci rovnou zrušit, děti vhodně geneticky naprogramované pro jejich budoucí roli pěstovat ve skleněných baňkách a vychovávat ve vědecky řízených kolektivních zařízeních s přesně dávkovanou stravou optimálního složení. Lásku a další duševní nadstavbu by jim zprostředkovaly pilulky vhodně stimulující příslušná mozková centra, případně implantované elektrody řízené počítačem. Hm, tak se mi zdá, že tenhle nápad už měl kdosi přede mnou. Kde já jsem to četl? No ovšem, Aldous Huxley, Konec civilizace, napsal to dokonce už roku 1931. Doporučuji nejen panu Fendrychovi - je to poučné čtení, byť trochu morbidní.

Jak já se ale jenom vyrovnám s myšlenkou, že už nejsem normální, obyčejný člověk, ale heterák? Nemám se za to nakonec ještě stydět? Nebo se mám začít bát? Nebudou to na mě pokřikovat na ulici? Nebudu nucen nosit nějaký potupný odznak své politováníhodné, zastaralé sexuální orientace? Neobjeví se na některém příštím festivalu Prague Pride transparenty „Pryč s heteráky“? Skoro se to bojím vyslovit, aby se té myšlenky honem někdo nechytil, ale nebudeme mít ve školách kromě „Muslimů očima českých školáků“ další výchovný program „Homo je přece taky člověk“ nebo „Stejný stejného si hledá“?

Snaha zbezvýznamnit pohlavní odlišnost jde už tak daleko, že se (zatím naštěstí jenom na tom avantgardním Západě) uvažuje o zrušení oddělených záchodů ve veřejných budovách. Když prý máme společný záchod doma, proč to rozdělovat na veřejnosti? I v literatuře a kinematografii se téma homosexuality nejen už dávno usídlilo jako „salonfähig“, ono se dnes dere na výsluní jako záležitost vysloveně módní. Tvůrce, který by o ně ve svém díle ani nezavadil, nemá naději prosadit se mezi elitu.

Co dělat, svět se mění. „Ženy, ale i muži žijí déle, stihnou v životě více vztahů, někdy po sobě, jindy paralelně, jak se to hodí.“ Homo či hetero, jak je komu libo. Překrásný nový svět...