Madrid nechal ústavní spor přerůst v policejní bitvu

Policejní zásah v Katalánsku staví do nového světla jak tamní referendum o nezávislosti, tak fungování Španělska jako státu. Náhle jako by nebyl podstatný výsledek hlasování Katalánců (90 procent pro nezávislost působí spíše jako hlas protestu než věcné úvahy). Náhle jako by nebyla podstatná pravidla hlasování. Hlavní argument vlády v Madridu, totiž že referendum zarazil ústavní soud, slábne pod tíhou obrazů a emocí. Chtějí-li být Katalánci morálním vítězem, už se stalo. A španělská vláda premiéra Rajoye je poraženým – tím, kdo dopustil, že státoprávní, ústavní a politický spor přerostl v bitvu obušků, kamenů a emocí.

Ta situace ozřejmila starší obecnější rány. Třeba soudržnost španělského státu. Zapomínáme, že mezi transformační země Evropy patří nejen státy po vládě komunismu, ale i ty po vládě vojenských diktatur – Španělsko, Portugalsko, Řecko. Léta jsme si lámali hlavy, kdy u nás skončí éra s předponou „post“. Kdy přestaneme být státy postkomunistickými a zařadíme se mezi normální. Španělsko mělo výhodu v monarchii. Když po smrti diktátora Franca v listopadu 1975 nastoupil král Juan Carlos, začal postfrankismus. Když se v únoru 1981, za pokusu o puč, král veřejně postavil na obranu demokracie, legitimitu státu i monarchie tím posílil. Španělsko vzápětí vstoupilo do NATO a EU. A když Juan Carlos roku 2014 předal trůn synovi, zdálo se, že skončil postfrankismus a Španělsko je zemí definitivně normální. Teď vidíme, že ne tak docela.

Když Franco umíral, na adresu příštího krále řekl: „Zanechávám všechno svázáno, dobře svázáno. Výsosti, prosím vás jen o to, abyste uchoval jednotu Španělska.“ Ale už tři roky po abdikaci Juana Carlose jednota skřípe. Katalánci chtějí nezávislost z důvodů, které – ve srovnání třeba s Kurdy – působí bagatelně. Chtějí ji tak překotně, že – na rozdíl třeba od Skotů – nebyli s to dohodnout s ústřední vládou férové referendum. „Nevíme, co se bude dít, ale musíme tu být,“ řekla agentuře Reuters dáma ve frontě na hlasování. I o radikálech z 60. let se říkalo: „Nevíme, co chceme, ale chceme to hned.“ A v této křehké a nebezpečné situaci zasáhne ústřední vláda v Madridu způsobem, který Španělům připomene éru Franca a nám 17. listopad 1989 na Národní třídě. To nevypadá na emoci, která vyšumí časem. Spíše se dala do pohybu další tektonická deska, na níž stojí Evropa. Je to doba zralá pro vystoupení monarchy. Osloví král Filip Španěly i Katalánce?

LN, 3.10.2017