V návalu mediálních třaskavin se mnohá témata rychle proměňují v dým. Státní maturity? Ano, před sedmi osmi lety, kdy byly „spuštěny“, se pohledy na ně nešetřilo. Dnes to je jinak, snad při chybě v zadání, jindy při statistikách zdůrazňujících míru neúspěchu studentů si jich na stránkách či v komentovaných obrazech ještě všimneme… Ale začíná nový školní rok, zastavme se na chvilku u té staré vesty, nasviťme perlu pohledem na ústní zkoušku z českého jazyka a literatury.

Zatímco proti písemné formě zkoušky – tedy slohové práci a tzv. didaktickému testu - nejsou vznášeny zásadnější námitky, v případě zkoušky ústní je to jinak. Zastavme se u dvou kritických aspektů. První má vztah k literární historii a k dějinám obecně. V maturitní čtvrthodině mají studenti především analyzovat umělecký text vyňatý z jimi přečtené a nyní vylosované knihy, postup a charakter rozboru je předem stanoven podle daných kritérií – samozřejmě zde nechybí např. posouzení užitých jazykových a uměleckých prostředků. To je jistě v pořádku. Ale až posledním úkolem v řadě je zasazení onoho „vytaženého“ konkrétního uměleckého díla do kontextu autorovy tvorby a do kontextu literárního a obecně kulturního. Širší společensko-politický pohled v oficiálním zkušebním zadání schází (jen někteří češtináři se nad rámec podivínsky vyptávají, např. u Orwellovy Farmy zvířat, na alespoň elementární souřadnice ruské bolševické revoluce apod.). A to je docela průšvih – skutečnosti, které v zavržené klasické maturitě mívaly významné místo, jsou nyní potlačeny. Navíc se rozbor textu většinou protáhne a na historizující část už nezbývá čas, musí se totiž urychleně přejít k analýze neuměleckého textu (tedy k posledním cca pěti minutám zkoušky). Toto studenti po sdílených zkušenostech z předcházejících ročníků samozřejmě vědí a přípravu tohoto typu velmi často podceňují. (Koneckonců i celou ústní zkoušku – po nepříjemných bičích písemných forem se „tohle snad už nějak ukecá“.) Připomeňme, že dnešní maturant si vybírá dvacet literárních děl, která má přečíst a v různých souvislostech dobře znát. Příprava uchazeče je tedy značně jednodušší než příprava aspirantů před spouštěcím školním rokem 2010/2011 - bylo přece samozřejmé, že je nutno znát kontinuitu nejen literárně kulturních, ale do jisté míry i národních a obecných dějin. Proti tomu požadavky současné zkoušky zůstávají u fragmentárního rozměru (zařaď Raise, zařaď Orwella), vyšší souvislosti se ztrácejí. Ústní maturita tak svým způsobem přispívá k neuvěřitelné neznalosti elementární historie, k onomu historickému bezvědomí, které opakovaně připomínají nejrůznější průzkumy aj.

Budiž – znalosti jednoho typu jsou nahrazovány znalostmi podle jiného konceptu. Studenti mají být „odborníky“ na jimi vybraná díla. Takže např. klasická Babička by samozřejmě měla být nejen přečtena, ale hlouběji pochopena v oblasti tematické, kompoziční, jazykové… A zde nutno připomenout druhý kritický moment. Značná část středoškoláků nehodlá hledat ve svých mladých životech čas na nějaká velká čtení. Před maturitní komisi se sice jde s dvacetihlavým seznamem přečtené literatury, ale skutečnost je jiná. Mnozí přečetli jenom něco, někdy jenom zlomek uváděné četby a někdy také skoro nic (tím je jistě i letmé prolistování textu…). To nejde přečíst, to je moc, řeknou vám i ti lepší studenti. Ústní zkoušku ale úspěšně zvládne naprostá většina uchazečů. Jejich paměť je úžasně mladá – dynamická a velkokapacitní. A bez skrupulí se opře o laskavou nabídku z internetových zdrojů: Wikipedie, přehršel referátů, různé seminární práce, vše je nezištně k dispozici a zvládnutí těchto pomůcek zabere opravdu mnohem méně času než únavné a nudné prodírání se stránkami četby. Při vlastním textovém rozboru musí pak už maturující být hodně zmatený a rozechvělý, aby našprtané informace neuplatnil – např. pro to, aby při rozboru úryvku ze Švejka popletl otázku týkající se tzv. časoprostoru díla, už musí zapracovat opravdu mimořádná nepřejícnost osudu…

Jistě dobře míněná, ale nakonec unáhleně, z politických důvodů – vzpomeňme jejího tehdejšího horlivého prosaditele ministra školství Josefa Dobeše - spuštěná státní maturita zaslouží novou širokou diskusi a minimálně v rovině ústní zkoušky z českého jazyka a literatury výraznou proměnu. Snad mi dáte zapravdu (a to nejen v souvislosti s nedávnými skandály kolem podvádění ve vysokoškolských závěrečných pracích), že není možné, aby zkouška povýšená přívlastkem státní byla vyztužena zcela samozřejmým, obecně tolerovaným lhaním.