Tedy faktem je, že některé harmonogramy se plní. Především ty finanční. Tendry za stamiliony opět sviští vzduchem, že to člověk ani nestačí sledovat. Schodek státního rozpočtu si mlaská a chystá se na dovolenou v Řecku. Jakpak by ne. Už přes deset let se penězi určenými školství nejen plýtvá, ale peníze se doslova vyhazují vidlemi z oken. Ze stamilionů takto zužitkovaných pod značkou „made in státní maturita“ či „made in RVP (Rámcové vzdělávací programy)“ nevidělo školství - tím myslím skutečné školy, žáky a učitele – v podstatě ani korunu! Pod okny vždycky stál někdo našemu školství potřebnější, jen se nám ze skromnosti stydí ukázat.

Někdy v 90. letech minulého století se naši politici a školští úředníci bez ohledu na pana Gausse rozhodli, že téměř všichni budeme středoškolsky vzdělaní, ať se nám to líbí, nebo ne. Důsledkem byl vznik stovek a stovek maturitních oborů, poskytujících ovšem maturitu velmi rozdílné kvality. Z tohoto podhoubí se zrodil vcelku logický požadavek jakési srovnávací zkoušky. Jestliže stát dovolil takovouto inflaci maturitního vzdělání, měl by zajistit i jeho odpovídající úroveň. Myšlenka „státní maturity“ byla na světě. Pomineme-li fakt, že do té doby jsme zřejmě dlouhá desetiletí provozovali maturity „protistátní“, byla východiska i smysl takovéto zkoušky vcelku srozumitelné a přijatelné:

1) nabídne objektivní srovnání úrovně jednotlivých škol formou standardizovaného testu znalostí, který bude opravován centrálně, aby se vyloučily jakékoli subjektivní zásahy;

2) poskytne vysokým školám pomocný a posléze možná hlavní nástroj, který mohou využít ve svém přijímacím řízení.

Kde jsme však skončili? Brouk Pytlík nechť mi promine, ale skončili jsme v pytli. Nelze totiž srovnávat nesrovnatelné. Ministerstvem školství zřízená speciální instituce plná „odborníků“ spolu s dalšími ústavy plnými týmiž se v duchu připravované a bohužel realizované šaškárny eufemisticky nazývané „školská reforma“ (znalosti a vědomosti chce nahradit „kompetencemi“) pokoušely takovéto testy dlouhá léta připravit. Marně. Učňovské obory s maturitou z nich zelenaly hrůzou a střední odborné školy a gymnázia se úrovni testů mohly jen smát. Školská „reforma“ prosadila variabilitu a odlišnost programů jednotlivých škol, „státní maturita“ je zase založena na tvrdé unifikaci. Logiku a koncepčnost hledat netřeba, žádná tam není.

I objevil se další geniální nápad: dvouúrovňová maturita! Žáci si vyberou, zda chtějí skládat lehčí či těžší verzi. Po určitou dobu jsme byli ohlupováni tím, že vysoké školy akceptují jen těžší úroveň. Protože ale vedle inflace maturitního vzdělávání nastala i inflace vzdělání vysokoškolského, byly by VŠ samy proti sobě a dobrá polovina by byla nucena zavřít krám, protože by jaksi neměly klienty. Maturanti by pak museli být padlí na hlavu, kdyby si volili tu těžší variantu. Myšlenka dvou úrovní vskutku stojí za povšimnutí. Představte si třeba takovou autoškolu. Při těžší úrovni můžete jezdit po dálnici a silnicích I. třídy, při lehčí pak jen po ostatních a nejvýše padesátkou. Nebo taková státnice z medicíny. Při těžší úrovni prohlížíte pacienty zevnitř, při lehčí jen zvenku a z dálky. Zdravý rozum měl tedy určitě dlouhodobou dovolenou. Těžší a lehčí maturant je však stále ve hře.

Mezitím si mnohé lobby i firmy povšimly, že se tu rodí možnost dobrého výdělku. Rozdělovaly se peníze státní i evropské (otázkou je, zda je nebudeme muset vracet pro neoprávněné použití). A státní maturita se začala tak nějak nafukovat a stávala se obsahově i organizačně složitější a složitější. Zřejmě ve snaze o co největší objektivitu (!) byl původní test rozšířen o písemnou práci z českého jazyka, požadující považte celých 250 slov (plus mínus padesát)! Přibyla i ústní zkouška z českého a cizího jazyka. Hodnotit obojí budou ovšem učitelé na svých školách (což dělají i teď). Původní záměr objektivního srovnání dostal dokonalé K.O. Cermat (dříve Centrum pro reformu maturitní zkoušky, dnes Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání), který v minulé dekádě ruku v ruce s ministerstvem školství propodnikal miliony, začal pořádat přísná školení hodnotitelů (kolikátá už?) ve snaze zajistit „objektivní“ hodnocení. Jenže zkoušky, které jsou ze své podstaty subjektivní, nelze nacpat do žádných úřednických tabulek. Školitelská lobby si vesele rozděluje další peníze, ale po školách se požaduje, aby platily cesťáky, suplování za neustále chybějící kolegy i tisk školících materiálů. Místo přípravy na výuku učitelé desítky hodin e-learningují a školí se o sto šest. Nelze se divit, že už toho mají plné zuby a staví se konečně na odpor.

Všimněte si, že obě původně srozumitelné a přijatelné myšlenky vlastně byly opuštěny nebo nejsou realizovatelné. Přesto kdosi stále tlačí na pilu. Ve vzduchu visí příliš velký balík peněz a o ty jde přece až v první řadě.

V soukromé sféře by už podniky typu Cermat a na MŠMT napojené ústavy byly pro svou ztrátovost dávno rozehnány a školští úředníci by se za normálních okolností obávali trestního stíhání za mrhání veřejnými penězi. Je s podivem, že se naši zákonodárci za celá léta pořádně nezeptali, na co ty peníze vlastně jdou a u koho končí! Zda vynaložené náklady odpovídají výsledku.

Naše školství má zajisté mnoho problémů. Především je výrazně podfinancováno (tím myslím opět školy a nikoli organizace parazitující na školství) a doplácí na obecný despekt ke vzdělání, který v naší společnosti konzumu bohužel převládl. Průvodními jevy jsou pak nezájem žáků o učení a hrozivá ztráta obyčejné lidské slušnosti. Povrchnost se stává normou. Přes samá práva nějak zmizely povinnosti. Děti nečtou a hloupnou z neustálého čučení do bedny. Učitelé se už pomalu bojí po nich něco chtít (což je ovšem i důsledek výše zmíněné školské reformy). Motivaci studentů bortí kauzy typu „plzeňská práva.“ Co vlastně chceme? Davy polovzdělaných či nevzdělaných „google-maturantů" mávajících maturitním vysvědčením? Davy nic neumějících učňů, ohánějících se výučními listy? Asi ne. Pak ale není něco v pořádku. Řečeno slovy klasika: „Kdo může za to, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?“ Blížící se volby proto nabízejí početné školské obci, zletilým budoucím maturantům i jejich rodičům zajímavé varianty.

Dovolím si tvrdit, že středoškolští učitelé neodmítají možnost rozumně nastaveného a finančně i organizačně únosného srovnání znalostí a vědomostí, respektujícího odborné či všeobecné zaměření škol. Odmítají jen absurdní podobu, do níž se tzv. „státní maturita“ dostala. Je na čase, aby přestalo období okamžitých politických nápadů a začala skutečná odborná debata. Pro začátek by třeba nebylo špatné, kdyby se ministerstvo školství po volbách nestalo zase jen další politickou trafikou (uznávám, že to je velmi troufalý nápad).

Pokud se ovšem současná navrhovaná podoba „státní maturity“ prosadí, bude to na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Promrhat stamiliony na něco, co ve svém důsledku povede k další devalvaci maturity a ke snížení vzdělanosti několika příštích generací (než někdo zase zjistí, že to byla hloupost), to se tak často nevidí. Král je nahý. Ale kdo z politiků bude mít odvahu říci to nahlas? Viďte, pane Andersene?