Prý nemáme, a také nedáme, další nezbytné prostředky do vysokého školství, vědy a výzkumu a nechává nás v klidu nepřetržitý a stále více sílící odchod vzdělaných lidí, kteří svým progresivním myšlením, svým zápalem pro obor a svou chutí posouvat vědu o další krůčky dál, jsou schopni přinášet bohatství pro celou naši společnost.

Pro všechny, jen ne pro sebe.

Na koleně se věda dělat nedá a při shánění vedlejších příjmů z jiných činností také ne. Bez adekvátního finančního zabezpečení to prostě nejde. Přitom říci si o zvýšení platu se prý v akademickém světě (a nejen v něm) rovná morální sebevraždě.

Není divu, že pak tito vysoce vzdělaní lidé odcházejí; někteří k "lopatě", protože český výzkum u firem téměř neexistuje, někteří rovnou na vědecká a výzkumná pracoviště do zahraničí. Není to cesta na zkušenou a pak domů. Oni tam už zůstávají a nevracejí se.

Zdá se, že to nikomu nevadí. Trpíme jakousi národní chorobou, jejímž projevem je, že připouštíme, aby v tržním kapitalismu setrvávala některá odvětví jako zdravotnictví, vzdělávání a věda v socialistických poměrech. Považujeme dokonce za správné, že naši vysoce erudovaní odborníci mají srovnatelné platy s uklizečkami, prodavačkami, brigádníky v obchodních řetězcích... Vždyť všichni jsou potřební.

Na rozdíl od zemí s nenarušeným tržním kapitalismem, v nichž je špičková práce ducha nejen v úctě, ale i odpovídajícím způsobem oceněna, u nás přetrvává přehlíživý přístup "proletariátu" k inteligenci. V lepším případě se mluví o jakémsi poslání učitelů, vědců, lékařů... Tedy o službě bez nároku na odměnu.

Toto vše by bylo spíše smutné, než absurdní. Kdyby deník MF Dnes z 3.3. 2011 nepřinesl zprávu, že v Brně bylo vybudováno centrum vědy, které má ambice dosáhnout stejně významného postavení, jako mají již existující centra v Heidelbergu nebo Grazu. Proto také v posledních dvou letech přišlo na jih Moravy šestadvacet vědců světové úrovně. Dostat je sem však nebylo lehké, bylo třeba je "motivovat". Tedy vytvořit jim odpovídající sociální podmínky a platy, na které byli zvyklí (zhruba 4 až 5 tisíc eur). A pochopitelně také špičkově vybavit jejich vědecká pracoviště a v budoucnu hradit náklady na jejich výzkum. Očekává se, že tito zahraniční vědci budou mít zásadní vliv na rozvoj ambiciózních projektů a pomohou oživit naši ekonomiku. Za těchto podmínek určitě právem.

Lze jen přivítat, že konečně bereme na vědomí, že pokrok ve vědě a výzkumu je zdrojem bohatství společnosti. Jak však v tomto kontextu máme nahlížet na skutečnost, že na jedné straně štědře "motivujeme" cizí vědce a na straně druhé odmítáme finančně zabezpečit své vlastní odborné kapacity. S lehkým srdcem je necháváme odejít, a přitom zároveň schvalujeme, aby ministerstvo školství vyčlenilo prostředky, pomocí nichž by některé, kdysi naše vědce přilákalo zpět.

Nedivíme se ani absurdní situaci, kdy jedním ze získaných zahraničních vědců je biochemik, Čech P. B., který se do Brna vrací po třech a půl rocích, které strávil na americké Michiganské státní univerzitě. Podle vyjádření v MF Dnes (z 3.3.2011): "Paradoxně nejet tam, v Brně by prestižní vědecké místo a plat nezískal."

Jak je vidno, s naším myšlením není něco v pořádku. Řekla bych, že trpí syndromem tzv. "rovných žaludků", tím i rovností ve všem ostatním, a je napadeno nezničitelným virem národní malosti, který nám nedovolí vážit si vlastních vysoce vzdělaných lidí a nutí nás klanět se všemu, co přichází z tzv. vyspělé ciziny.