Zemřela baronka Thatcher a v Londýně chystají velkolepý státní pohřeb, jaký byl vystrojen Wintson Churchillovi. I my musíme poděkovat této velkolepé ženě, která přispěla k tomu, že dýcháme svobodný vzduch.

Margaret Thatcher přispěla k destrukci komunistického monolitu tím, že narušila monolitickou podporu britského levicového bloku komunistického zločinu. Bez podpory Západu by se rudá říše neudržela ani pět let. Leninovo a poté Stalinovo Rusko získalo podporu vynikajících mozků svobodného světa. Blábol o sociální spravedlnosti rezonoval i po Stalinově smrti a v šedesátých létech se ujal a léčka zvaná "mírová koexistence", která ve skutečnosti znamenala mlčení a tolerance komunistickým zločinům.

Dnes jsme svědky idiotské debaty o tom, zdali byl ten režim totalitní nebo autoritářský. To jsou žvásty, na které by baronka Thatcher nikdy nepřistoupila. Dokud ovšem byla v čele britské vlády, podobně jako když byl Reagan v čele Spojených států, byla terčem nenávistných útoků za intoleranci a extremismus. Jenže ona to nebyla ani intolerance, ani extremismus, bylo to nazývání věcí pravým jménem.

Andersen o tom napsal pohádku o císaři a jeho nových šatech.

Rozlučme se v Margaret Thatcher v myšlenkách a zkusme následovat jejího příkladu: učme se nazírat věci tak, jak jsou, a nesnažme se je vnímat tak, jak by snad možná mohly být – a tím si leštit vlastní ego a vnímat samy sebe jako ušlechtilé bytosti. Což je mechanismus levičáckého myšlení.