Když se paní učitelka ve druhé třídě pro mimořádně nadané děti na základní škole Máj II v Českých Budějovicích zeptala posádky raketoplánu, proč si zvolili za kapitánku holku, tři kluci z posádky to zdůvodnili: „Je chytrá a má hodně nápadů.“ „Já jsem taky chytrý,“ vykřikl člen jiné posádky. Paní učitelka ho umravnila větou holou: „Nasloucháme druhým.“ Neokřikla ho, nekárala dlouhou tirádou mravních pouček, jediná holá věta vnesla do třídy řád, ale ne strach.

První třída pro mimořádně nadané děti při základní škole Máj II zahájila vyučování ve školním roce 2004-2005 s jedenácti žáky. Všechno ale začalo téměř o dva roky dříve. To jsem začal leštit kliky na Krajském úřadě Jihočeského kraje a přesvědčovat je, že část prostředků utrácených na vzdělání těžko vzdělatelných by se mohla věnovat těm, kteří jednou budou generovat prostředky v takové míře, aby se dostalo všem potřebným. Měl jsem štěstí, úřad byl plný rozumných lidí, z nichž mi nikdo neřekl rezolutní Ne!, ale nad mým nápadem ani nejásali. Radního kraje se školní agendou v portfoliu jsem odchytil na chodbě („pan radní má jednání a pak jde na další mimo úřad“…). Zeptal jsem se ho, jestli je spravedlivé dávat miliony těžko vzdělatelným, ale žádné prostředky mimořádně nadaným. Zpochybněl a byl zvědav, proč se na to ptám. Po vysvětlení smyslu otázky odvětil: „Já s tím nemám problém.“ Na magistrátu města České Budějovice, zřizovatele základních škol, mě tehdejší vedoucí odboru, dnes poslankyně parlamentu, vyslechla a poklepala se po zátylku: „S tím mám problémy, je to elitářství.“ Na otázku zda jde k prvnímu pediatrovi, který se namane, nebo hledá toho nejlepšího, místní elitu, neodpověděla. Souhlasila ale s tím, aby její podřízený navštívil spolu s dalšími dvěma lidmi z Krajského úřadu Školu pre mimoriadne nadané deti v Bratislavě, zřízenou v roce 1993.

Nadšení z návštěvy v Bratislavě dalo lidem novou energii. Administrativa uvolnila peníze a vypátrala potřebné paragrafy, našla se škola se samostatnou budovou zvanou „Domeček“, našel se i sponzor se 100tisícovým darem do kolébky novorozence. (Zpráva nadačního fondu Penta: V září roku 2004 podpořila Nadace Penta vznik třídy pro mimořádně nadané děti v Českých Budějovicích, jež je první svého druhu v České republice.) Ve školním roce 2005/2006 vzrostla darovaná částka již na 200 tisíc. Zanícené psycholožky Vlasta Hořánková a Miluška Janoušková objížděly mateřské školy v kraji a vyhledávaly potenciální žáky. Ředitelka školy PaedDr. Marie Nedvědová vybrala vhodné učitele a přišel Den D. Televize, novináři, hodnostáři a přihřívači polévky, to vše se objevilo na scéně v den slavnostního zápisu. Zmizely problémy v zátylku hlavy vedoucí školního odboru magistrátu, splnilo se „přání“ dnes již bývalého vedoucího odboru školství na Krajském úřadě; jenom na toho „leštiče klik“, co je všechny téměř dva roky „obtěžoval“, si už nikdo nevzpomněl.

Dne otevřených dveří 16. listopadu 2006 ve třídě pro nadané děti (která je první svého druhu v České republice) na ZŠ Máj II využili nejen rodiče tří, čtyřletých dětiček s neutuchající touhou po čtení, počítání, nových informacích. Potkal jsem i ředitele ZŠ Chodov z Prahy Jana Hovorku se skupinou učitelů a psycholožek. I oni uvažují o zřízení třídy pro mimořádně nadané děti. Dnes do Českých Budějovic jezdí za zkušenostmi pedagogové z celé republiky. Přijíždějí rodiče až z Moravy, ochotni změnit bydliště a dopřát svému dítěti vzdělání ve třídě pro mimořádně nadané děti.

Seděl jsem chvíli v první třídě a nevycházel z údivu nad znalostmi šestiletých žáčků. Měli vyloučit věci, které severoameričtí Indiáni nevlastnili v čase dobývání Ameriky. Nejenže plynně přečetli otázky, což se považuje za samozřejmé a jako jedna ze základních podmínek pro přijetí, ale vysvětlili rozdíl mezi indiánským vigvamem a eskymáckým iglú nebo mezi lamou a alpakou. Maně jsem si vzpomněl na televizní pořad „Nikdo není dokonalý“ a prezentované vědomosti dospělých! „Má potřebu znalosti a má dovednost se projevit a uplatnit“ je jednou z charakteristik nadaného dítěte. Pozitivní vztah ke škole a učitelům je dalším rysem nadaného jedince. Ti budějovičtí chtějí, aby jim škola rozšířila rozsah předmětu o přírodní vědy, fyziku, astronomii. Jsou ochotni zůstat ve škole déle, žádají letní tábory s výukou. Jenom se psaním mají problémy, zdržuje je v přijímání nových informací, řekla mi učitelka ve druhé třídě. Když už psát musí, tak raději tiskacím než psacím písmem, protože to nevyžaduje tolik času. Ale kdo by čekal, že ve třídě potká upozaděné, málomluvné tichošlápky se strachem v očích, bude překvapen. „Jiřík bude naším kapitánem, protože je silný a každého přepere,“ zdůvodňoval jeden prvňák, proč Jiřího vybrali za kapitána vesmírné lodi pro cestu na Mars. „Má dovednosti se projevit a uplatnit,“ další z ukazatelů nadaného žáka.

Opouštěl jsem školu na Máji II s dobrým pocitem a satisfakci křestního otce prosperujícího dítěte. Z nevděku za moje úsilí při zřizování třídy pro mimořádně nadané dětí mě vyléčil aforizmus, jenž jsem si zapsal po odeznění jedné hezké písně: „Je jedno, kdo to zpíval, hlavní je, co po něm zůstalo!“

www.sciart-cz.eu