Má název ŠKVOREČTÍ a k tomu podtitul 40 LET ZÁŽITKŮ A KORESPONDENCE. Ze začátku textu teď vykuchám pár pasáží:

Seznámili jsme se v prvním poinvazním roce 1969, což byl začátek našeho důkladného přátelství až do Josefovy smrti 3. ledna 2012, a s jeho celoživotní družkou Zdenou nadále setrvává.

Prohrabuji se krabicí napěchovanou memorábiliemi, mezi nimiž je aspoň 500 kusů vzájemné korespondence. Poslední Josefův e-mail je z 24. srpna 2011, kdy mu už zbývaly jen čtyři měsíce a pár dní života. Poslední magnetofonový, víc než hodinu trvající záznam našeho povídání u nich doma v Torontu, je s datem 2. srpna 2010. Navíc čilá telefonní komunikace už i před vynálezem kompjútrů. Též jiné druhy korespondence - například pozdrav psaný na kůře stromu a poštou dodaný. Z dálav přicházela sdělení s otázkou jako "Stojí to tu na hovno, proč jsme sem lezli?" Z Austrálie nás potěšila rozkošnost pohlednice se snahou medvídka koala realizovat erotický záměr na hřbetu pasivní pštrosice.

Nedaleko od nás, pouhá jedna hodinka jízdy, je městečko Ithaca, na svahu s vinicemi u jednoho z Finger Lakes, jezer až sto kilometrů dlouhých, na mapě ve tvaru prstů a otisku dlaně, jež zanechal bůh Mannitou, když kráčel krajem, zakopl a rozplácl. Ithaca je adresou významné Cornell univerzity, jedné ze sedmi tuze prestižních Ivy league ("břečťanová liga") učilišť, s mnoha Nobelovými laureáty.

Odtud za mnou dojížděl student s obtížně pochopitelným zájmem o záležitosti socialistické justice. Někdy začátkem roku 1969 se dostavil s otázkou, zda bych měl zájem se seznámit s jedním českým, u nich tam sídlícím literátem.

Kdo že to je? Nějaký Škvorecký s manželkou.

Zareagoval jsem způsobem jako na sdělení, že by jim tam přijel Alois Jirásek s Boženou Němcovou, či Jan Neruda, ten spíš v doprovodu Karolíny Světlé. Vybavil se mi zážitek z roku 1958, tehdy ještě v roli okresního soudce ve věcech civilních rozvádějícího kolchozníky, řešícího jejich majetnické bitky o slepice, jsem bloumal po náměstí západočeského městečka Stříbra a bažil po intelektuálním povznesení, nesnadno dosažitelném za tamějších podmínek. Vešel jsem do knihkupectví s jednoznačně srozumitelnou firmou KNIHA. Se švarnou paní vedoucí jsem občas laškoval, a tehdy na otázku "Máte tady dneska něco k přečtení?" z podpultu vyňala ZBABĚLCE. "To si nenechte ujít!" doporučila. "Napsal to nějaký Škvorecký, že si vůbec něco takového troufl , že oni si troufli to vydat, jen aby z toho nebyl malér."

Malér z toho ovšem vbrzku byl. V renesanční budově soudu jsem se místo na spisy vrhl na opus prostořekého tvůrce a fantazíroval se s takovým odvážlivcem někdy potkat, což se ovšem nikdy nestane, však jak by se mohlo stát.

- - -

Při první příležitosti jsme s manželkou na Cornellovo učiliště odspěchali – podle tvrzení Škvoreckého jsem byl ten první český exulant , s nímž se setkal. "Tak začala naše známost, která se brzo proměnila v přátelství, pevné a nerozlučné, a to trvá dodnes," takto napsal Mistr Josef v článku (Americké listy, 10.3.2005) k mým polokulatým narozeninám.

Od začátku jsme si náramně rozuměli, vzdor velmi podstatným rozdílům: však on mediální celebrita, kdežto já tehdy naprostá nula.

Oba jsme jacísi katolíci, a jak jsem dodatečně zjistil, páter Škvorecký, Josefův strýc, mě křtil. Nezodpověditelnou otázkou o smyslu života, eventualitou mystérie nesmrtelnosti, jsme se pak nejednou zabývali , se závěrem, že nejsme přesvědčení o neexistenci Boha Stvořitele a že se to jednou snad dozvíme a dodatečně propovídáme. Josef už to teď ví, na mě to teprve čeká.

Všechny odešlé, od budování zářné, spravedlivé budoucnosti odpelášivší , v Zemědělských novinách 23. ledna 1986 pořádně přeoral, jedovatou hlízu vyplevenil doc. RSDr. O. Pilát, CSc, v pojednání "Nejbídnější z bídných konců: emigrace na cestách zrady". Jsme politicky a lidsky deklasovaná individua, jsme zvrácení a morbidní. "Tak nenávidí svět, probíhající pokrokové změny, že by na lidstvo klidně seslali i jadernou katastrofu. Je to nejbídnější z bídných konců, k čemuž čs. emigrace na Západě dospěla." Tak končí soud tohoto Piláta.

- - -

Bezmezný nenávistník se svou neméně bezmeznou Zdenou k nám na první návštěvu do Binghamtonu přijeli v dubnu 1969, právě v týdnu, kdy Dubčekova éra oficiálně končila jeho odesláním s diplomatickým cylindrem do Turecka. A započal Gustáv Husák.

Cestu k nám do skrovného bytečku nějak našli, za volantem seděla Zdena, neboť tehdy - jakož i po zbytek svého dlouhého života - se Josef řízení jakéhokoliv vozidla důsledně vyhýbal a věrohodné vysvětlení této zatvrzelosti jsem z něj nevypáčil. Takže mi zbývá ta jediná, všeobecně sdílená verze, že v době své vojenské služby řídil tank, nějak se spletl a zbořil stavení.

Bouřlivé přivítání, chrlíme páté přes deváté, meleme dvojjazyčně, česky si tykáme, v angličtině starost s takovou etiketou ovšem odpadá. Jakž tak by se bylo dalo komunikovat německy, čínská varianta ovšem odpadala. Však dodnes jsem se, kromě pár vesměs nesalonních slov čínsky nenaučil, po pár pokusech takové pošetilosti zanechal (řadu roků poté to zdůvodňuji v příhodně nazvané knížce Čech částečným Číňanem).

Ty naše ženy si vbrzku padly do oka, s porozuměním přece dost neobvyklým při porovnání rozdílnosti jejich předchozích životů. Čínsko-švýcarská Priscilla z aristokratického rodu, jednoho ze čtyř nejbohatších v celé velikánské Číně, v životě nechodila do žádné školy (jako majitelka modré krve, leč s nedostatečně žlutou pokožkou, spolužáci by po ní kamení házeli, což vedlo k nutnosti přivážet jí privátní vychovatele z Evropy), a Josefova Zdena, dcera nakladatele, který po Únoru uprchl do zahraničí, její bratr si odseděl, přesněji odtrpěl, snad deset roků v komunistických kriminálech, zbytek rodiny úředně vystěhován z noblesní Pařížské ulice do pavlačového bytu bez záchoda někde v Karlíně. Na ostentativně zdůrazňované hodnoty této nové vládnoucí buržoazie, vybavené rudým stranickým průkazem a přitom plnou hubu solidarity s proletariátem, Zdena byla oprávněně alergická. A tady teď potkala někoho, jemuž materiální bohatství vůbec neimponovalo, vždyť se přece do něj narodila a její škála hodnot se nezměnila ani poté, co téhle šlechtě Mao Ce-tung paláce schlamstnul a latifundie rozkulačil.

Začali jsme hodovat, popíjet a rekordní to obžerství se protáhlo hodně přes půlnoc. Od Josefa jsem se dozvěděl, že jeho nejoblíbenějšími hudebními skladateli jsou Dvořák a Duke Ellington. Chtěl být saxofonistou, hudební sluch měl znamenitý, se schopností vyjadřovat nuance, imitovat mluvu, způsob vyjadřování postavy, o níž se zrovna hovořilo. Však zazářil jako velmistr anglicismy przněné češtiny, nejen v brilantním portrétu rozkošně nesnesitelné Blběnky a poté ve zcela prvním čísle našeho časopisu Západ, k důkladnému popuzení mnohých puristů. V knížce "Ze života české společnosti" (1985) jeho verbální virtuozita emigrantského zpotvořování rodného jazyka nemá konkurenta.. Při četbě každou chvíli jsem se nedostatečně dovtípil a musel zalistovat ve vysvětlující příloze slovníčku čecho-anglických vejšplechtů. Vychutnat to může jen někdo s hodně dobrou znalostí angličtiny. Ti ostatní úsilí nejspíš vzdají a knihu odhodí.

V našich debatách se s tématem nevnucoval, ale dovedl znamenitě navázat na nějaké to mé předchozí povídání, aby k němu dodal někdy tuze neobvyklou pointu. Nechal na druhém, aby začal s tématem a on je pak vhodně rozkošatil. Na rozdíl od mého občasného zlozvyku se do široka producírovat, jmény známějších lidí se ohánět, on takové nutkání neměl , i když se třeba vrátil z Riviéry od pobytu u veleslavného literáta Grahama Greena. Poněvadž z nás češství zcela nevyprchalo, máme ovšem zájem o drby .

Priscilla , ač zpravidla žádný ctnostný abstinent, tehdy nepila, za správného předpokladu, že bude třeba tohle české trio obsluhovat a pravděpodobnost nepřístojností, třeba i karambolu, redukovat. Popíjeli, notně nasávali jsme tedy jen my tři a podařilo se nám zkonzumovat čtyři láhve výtečného koňaku Remy Martin VSOP. Takto vypadal náš seznamovací maraton, v jehož průběhu jsme vykouřili veletucet, možná že milion cigaret.

Čili dvojnásobné předávkování jak alkoholem, tak nikotinem. Ráno či spíš až k polednímu, s barvou zdravě zelenou jsme vyvrávovali na vzduch. Držel jsem se zdi za tehdejšího, zcela věrohodného předpokladu, že se na mě zrovna míní zřítit.

Pod společnou střechou jsme v příštích letech pobývali nespočetněkrát, aniž by někdy ještě došlo k zopakování tak nehorázného obžerství.

- - -

Bolestivé, melancholické prohrabávání krabicí memorábilií s takovým obsahem. V ní jsem též objevil přepis jména ŠKVORECKÝ do čínštiny. Kdysi o něj Josef požádal Priscillu Pokusila se a vzniklo slovo, skládající se z pěti oněch tzv. charakterů, symbolů, rozsypaného čaje - s jejich doslovným překladem KRONIKÁŘ - EMINENTNÍ - PLODNÝ - VÝZNAMNÝ - BÁZE.

Josef byl unikát, tak i potvrzeno českými demografy a statistiky úředně na Kde jsme.cz: V rodné zemi Nováků je 34 272, Svobodů 25 348, i těch Ulčů je 260, z toho v Plzni 99, a Škvorecký byl jen jeden jediný a teď už žádný není.

"On by se ten komunismus snad dal vydržet, kdybychom žili aspoň tak tři sta let," si častokrát - před listopadovým sametovým kotrmelcem - povzdychl. Na rozdíl od nadále sveřepých prosazovatelů totalitní utopie se dočkal.

"Nejsem přesvědčen o neexistenci Boha" - další to slova tohoto katolíka. Snažím se souhlasit, pokud možno s nadějí, že si o tom ještě někdy pěkně popovídáme.

Zdena teď krutě samotinká právě absolvovala své osmdesátiny, se zásahem na srdci, důkladným, byť neviditelným, na rozdíl od zřetelné jizvy na jejím spánku (tím míněna "skráň - postranní část hlavy" dle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, vydavatelem Academia, Praha). Nedávno jsem se jí zeptal, jak to tehdy bylo, když v zimě sekala dříví a zásahem do příliš odolné větve se jí sekyrka vymkla a zasáhla ji do hlavy, do spánku se trefila, dodnes tam je viditelný důkaz.

Dozvěděl jsem se, že zasažená, hodně krvácející, přivrávorala pod střechu, rozpoznána nutnost odjet na pohotovost, jenže to aby řídila ona osoba zraněná, poněvadž manžel neřídil - odmítal sedět za volantem čehokoliv mobilního. Vesměs se přece tradovalo, že v dobách svého výkonu vojenské služby komandoval tank s jaksi neblahým dopadem. Přes několik pokusů jsem toto tajemství z něj nevypáčil.

A teď mě Zdena obohatila dodatečnou informací, že ošetřujícímu lékaři se poněkud bizární popis nehody nezamlouval a do případu byl zaangažován policejní detektiv, čili jakási kanadská verze detektiva Borůvky. Na jeho literárním tvůrci pak nějakou chvíli lpělo podezření z nekalého úmyslu, neboť on to byl, kdo sekyrku koupil, byly na ní otisky jeho prstů, jakož i pak důkladný otisk na spánku zasažené paní choti, nynější jubilantce osmdesátnici.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče