Umřel nám kamarád Honza Kašpar. Davy návštěvníků Divadla Járy da Cimrmana ho znaly jako herce, diváci Videožurnálu vědí, že se na tomto skvělém neoficiálním podniku z dob normalizace (a ještě chvíli po ní) vydatně podílel. Pro nás, kteří jsme byli odedávna věrní čtenáři a návštěvníci Svépomocné lidové...

Je začátek roku 1965. Sedíme v našem ústeckém bytě, tak jako vždy u stolu s neuklizeným nádobím od večeře, a družně klábosíme o tom, co den přinesl. Máma se rozčiluje na ředitele školy, kterému dělá od minulého měsíce sekretářku.

Působí to neuvěřitelně. Přece je to tak. V úterý 9. července bude Františku Ringo Čechovi už sedmdesát.

Odevzdávám tobě také a synům tvým snažnost v pulérování, vyčišťování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka… (J.A.Komenský: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské)

"Vy jste tedy nejel s paní Robinsonovou minulý týden ve vlaku do Scarborough?" zeptala se slečna Marplová pana Lloyda.

Nikdo mi to nevymluví: opomenu-li někdy při jarním sekání navléknout rukavice, gumáky a dlouhý rukáv, zezelenají mi záhy chodidla, dlaně, čelo, zkrátka každá část kůže, která se dostane do kontaktu s agresivním barvivem; při následném sprchování zezelená navíc i vana.

Když jsem ještě pracoval v novinách, rozdával jsem za gramatické a stylistické prohřešky pětistovkové pokuty. Hlavně za ruské genitivy a špatné plurály ve třetí osobě. A ještě ne moc často. Dnes by si šéfredaktoři měli v redakcích raději pořídit rovnou cely. A do té cely zavírat za slovo celý.

Magdalena Dobromila Rettigová se ve století devatenáctém proslavila svojí kuchařkou, knihou dodnes kvalitní, zaplněnou předpisy o přípravě jakostních pochutin. Ano, mnohé z nich by dnes asi neprošly před přísnými zraky zastánců zdravé stravy.

V polovině XIX. století Darwin tvrdil, že jsme nebyli stvořeni nijak unikátně, ale že jsme se postupně vyvíjeli z nižších předků. Prohlašoval, že hnací silou evoluce není nějaký vědomý intelektuální nebo božský záměr, ale "slepý" proces přirozeného výběru. Mechanický selektivní proces náhodných pokusů...

Bylo mi asi dvanáct let, když se ze mne stal pytlák pstruhů. Přestěhovali jsme se nedlouho předtím z Prahy do malého města v Podkrkonoší. Potok, který nám tam hučel pod okny, sváděl vodu údolím až od vrcholků hor.