25.9.2016 | Svátek má Zlata






SPOLEČNOST: A platili to Američané

26.11.2014

Přítel mi přeposlal článek, který dokazoval, že studentská akce s červenými kartami na Albertově byla zorganizována a placena Američany. Známých, kteří mě zásobují protiamerickými, protihavlovskými a protiukrajinskými články mám několik. Přítel, který mi poslal onen článek o perfidnosti Američanů, však vybočil z řady. Druhý den mi totiž poslal další článek, který přesvědčivě vyvracel článek první a popisoval, jak bylo možné poznat, že fotografie dokládající americké spiknutí jsou falsa.

Tento článek jsem se rozhodl napsat ještě dříve, než se ukázalo, že obvinění Američanů je smyšlené. V bezprostřední reakci jsem příteli napsal zhruba toto: „Já, moje žena, mých šest dětí, moje matka, můj bratr, moje švagrová a jejich čtyři děti a naprostá většina našich známých jsme všichni ze Zemana znechucení. Vajíčka nebo rajčata by nikdo z nás neházel, ale rozhodně jsme nepotřebovali k formování našich postojů pomoc velvyslanectví Spojených států.“ Když jsem dostal od přítele onen dementující článek, uvědomil jsem si, že k obviňování Spojených států stojí za to se vyjádřit tak jako tak. Chci se zamyslet nad přemýšlením lidí, kteří podobná podezření vznášejí.

Připusťme hypoteticky, že červené karty skutečně dodalo americké velvyslanectví. Připusťme, že podplatilo několik lidí, aby na prezidenta hodili vajíčko. Těžko bychom ovšem mohli připustit, že zaplatili dejme tomu po stokoruně každému z účastníků demonstrace. Riziko, že to někdo prozradí, by bylo obrovské.

Pikle velvyslanectví Spojených států by ale nemohly vysvětlit, co se letošního 17. listopadu dělo na Národní a později na Albertově. Lze si sice zaplatit klaku, nikoli však náladu mnoha tisíců lidí. Náladu určité části veřejnosti lze zneužít, nikoli však vytvořit. Když byly po vítězství našich hokejistů nad SSSR v dubnu 1969 davem rozbity kanceláře Aeroflotu na Václavském náměstí, stalo se tak zřejmě v důsledku provokace StB, která nejprve nechala před Aeroflot včas dopravit hromadu dlažebních kostek. Její agenti pak hodili kamenem jako první. Nicméně kdyby bylo našim občanům tehdy lhostejné, že nás „spřátelené armády“ obsadily a že probíhá nechutná a krutá normalizace, k ničemu takovému by nedošlo, byť by tam bylo agentů trojnásobek. Kdykoli čtete, že nějaký stát vyvolal v jiném státě revoluci, nevěřte tomu. Ano, cizí mocnost může vyvolat vojenský puč nebo státní převrat, nikoli však revoluci.

Autoři či přívrženci teorie amerického vměšování zpravidla patří mezi ty, kdo jsou přesvědčeni, že věci jsou vždycky jinak, než jak vypadají na první pohled, a že události, které se odvíjejí, někdo řídí. „Už dávno nejsme svobodní,“ napsal mi jeden z nich. „Rozhoduje o nás někdo jiný.“

Takový názor je ovšem samonaplňujícím se proroctvím. Současně je projevem zbabělosti, defétismu a ducha otroctví. A jednoduše neplatí. Rozhodujeme o sobě sami. Rozhodujeme v parlamentních volbách, v senátních volbách, v komunálních volbách, v tom, jak se chováme a angažujeme v mezidobí mezi volbami, jak mlčíme k bezpráví nebo jak šíříme pomluvy. A o tom, co se dělo na Národní a na Albertově, jsme nově rozhodli i v prezidentských volbách. Stejně tak o sobě rozhodují Rusové, Američané, Ukrajinci nebo Němci. Nerozhodují ovšem o sobě třeba turečtí Kurdové nebo krymští Tataři, protože nemají možnost volit toho, koho by chtěli. Nicméně rozhodli o sobě třeba obyvatelé Východního Timoru, přestože jich stálo jen 700 000 proti dvousetmilionové Indonésii, která jich čtvrtinu pozabíjela. A přesto si vydobyli svobodu. Odmítli uvěřit či přijmout tvrzení, že „o nich rozhoduje někdo jiný“.

To téměř unisono tvrdí bývalí estébáci. Kolem výročí 17. listopadu se s nimi uskutečnilo více rozhovorů, nežli bylo zdrávo a než bylo vkusné. Jejich víra, že tehdy to někdo řídil a někdo to řídí i dnes, je zřejmě naprosto upřímná. Vždyť oni se přece nechávali řídit a je pro ně těžko představitelné, že někdo prostě něco dělá z přesvědčení a navíc se ještě nenechá uplatit.

Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že o sobě nerozhodujeme sami, většinou nefandí Ukrajincům v jejich touze po svobodě. Nevěří totiž, že by malé národy mohly být svobodné. Domnívají se, že malé národy budou vždy předmětem jednání velmocí. Snahu vymanit se z orbitu nějaké velmoci – v tomto případě Ruska – považují za drzost či provokaci. Rusko nedávno oznámilo, že chce záruky, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO. To odpovídá uvažování ruských elit – ty nejsou ochotny připustit, že by ukrajinský národ mohl mít právo rozhodnout si sám, do jaké aliance vstoupí či nevstoupí. A kdo by Rusku mohl takové záruky dát? Kdyby mu tyto záruky dali Američané, jen by tím dokázali, že jim na malých (nebo: slabších, protož Ukrajina nijak malá není) národech a jejich aspiracích na svobodu záleží stejně málo jako Rusům. Ve skutečnosti se Putin necítí ohrožen Evropskou unií nebo NATO. Cítí se ohrožen svobodou.

Ti, kdo věří ve spiknutí Spojených států, Bruselu nebo třeba Angely Merkelové, často tvrdí, že mezi Evropou a Ruskem zase tak velký rozdíl není. Ani u nás prý nejsou média svobodná. A je u nás hodně korupce. A soudy soudí špatně nejen v Rusku, ale i u nás. Konec konců, i u nás přece vládne oligarchie.

Hodně mi to připomíná levičáky, kteří sem občas zavítali v sedmdesátých či osmdesátých letech. Ti nám taky tvrdili, že u nich je to stejně špatné jako u nás – rozdíl je pouze relativní. Pak si zase odjeli do své vlasti, z níž mohli kdykoli vycestovat bez nějaké výjezdní doložky; když se jim chtělo, šli si zademonstrovat proti vlastní vládě a mohli ve svých tiskovinách publikovat, co chtěli. A když je to napadlo, přišli nám říct, že je to u nich stejně špatné jako u nás. Těžko jsem tehdy chápal tu slepotu. A přiznám se, že ji těžko chápu i dnes. Ale stala se dnes dokonce jakousi módou. Prostě nás pálí dobré bydlo a nevážíme si svobody, kterou máme.

Ne, v Rusku to není jako u nás. Jsou tam političtí vězňové, vyjádřit nesouhlasný názor je mnohdy o krk, svoboda médií je vzpomínka na minulost. Je potřeba o tom mluvit, dokud je čas. Protože ti, kteří se cítí dnes nesvobodní, by mohli nakonec dosáhnout toho, že skutečně nesvobodní budeme.

Autor je pravdoláskař a povaleč z pražské lumpenkavárny
Psáno pro www.pritomnost.cz



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


B. Rybák
20:07
26.11.2014

B. Rybák
20:09
26.11.2014

B. Rybák
20:01
26.11.2014

D. Polanský
19:15
26.11.2014

J. Kanioková
19:19
26.11.2014

J. Babicka
19:32
26.11.2014

Z. Lapil
17:27
26.11.2014

J. Jílek
14:26
26.11.2014

S. Ševeček
13:21
26.11.2014

J. Jílek
14:29
26.11.2014

V. Podracký
12:42
26.11.2014

J. Kanioková
19:38
26.11.2014

M. Urban
12:02
26.11.2014

K. Luboš
11:16
26.11.2014

S. Ševeček
13:22
26.11.2014

J. Jílek
14:31
26.11.2014

J. Kadeřábek
17:10
26.11.2014

D. Drápal
19:02
26.11.2014

J. Kanioková
19:34
26.11.2014

M. Hoblík
11:08
26.11.2014

L. Kubeš
12:19
26.11.2014

P. Lenc
9:55
26.11.2014

T. Kočí
10:17
26.11.2014

M. Prokop
9:46
26.11.2014

P. Kmoníček
9:29
26.11.2014

J. Kalina
9:09
26.11.2014

J. Babicka
19:30
26.11.2014

B. Hamáček
8:51
26.11.2014

I. Schlägel
7:54
26.11.2014

J. Babicka
5:22
26.11.2014

D. Drápal
6:55
26.11.2014

B. Hamáček
8:53
26.11.2014

J. Babicka
19:24
26.11.2014

A. Reček
7:01
26.11.2014

I. Schlägel
7:54
26.11.2014

J. Urban
9:14
26.11.2014

J. Urban
9:05
26.11.2014

O. Kadlec
0:31
26.11.2014

počet příspěvků: 43, poslední 26.11.2014 08:40









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.