Nicméně vzdor všemu utrpení – a provinění – v roce 1977, tedy nedlouho po přechodu k demokracii, došlo k vyhlášení amnestie o beztrestnosti za všechna předchozí provinění spáchaná během tří roků krutého konfliktu: žádné tedy zpětné zrcátko. Čo bolo, to bolo, neotvírat staré rány v národě, kde snad není rodiny, jež neztratila někoho ze svých bližních. Výjimkou není ani nynější ministerský předseda José Luis Rodrígez Zapatero, jehož dědečka zastřelila popravčí četa. V roce 2007, čili celých deset let po vyhlášení amnestie, došlo k přijetí jakéhosi „zákona národní paměti“, z hlediska politické levice příliš vlažného, bezzubého, zatímco z opačných důvodů vehementně kritizovaného v konzervativních kruzích.

Došlo však i k jinému druhu amnestie, k prospěchu ilegálně se dostavivších vetřelců. Za poslední desetiletí do Španělska dorazilo pět milionů přistěhovalců – po USA ten největší počet kdekoliv na této planetě. Příchozí z Latinské Ameriky (nejvíc jich z Ekvádoru a Bolivie, z karibské oblasti to jsou Kuba a Dominikánská republika) v odhadovaném počtu 1,5 milionů, mají méně problémů s integrací, zejména ovšem zásluhou společného španělského jazyka, ať už v jakémkoliv dialektu. Značný to tedy rozdíl od muslimů (odhadovaný počet 1,1 milionu) zejména z Maroka či i vetřelců z evropského Balkánu (Bulhaři a Rumuni). Nezjistitelný je počet ilegálních imigrantů, dosahujících španělských břehů via Kanárské ostrovy – zejména ubožáci z chudičkých států zejména západní Afriky. Mnozí plavbu nepřežijí, vlny je pohltí i s vratkými plavidélky.

Jenže i nad stavem španělského hospodářství, někdejší to zářící hvězdy Evropské unie, se začaly rozprostírat temné mraky. Po řadu let neutuchající stavební rozmach polevil, až zcela pominul, bublina praskla, například obrovský projekt výstavby Sesena v blízkosti Madridu před dokončením zkolaboval. Rekordní útlum pak vedl k neméně rekordní nezaměstnanosti, začátkem roku 2009 odhadované na 13,4 procenta – téměř milion lidí bez práce (Financial Times, 9.1.2009, The Economist , 3.1.2009). Skutečné procento bude však ještě vyšší, strachují se experti.

A v této ekonomicky obtížné situaci přibývalo velkorysých vládních opatření, kulminujících roku 2005 zákonem o amnestii, k prospěchu zejména afrických imigrantů a dost k zděšení jiných evropských zemí, že takový krok přece bude popudem k ještě značnějšímu zájmu hladových rovněž se vydat tímtéž směrem.

Ve snaze zabránit takové lavině, Mariano Rajoy, současný předák španělské politické opozice, prozatím neuspěl s patrně pošetilou iniciativou přimět přistěhovalce k podpisu jakési „integrační smlouvy“: závazku naučit se španělsky, tvrdě pracovat, o integraci usilovat, v případě dlouhotrvající nezaměstnanosti nebo spáchání zločinu se vrátit do původních domovů. Socialisté ale iniciátory takových návrhů odmítají a obviňují z xenofobie.

Země kdysi tolik katolická , již legalizovala homosexuální manželství. Méně vstřícnosti se ale dalo postřehnout ve vztahu ke státu Izrael, jak jsem si například ověřil na patáliích židovské studentky původem z Polska, která na naší univerzitě se lopotila s dosažením pošetile nepraktického doktorátu v oboru iberské a lusitánské poezie. Posléze mi referovala o potížích s byrokracií ve Španělsku, kde bádala v knihovnách a odkud pak mínila odletět k příbuzným v Tel Avivu.

K zvlášť důkladnému politickému přemetu došlo v zahraničním počínání. Po útoku 11. září v USA a následné invazi do Iráku Španělsko rovněž vyslalo své podpůrné vojenské jednotky a José Maria Aznar, tehdejší předseda vlády, jakož i atraktivní ministryně zahraničních věcí jednoznačně podporovali záměry Washingtonu.

Ve Španělsku ale v té době roku 2004 , pouhé tři dny před všeobecnými volbami, došlo k teroristickému útoku na železnici v Madridu, se značným počtem (191) ztrát životů. Vládnoucí konzervativní strana okamžitě zareagovala neopodstatněným obviněním separatistické organizace ETA a z tohoto fiaska jako vítězové vyšli socialisté. Jejich předseda José Luis Rodríguez Zapatero sestavil vládní tým, v němž údajně většinu tvoří a tam dominují ženy. Nic takového nemohu potvrdit, na rozdíl od Zapaterova opakovaného ujišťování, že on je přesvědčený pacifista, že v případě islámských teroristů jde o nedorozumění a jedinou cestou k úspěšnému řešení je vzájemný dialog.

Orientace, politické ledví tohoto NATO spojence, potvrzuje jeho výběr ministerských kádrů.

José Martinez, jeho první ministr národní obrany, prohlásil, že raději bude zabit, než aby on zabíjel, a své slovo podpořil činem – okamžitým zákazem španělským vojenským jednotkám v Afghánistánu použít zbraní (using lethal force) proti bojovníkům Talibánu, čímž ovšem potvrdil úplnou zbytečnost jejich přítomnosti.

José Antonio Suarez, v pořadí druhý ministr národní obrany, rozhodl, že jeho primárním úkolem je demilitarizace armády a její přetvoření v humanitární organizaci. Svůj záměr stvrdil čistkou vyšších důstojníků, zastávajících již překonaný názor, že hlavním odpovědností branných sil je obrana vlastní země.

Carme Chacon, žena ministryně národní obrany, v pořadí již třetí, ujistila národ, že je žena pacifistka a stejně pacifistická je armáda.

(Pozoruhodné citáty převzaty z měsíčníku Outpost, č.217,prosinec 2008: 2).

Na domácí frontě bizární přemet uskutečnil soudce Baltazar Garzon. Jak poznamenáno v první větě tohoto textu, Francisco Franco umřel v listopadu 1975 a v roce 1977 došlo k vyhlášení amnestie o tlusté čáře za minulostí, čo bolo to bolo. Jenže tenhle soudce v nikterak významném postavení (pouhý magistrate) se prohlásil oprávněným vyšetřovat okolnosti smrti 114.000 osob, rozhodl se zažalovat ducha Franca, jakož i 34 bývalých generálů a ministrů, všichni už ovšem důkladní nebožtíci, obvinit je z genocidy, jež v předmětné době jako specifický zločin ještě neexistovala. Historie však nabízí jeden precedens ze sousední Británie, když kdysi Oliver Cromwell z hrobu byl vyhrabán a posmrtně popraven.

Soudce Garson, po kritice, že poručil exhumaci devatenácti hrobů, v jednom z nich údajně s ostatky básníka Federico Garcia Lorcy, se musel vypořádat s problémem o trestním stíhání amnestovaných. Vyřešil to takto: když není k dispozici identifikovatelné tělo jako důkaz zabití, bude celý případ posuzovat jako „únos“ – čin neamnestovaný, ač tedy únoscům jakož i jejich obětem by muselo teď být víc než sto let.

***********
Upozornění redakce:
Koncem září v pražském nakladatelství XYZ vyjde závěr Ulčovy ságy Běženec - 1. špatně časovaný ; 2. šťastně navrácený; 3. v sametu, a nyní tedy 4. definitivně poslední díl - totiž v očistci.
Zapeklitá dilemata o čase, dočasnosti a nesmrtelnosti, reinkarnaci, o odpovědnosti, skládání poctivých účtu za všechno naše pozemské počínání, a u toho mudrování, jak by to všechno mohlo být, dopadnout, a třeba to tak i je, což se ale za tohoto života nedozvíme. Děj se rozvíjí s Ulčovým typickým smyslem pro humor a absurdno, což někteří čtenáři vítají a jiní zatracují.

***********

Neoficiální stránky Oty Ulče