19.4.2024 | Svátek má Rostislav


ŠKOLSTVÍ: Strašák jménem inkluze

1.3.2016

Českým školstvím obchází strašidlo, strašidlo inkluze, mohli bychom parafrázovat Karla Marxe. Sleduje-li člověk aktuální diskuze mezi učiteli, odborníky na vzdělávání a politiky, je překvapen mírou současné paniky. Na stranu odpůrců otevření škol modernizaci se postavil prezident, Václav Klaus mladší i někteří hejtmani. Kampaň Stop škodlivé inkluzi spustil Blesk. Předseda ODS Petr Fiala si mistrně stoupl do čela většinové kritiky z pozice experta, přestože již za něj se tyto změny připravovaly.

Od nového školního roku má být do českého školství oficiálně vpuštěna inkluze. Společné vzdělávání, nazývané zkráceně podivně znějícím slovem inkluze, má bohulibý cíl dostat maximum dětí do hlavního vzdělávacího proudu. Právnicky řečeno, zajistit skutečně rovný přístup ke vzdělání všem dětem. Česky řečeno, stát chce pomoci žákům, kteří se dnes do „normálních“ škol nevejdou, protože mají omezení, které je odklání na praktické a speciální školy. Omezení dětí jsou různá, a proto musí být různé i nástroje, jak je zmírnit. Jen zdánlivě jde o prudkou změnu, již dnes na 3175 základních školách z celkových 4115 (dle oficiálních údajů) studuje minimálně jedno postižené dítě. Na běžných základních školách je dnes kolem 850 tisíc žáků, v praktických školách 23 tisíc a ve speciálních školách zhruba jeden tisíc. Bavíme se tedy o necelých třech procentech dětí. Jen pod čarou se připouští, že je zde i dílčí problém s Rómy, kteří jsou mnohonásobně častěji odkláněni z běžných škol do škol praktických, aniž by pro to byl důvod v jejich sníženém intelektu.

Nejen děti s fyzickým postižením, ale i děti s postižením smyslovým a lehkým mentálním postižením mohou díky stavebním úpravám, moderním pomůckám nebo asistentům navštěvovat běžné základní školy a plnohodnotně na nich zvládat výuku. Nejde o samoúčel, ale o pomoc tisícovkám dětí, aby mohly v dospělosti aktivně a samostatně žít svůj život a dobře se uplatnit na trhu práce. Není to snadné a přinese to řadu problémů učitelům a zřizovatelům škol. Je to také nákladné, ale v budoucnu se to vyplatí. Ministerstvo počítá v příštích třech letech s celkovými výdaji kolem tří miliard.

Za posledních osm let se zvýšil podíl těžce sluchově postižených dětí, které chodí na základní školy, z šesti na padesát procent, z těžce zrakově postižených dnes už chodí do běžných škol přes sedmdesát procent dětí. Nejproblematičtější skupinou pro inkluzi jsou děti s lehkým mentálním postižením, z nich už je dnes v běžných školách deset procent z celkově téměř čtrnácti tisíc takto diagnostikovaných dětí.

Při aktuálním projednávání školského zákona ve sněmovně navrhli komunisté odklad o dva roky. Odpor ze strany školské veřejnosti, části koalice a dokonce zevnitř ČSSD může skončit odkladem již schválených změn nebo jejich rozmělněním. Ministryně ustupuje a hovoří o dvouletém přechodném období. Zastánci změn se mohou opřít o názory progresivních odborníků, neziskového sektoru a o naše závazky vůči Evropské unii, kde hrozí ztráta financí v případě nedodržení schváleného harmonogramu změn. Odklad není řešení, pouze dojde ke zmatkům.

Odpůrci inkluze hovoří o nepřipravenosti škol na změnu jako o hlavním argumentu. Mnozí v druhé větě přiznávají, že celý přístup považují za chybný. Společnost (školství) je o selekci. „Retardy“ (Rómy, cizince, Němce, muslimy) tu nechceme! Jde o kulturní proměnu české společnosti, která má i po změně režimu a našem vstupu mezi demokratické státy stále problémy s přijetím odlišnosti, natož pak s jejím doceněním. Kdo nám nepasuje do škatulek, je potížista a vyloučíme ho raději bokem od „normálních“ lidí. Vždyť je to i pro něj lepší, když bude mezi svými. Nejen děti se bojí strašidel.

Autor je politolog, věnuje se oblasti vzdělávání