3.12.2016 | Svátek má Svatoslav






SPOLEČNOST: 17. listopad

20.11.2014

Už je tomu 25 let od 17. listopadu 1989. Ode dne, který si připomínáme jako Den boje studentů za svobodu a demokracii. 25 let je dlouhá doba. Čtvrt století však může být i doba velmi krátká - záleží, jakým pohledem se na toto období díváte.

V tuto dobu se často ohlížíme zpět a díváme se na to, co se nám jako společnosti za uplynulé čtvrtstoletí podařilo a co se naopak naplnit nepodařilo. Očekávání byla velká, a přesto dnes hovoříme o pojmech, jako je vyprázdnění politiky, privatizace demokracie atd. Kde je tedy problém v dnešním obecně negativním společenském vnímání politiky?

Plni ideálů…

Myslím, že většina stávkujících v roce 89 neměla o demokracii a hlavně kapitalismu skoro žádné informace, lépe řečeno - neuměli si je představit v praxi. A tak zatímco ti, co už tušili, oč půjde, se dávno chystali a ihned po revoluci přehodili kabáty a nahrnuli se do podnikání a politiky v kapitalismu stylu „Divokého západu“ a „po nás potopa“, tak běžní lidé stále jen čekali na onen socialismus s lidskou tváří, který se jim sliboval už v roce 1968. Na ideály Václava Havla o rovné společnosti diskutujících lidí, představitelů pracujících pro dobro všech, pravdu a lásku vítězící…

Jenže nic z toho ve skutečnosti nepřišlo. Ekonomická a společenská transformace s sebou přinesla opravdovou revoluci, která se neodehrávala v krvavých soubojích kdesi na náměstích, ale v tom, jak lidé žili před rokem 1989 a po něm. Je skvělé, že přišla demokracie, že se rozšířily možnosti pro všechny, že se nemusíme bát za své názory... Anebo snad přece?

Sny a naivita

Mnoho lidí si od polistopadového vývoje představovalo možnosti svobodného cestování, ekonomický rozvoj a možnost nákupu dříve nedostupného zboží. Věřili, že nastane doba, kdy se během několika málo let vyrovnáme ekonomikám západních států, bez toho, abychom ztratili práci, sociální jistoty a věci do té doby státem garantované. Bohužel tyto představy většiny lidí se ukázali jako naivní.

Lidé o fungování tržního hospodářství mnoho nevěděli. A ti, kteří věděli, byli obeznámeni s tím, co s přechodem na nový hospodářský model nevyhnutelně přijde. Jenže často to lidem na náměstích neříkali. Ze zpětného pohledu je otázkou, proč. Někteří možná z obav, aby se „revoluce“ nezhroutila ze strachu před budoucností. Někteří možná proto, že věděli, jak z nové situace těžit a bylo by hloupé tuto nadcházející situaci nastiňovat masám.

Dravá léta devadesátá

Devadesátá léta ve znamení divoké privatizace a nástupu podnikání přinesla spoustě lidí rozčarování. Do té doby fungující podniky končily rozprodané, pozavírané a často též rozkradené. Neustálé proklamace o podpoře malého a středního podnikání, které mnohdy slýcháme ještě dnes, jsou utopickou vizí. Malé a střední podnikání zažívalo svoji „zlatou éru“ právě v době, kdy u nás panovala vláda jedné strany. Devadesátá léta byla érou rozrůstající se globalizace trhu a nadnárodních korporací. Malé a střední podnikání tu sice může mít nadále své nezastupitelné místo, ale je myslím těžko představitelné, že by mohlo konkurovat nadnárodním korporacím. Dnes tu prostě není místo pro to, aby nějaký středně velký textilní podnik konkuroval nadnárodní korporaci. Aby vznikla malá lokální automobilka, která bude moci konkurovat velkým celosvětovým hráčům. Je zde šance na prosazení se ve specifických oblastech trhu, ale ne na konkurenci nadnárodním společnostem. To lidé, kteří se vrhli do podnikání – často bez vědomostí o tom, jak trh vůbec funguje –, často odnesli ztrátou finančních prostředků, zadlužením a navíc i společenským opovržením. Zato ti, kteří „v tom uměli chodit“ již před rokem 1989, se často stali úspěšnými podnikateli, kteří se ovšem nebáli jít po hraně nebo i za hranou zákona. Doba dala příležitost „podnikatelům“, z nichž se během pár let stali „kmotři“ ovlivňující politiku i veřejný prostor.

Nic není ideální

Jak je patrno, nic není ideální a je to nakonec jen a jen o lidech, nezávisle na režimu, který v zemi panuje. Jen některé režimy dávají „lidským šmejdům“ víc prostoru než jiné. Ale snaživý „šmejd“ se dokázal prosadit tehdy i dnes. Myslím, že na tohle lidé nebyli připravení. Věřili - a zejména pak mladí studenti plní ideálů - v nástup ideální společnosti. Jenže ta není možná, dokud nebudeme ideálními lidmi...

Nová doba dala příležitost těm dravějším. Lidem, kteří se nebojí chopit se příležitostí a kteří aktivně řídí svůj život. Těm, kterým svoboda volby byla ku prospěchu. Faktem ale zůstává, že pojem svoboda je velmi často přeceňován, pokud jde o obecné vnímání tohoto pojmu. Mnoho lidí totiž netouží ani toliko po nějaké obecné svobodě řídit svůj život, ale právě po sociálních jistotách, jistotě bydlení atd. Spousta lidí chce „svobodu se zárukami“. Jenže současný systém nedává záruky žádné nebo dává malé. Proto vám spousta lidí řekne, že svoboda cestovat je jim na nic, když na cestování nemají peníze. Že je jim na nic svoboda slova, když je stejně vyhodí z práce, když budou nadávat na poměry v práci. Že je jim k ničemu obrovský výběr na trhu, když si zboží stejně nemohou dovolit a ještě je často nevalné kvality.

Je faktem, že je to často jen o neochotě převzít svůj díl zodpovědnosti. Často je to ovšem též o tom, že vnější společenské podmínky tlačí lidi do situací, kdy je pro ně nějaká iniciativa a převzetí otěží velmi obtížné či přímo nemožné – v tlaku vnějších okolností, příčin a následků.

Demokracie není konečným cílem

V tzv. komunismu jsem žil jen do svých osmi let. Je proto pro mě těžké představit si některé okolnosti té doby. Je ovšem fakt, že jsem rád, že mám možnosti, které po listopadu 1989 přišly, jelikož nejsem typ uniformního člověka, který by jen rád plnil plán a nevybočoval z obecných představ. Jsem rád, že je tu demokracie, kde má člověk alespoň jakousi příležitost něco ovlivnit a změnit. Jsem rád, že mě stát neomezuje v možnostech, co budu dělat, kam půjdu a kdy. Chápu ovšem argumenty těch, kteří by toto vyměnili raději za ony zmíněné „záruky a jistoty“. Takových lidí je prostě spousta, ne-li většina, a společnost se tomu musí nějakým způsobem přizpůsobovat a na toto reagovat. Je také fakt, že demokracie sama o sobě není nějakou zárukou ideální společnosti. Naopak je mnohem náchylnější k problémům a některé možnosti, které dává, jsou spíše jen iluzorní nežli reálně uskutečnitelné.

Myslím, že bychom se neměli na společnost a společenské zřízení dívat jen jednostranně. Je dnes jednoduché odsuzovat dobu a lid a nadávat na vše před rokem 1989 bez toho, abychom si uvědomovali i to vše, co v té době bylo dosaženo, co bylo vybudováno našimi předky a co dnes – v moderní společnosti – často ani nejsme schopni dosáhnout, natož se vůbec na něčem dohodnout. Stejně tak bychom se neměli dívat nekriticky na současný politický systém a obdivovat vše, co přináší, bez toho, abychom současně nevnímali a nereflektovali i problémy, které jsou s ním spojeny. Zejména pak snahy a tzv. politickou korektnost, která je mnohdy jen převlečenou diktaturou jednoho správného názoru – ať už jde o budoucí směrování EU, řešení potíží s „přistěhovalci“, problémy se střety kultur atd.

Evoluce

Ani jeden ze systémů není ideální. Zejména pak není ideální pro všechny. Ať už si tedy představujeme společenství s centrálně plánovanou ekonomikou, společenství s absolutně uvolněným a deregulovaným trhem nebo nějaké jejich kombinace, musíme především myslet na to, že společnost nikdy nebude ideální, ať má jakkoliv idealistické vize a představy. Jednoduše proto, že nejsme ideálními lidmi, kteří by uniformně jednali a přijímali jeden jediný světonázor. Ego a určitá míra sobectví v každém z nás je důvodem, proč ideální společnost nebude existovat zřejmě nikdy – nebo minimálně v nejbližších desítkách, stovkách, ba i tisících let. Musíme si totiž uvědomit, že ač si připadáme jako páni světa, ve skutečnosti se po naší Zemi pohybujeme v nějakém kulturním rámci jen několik málo tisíc let, což je z hlediska vývoje lidského druhu neuvěřitelně krátká doba. Přes to všechno, co jsme jako lidstvo dokázali, řešíme stále tytéž problémy a tytéž situace jako staří Egypťané, Římané atd. Máme nové poznatky, nové technologie, nové zákony – ale jsme stále titíž lidé.

Poučení z Listopadu

Jaké je tedy poučení ze 17. listopadu 1989? Naivita a ideály ne vždy vítězí. Přesto za ně stojí bojovat a neustále se snažit o rozvoj společnosti. Je to běh na tisíciletí, v nichž naše životy jsou jen droboučkou částečkou snažící se o pokrok. A proto je nesmírně důležité pracovat především na svém vlastním rozvoji. Na snaze stát se lepším člověkem. Jeden člověk totiž společnost nezmění, byť může ke změně impuls dát. Když se ale změní lidé, změní se celá společnost. Neměli bychom tedy jen nadávat nebo snít, ale aktivně pracovat. Pracovat na sobě. A to je náš úkol a poučení ze 17. listopadu.

Pokora…

www.premysl-vavrousek.cz



Diskuse


J. Plzák
15:14
20.11.2014

R. Langer
13:03
20.11.2014

V. Mlich
10:33
20.11.2014

J. Plzák
15:17
20.11.2014

V. Kolman
16:23
20.11.2014

počet příspěvků: 5, poslední 20.11.2014 04:23









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.