Jak vnímá sovětskou invazi první pokolení, které nezažilo ani normalizaci, ani revoluci?

Jedenadvacátý srpen je klasickou ukázkou toho, jak se ze zážitku formujícího celé generace stává "povinné výročí". Na tom posunu není nic výjimečného ani tragického, jen je dobré si to uvědomit. To, co nejméně dvě pokolení považovala za trauma a silnou emoci, je pro nastupující generaci už jen kapitolou z dějepisu. Jak se tito mladí staví k poselství 21. srpna 1968? O tom moc nevíme, přitom je to důležitá otázka. Souvisí s vnímáním Ruska jako možné hrozby, s vnímáním komunismu (i socialismu) jako něčeho odpudivého a také s vnímáním vlastní – osobní i státní – suverenity. Už proto by se tím společnost zabývat měla.

Předchozí generace – řekněme lidé narození do konce 70. let – to měly svým způsobem jednoduché. Sovětská invaze (pro puntičkáře: invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy) a její dozvuky způsobily takovou společenskou změnu, že se z toho stala doslova životní lekce. Ta lekce znamenala jasno v postoji k Sovětskému svazu ("se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o sekundu déle," říkalo se; "bijte Rusy na věčné časy," pokřikovali hokejoví fanoušci), ke komunismu (a socialismu) i k poměrům normalizace. Kdo tu emoci zažil, byť i jako dítě, nepotřebuje další vysvětlení. Kdo ji nezažil, má to složitější.

Upřímně řečeno, s něčím takovým schází zkušenost. Za posledních sto let se české dějiny utvářely ve dvacetiletých cyklech: Dvacet let uplynulo od vyhlášení první republiky do jejího konce. Dvacet let uplynulo od osvobození a komunistického puče do sovětské invaze. A dvacet let uplynulo od začátku následné normalizace do pádu Husákova režimu.

Ta období se shodovala s generační pamětí. Člověk ani nepotřeboval speciální učebnice – stačilo rodinné vyprávění nebo četba starých novin uložených v krabici někde na půdě (tak nasál atmosféru i emoce srpna 1968 třeba autor těchto řádek). Teď se to ovšem mění. Už 24 let žijeme v kontinuální demokracii a jednom režimu. Poprvé vyrůstá pokolení, které nemá ani osobní prožitek invaze, puče nebo normalizace, ani necítí potřebu ty emoce nějak zpětně nasávat. Když už není totalita, není ani společenský tlak na to, aby mladí frajeřili se znalostmi o srpnu 1968, že?

Je to tak skutečně? Těžko říci, neboť do hlav člověk nevidí. Ale právě proto záleží na tom, jak si ty hlavy význam zásadních událostí přeberou. Proč byli jen čtyři stateční?

Invaze z 21. srpna 1968 byla vojenskou monstrakcí. Jen v prvním sledu vpadlo do Československa 100 tisíc vojáků a 2300 tanků. Pro názornost: To je dvojnásobný počet tanků, než jaký Američané nasadili při invazi do Iráku v roce 2003. S dalšími sledy dorazilo na naše území až tři čtvrtě milionu vojáků a 6300 tanků. Byla to jedna z největších koncentrací pancéřové techniky v dějinách. Více (přes 8000) tanků se účastnilo snad jen bitvy u Kurska.

Budeme-li 21. srpen prezentovat a bude-li ho nastupující generace vnímat jen jako věrolomné přepadení a vojenskou invazi, vyzní to jako jedna kapitola příběhu nazývaného "o nás bez nás". A je to jasná součást oblíbeného příběhu o věčné oběti: O tom, jak nás všichni zradili, jak se dohadovali za našimi zády – a jak s tím nešlo nic dělat.

Na tom argumentu je dost pravdy. Proti šesti tisícům tanků by žádná společnost moc nepořídila. Ale taková pravda není úplná. Postrádá důležité momenty, které se na generace zapsaly do naší společenské DNA.

K těm momentům patří únos československých představitelů do Moskvy. Podepsali tam ostudný moskevský protokol, který měl invazi legitimizovat (jako by mohl něco legitimizovat podpis pod hlavněmi samopalů). Proč jako jediný nepodepsal František Kriegel? Toto je důležitá otázka pro mladou generaci i pro zkoumání toho, co se dalo a nedalo dělat.

Dalším, společensky závažnějším momentem, byl 18. říjen 1968, kdy parlament poměrem hlasů 228:4 sovětskou okupaci schválil ústavní cestou. Proč se našli jen čtyři stateční (Kriegel, Fuková, Vodsloň, Sekaninová-Čakrtová)? To je důležitější otázka, než kolik tu bylo tanků. A mělo by to být i důležitější téma pro mladé, hledají-li v dějinách nějaké poučení. Až z této perspektivy vidíme, že invazi z 21. srpna 1968 nelze házet do jednoho šuplíku s německou invazí z 15. března 1939. Německou okupaci přímo prováděli nacisté, kteří přetvářeli tuto zemi k obrazu svému (včetně toho, že likvidovali její Židy a Romy). Sovětskou okupaci sice formálně ustavili sovětští vojáci, této zemi vzali suverenitu, ale na její přímé správě se nepodíleli.

Pro sovětskou okupaci – jak ji vnímali občané – nebyla rozhodující vojenská moc okupantů, ale politická moc domácích (okupanty dosazených) normalizátorů. Od ní se odvíjelo vše, co v lidech vzbuzovalo odpor a hnus – kádrové čistky, vyhazovy z práce, zglajchšaltovaná kultura, všemocná policie i neprostupné hranice. To neprosadili sovětští maršálové, ale Husákovi komunisté.

Zásadnější je ovšem to, co se zadrhlo společnosti pod kůži. Vojenské okupace začínají a končí. Ale ztráta důvěry ve vlastní elity – špičky reformních komunistů byly v roce 1968 autentickými elitami – se tehdy dlouhodobě zapsala do naší společenské DNA. "Jsme s vámi, buďte s námi" znělo heslo těchto elit těsně po 21. srpnu. Ale už za pár měsíců to vzdaly ve prospěch cynického "někdo to dělat musí, nebo přijde ještě horší".

Právě tyto nuance 21. srpna 1968 a doby po něm je třeba opakovat i zdůrazňovat. Historici už vše podstatné znají, jen tu a tam se objeví novinka (třeba autentické záznamy rozhlasových vystoupení Václava Havla a Jana Třísky z Liberce). Ale to, jak společnost zlomila hůl nad elitami, nasákla cynismem a její novopečené "elity" využily fakt okupace jako alibi pro svou zbabělost, je něco, co samotná historiografie v úplnosti předat nedokáže.

Po pravdě už to nedokáže ani rodinná tradice. Nezapomeňme, že časově jsme teď dále od listopadu 1989, než jsme byli za "sametu" od srpna 1968.

LN, 21.8.2013