Praha mění vztah ke světu: vzniká nový konsenzus těch, jimž se dosavadní orientace zajídá

Džihádisté vyhlašují v Iráku chalífát. Moskva posílá na pomoc do Bagdádu stíhačky. Dalo by se pokračovat, ale už tyto zprávy ilustrují, že v Iráku je skoro vše špatně. Ti, kteří měli být zneškodněni (teroristé), jsou silnější než dříve. A ti, jejichž vliv měl být potlačen (Írán, Rusko), tam působí jako zachránci. Tenhle obrázek si Amerika za rámeček nedá.

Čechům to může být fuk, ale jedna věc se nás dotýká. Už delší čas je zřejmé, že intervencionisté (stoupenci invaze do Iráku) prohrávají. Prohrávají na bojištích, prohrávají ve volbách (v roce 2008 je porazil Barack Obama se slibem konce války) a prohrávají ve veřejné debatě.

Prohrávají i v Praze, což na pohled působí jako zpráva z Marsu. Kolik jich vůbec je? Snad lidé jako Alexandr Vondra či Roman Joch, ale to už jsou jen soukromníci. Jenže aby nevznikla mýlka. Vztah k Iráku se pojí se vztahem k „havlismu“ v praktické politice. A tady nastává zásadní obrat.

Obrat lze ilustrovat řadou faktů, výroků, postojů a ideových spojenectví. Ve sféře vlády hlavně postoji náměstka ministra zahraničí Petra Druláka. Pak nástupem vyhraněného aktivisty Jakuba Patočky na místo poradce. Tato levicová parta se v odmítání intervencí velmi shoduje s národními konzervativci v Institutu Václava Klause. Na intelektuální frontě ji podpořil Václav Bělohradský. A pestrost obrazu dokládá anarchista Ondřej Slačálek.

Suma sumárum, vzniká tu nový konsenzus, který staví do jiného světla náš vztah k Západu, k orientaci ve světě, ke spojenectvím i prioritám, než na jaký jsme si zvykli za 25 porevolučních let.

Havel? Přehodnotit a překonat

Ten konsenzus lze zhuštěně vyjádřit asi takto: sílí potřeba přehodnotit vztah k Americe, k politice Washingtonu, k atlantické vazbě českého ukotvení a k Západu vůbec. Západ už nemáme definovat prostinkým „to jsme my– NATO, EU a USA“, ale složitěji a otevřeněji. Západ má pro nás být jen jednou – ač prioritní – opcí na širší škále volby, opcí, kterou mají vyvažovat i jiné možnosti.

Jistě, německá sociální demokracie už razí politiku ekvidistance, stejného odstupu od Moskvy i Washingtonu. Ale k nám to proniká až teď a po naší čtyřicetileté zkušenosti života v gubernii Moskvy to působí tím překvapivěji.

Lubomír Zaorálek psal už v lednu o potřebě dialogu: „Nechápat nezápadní aktéry jako strategické rivaly, které se pokoušíme civilizovat, nýbrž jako plnoprávné partnery, jimž chceme pomáhat.“

Petr Drulák razí termín „lidskoprávní atlantismus“, čímž míní svázání havlovské tradice české zahraniční politiky s Amerikou a její svévolně používanou silou.

Václav Bělohradský tomu dodává irácký rozměr. Tvrdí, že bez „ochotného pomahačství“ zemí jako Česka a Polska, jejich „zaslepeného atlantismu“ i bývalých disidentů jako Havla a Michnika by ke krvavé tragédii Iráku nedošlo.

Jakub Patočka pak míří přímo k východu. Když prý mohl být protiústavně změněn režim v Kyjevě, může se protiústavně změnit státoprávní postavení Krymu. Lépe by to neřekl ani Putin.

Tyto postoje jistě ovlivní politiku české vlády. Pokud se nějaká idea zdiskredituje (v tomto případě idea amerického intervencionismu), nemůže se to nepromítnout do politiky států. Problém je v tom, aby toto promítnutí nesledovalo neblahou tradici „ode zdi ke zdi“.

Nyní vzniká nová verze příběhu o roli USA. Přesněji vzato se již existující verze, kterou jsme však pokládali za okrajovou či alternativní, stává verzí hlavního proudu. Ta první říká, že Amerika přes všechny své chyby, kiksy, lži či šmírování je pro nás bezpečnostní i ideovou kotvou. Ta druhá vede k obrazu Ameriky jako země mesiášských šílenců, kteří z pouhé umanutosti napadli Irák, a lidí jako Havla, kteří to ze své elitářské mravní povýšenosti podpořili. Překonejme to!

Je to verze přitažlivá pro hledače alternativy k oficiálnímu obrazu světa. Upevňují ji temné zprávy z Iráku i argument statisíců mrtvých. Nikoho už nezajímá, že Saddámova válka Iráku s Íránem (1980–1988) přinesla milion mrtvých a tisíce zplynovaných Kurdů. Nikoho už nezajímá, že tento Irák v roce 1990 přepadl a anektoval suverénní Kuvajt. Že i když byl vojensky poražen spojenci, nadále porušoval pravidla OSN. Jinými slovy: velmi neblahý fakt, že Washington lhal o zakázaných zbraních, neznamená, že šílený mesianista Bush se svévolně rozhodl zničit klidnou zemi. Ale kdo dnes slyší na takové argumenty.

Kdy jsme vlastně vybočili

Od listopadu 1989 se zdálo, že komunistická éra byla jakýmsi vybočením z normální linie. Z pohledu nového konsenzu pro zahraniční politiku by se však mohlo zdát, že vybočením z linie bylo naopak uplynulých 25 let. A že teď se po přechodném pominutí smyslů vracíme k normálu.

K zásadním posunům nejsou třeba revoluce či úplný konsenzus lidu. Exministr Alexandr Vondra nedávno připomněl, jak se v 90. letech vytvářel konsenzus pro spojenectví s USA, Německem a Polskem. To nebylo na přání lidu, ale navzdory tradiční vůli lidu a jejím stereotypům. Pro byla asi třetina (elity), třetina byla proti (ale po revoluci ještě kušovala) a netečná třetina se přiklonila k vítězům. Tak nějak by to mohlo být i teď: Třetina bude pro nový konsenzus, třetina proti (ale zahltí ji vnitřní spory o EU) a netečná třetina (typicky hnutí ANO a ti, kteří ho volí) se přidá k vítězům.

LN, 3.7.2014