Zdá se, že kdo má doma nějakou klávesnici, ten se musí vyjádřit k neúspěšnému výsledku maturit. Jistě, mají zkušenost, že alespoň jednou tuto zkouškou prošli. Touto ojedinělou zkušeností však jejich pohled musí být nutně dosti zúžený, protože nikdy nestáli na straně vzdělavatelů, kteří ty studenty nenápadně, třeba po dobu čtyř let, k oné maturitě posunují. V souvislosti s letošní státní maturitou jsem si dovolil sestavit následnou posloupnost myšlenkových kroků:

1. Pedagogové, instituce, veřejnost kritizují po převratu pokurvené (germanismus) školství. Celková úroveň vzdělávání padá a padá.

2. Dochází k dohodě, že musí nastat změna a k získání maturity se musí formovat jistá náročnost. Nesnadnou úlohou je v předstihu pověřený Cermat. Všichni jsou stále dokola a s odklady upozorňováni, že to jednou přijde.

3. Po neustálém odkládání do škol vpadnou universální, obecné, generální maturity. Nedopadnou dobře, což se vzhledem k vzdělávací úrovni dalo předpokládat. Těmito maturitami se jen dostatečně stvrdí bod 1.

4. Z důvodu neúspěchu se spustí po maturitách ječení a ryk. Kretezanti cílí na Cermat. Ředitel jest odvolán.

Něco mi tady nesedí. Vtírá se otázka: Chceme, či nechceme zlepšit stav školství? Jak to tak vypadá, chceme především do nekonečna řečnit, chceme dokola něco vymýšlet, aby to vymyšlené bylo vzápětí rozmělňováno a odvoláváno.

Kdysi, když před mnoha léty pan Štefl formuloval myšlenku: Děsím se skutečnosti, když zdravotní sestra neznajíc procenta mi zamění při infúzi tříprocentního roztoku za třicetiprocentní. (Volně interpretováno.) Domníval jsem se, že přehání.

Musel jsem se o tom přesvědčit až po několika létech vlastním zážitkem. Při výuce na střední technické škole. Už jako důchodce. Ve třetím ročníku jsem nechal propadnout jednoho studenta. Pamatuji si na poslední předložené otázky při rozhodujícím zkoušení:

„Převeď 0,40 m na centimetry.“ Nic.

„Převeď 40 cm na metry.“ Nic.

„Kolik má metr centimetrů?“ Nic.

Dva roky mého úsilí věnováním zbytečného času k nápravě, dva roky doporučovaného způsobu doučování. Dva roky studentova odmítání. Bez výsledku.

Po několika dnech přišla na mne na ředitelství školy stížnost. Po pětačtyřiceti létech působení ve školství první. Ve stížnosti stěžovatel a podnikatel sepsul mé vyučovací metody. Stálo tam, že jeho synovi nerozumím. Odmítám s ním diskusi. Mé známkování neodpovídá modernímu pojetí výuky. Závěr stížnosti zněl: „Našeho Radka vyzkoušela doma bez stresu jeho babička. Bez stresu, který zažívá při vyučování ve škole. Ohodnotila ho známkou chvalitebnou. Na základě tohoto zjištění žádám, aby Radkova známka na konci tohoto školního roku takto upravena.“

Korekční zkoušku před komisí stanovenou ředitelem hoch zvládl. Maturitu udělal. V řádném termínu. A kolegyně mi při náhodném setkání po roce ještě dokreslila Radkovo studijní zaujetí. Když si při maturitní zkoušce měl zvolit zkušební text z jazyka, ani nerozeznal text angličtiny od němčiny. To je snad horší než s těmi centimetry.

Co jest příčinou neúspěchu letošních maturit? Je to lenost studentů? Že by se uklidňovali tím, že to nějak zase dopadne? Je to nedůslednost učitelů? Že by se také uklidňovali tím, že to nějak zase dopadne? Co činila školská správa s inspekcí, že nechali k maturitě projít na některých školách i šedesát procent neschopných studentů? A potom si to s nimi prostřednictvím několika zkušebních minut vyřídit. Rozum mi to nebere.

V době nádherného uvolnění před padesáti léty jsem měl možnost se podílet na koncepci vývoje středního školství. Cílem změn bylo odstranit zkostnatělost stávajícího stavu a připravit školství na nadcházející dynamické změny ve společnosti. Tehdy se projednávalo mnohé. Jako člen týmů Výzkumného ústavu pedagogického a Výzkumného ústavu odborného školství jsem měl možnost být u toho.

Dovoluji si předložit některé z myšlenek, které mi ještě zůstaly v hlavě. Diskutovalo se o možnosti sjednocení odborného školství a učňovského do jedné větve. Myšlenka se neprosadila. Vůle, aby učni po získání výučního listu měli možnost pokračovat ve zvyšování kvalifikace, prosazena byla. Jednalo se o mistrovskou zkoušku, později ji začali nazývat dělnická maturita. Začaly vystupovat i obrysy tohoto vzdělávání, které se mělo uskutečňovat na vybraných zařízeních s vybranými vyučenci pod přísnou kontrolou. Absolventi by mohli pokračovat na vysoké škole, ale jen ve svém oboru. Tři druhy maturit gymnaziální, odborná a dělnická měly být zastoupeny rovnoměrně, po dvaceti procentech.

Když se tvořila korekce zkostnatělého vzdělávání, nikdo nehovořil o změnách náhlých. Některé myšlenky však byly zdůrazňovány:

1. Úspěšné složení maturitní zkoušky nemůže být jen otázkou několika minut před maturitní komisí. Musí být přihlédnuto i k celkovému úsilí studenta během studia. Musí být přihlédnuto i k jednostrannému a mimořádnému nadání studenta.

2. Tehdy jako šok působila myšlenka: Počítejme s tím, že každý absolvent během praxe zásadně změní své zaměstnání v důsledku předpokládaného dynamického vývoje průměrně alespoň jedenkrát. Styl výuky se tomuto faktu musí přizpůsobit tak, aby absolventi škol byli na změny připraveni a snadno se díky návyku ke studiu novostem přizpůsobovali.

3. Maturitní stres musí být vyloučen na nejmenší míru. Tehdy se tvrdilo, že maturitní stres má zásadní vliv na úspěch při zkoušce. U některých studentů čtyřicet až šedesát procent.

4. Studijní úsilí musí být prověřováno státem průběžně. Jednou za rok? V průběhu dvou let?

5. Do maturitního hodnocení musejí být zahrnuty i úspěchy studenta při účasti na školních soutěžích a olympiádách.

6. Musí být stanoveno základní učivo. Bez zvládnutí tohoto učiva nemůže student postoupit do dalšího ročníku.

Naše skupina začala právě s výběrem základního učiva. Sjížděli jsme se v jarní prázdniny do Špindlerova Mlýna. V pronajatém hotelu mimo sezónu se pravidelně scházela asi stočlenná skupina rozdělená na předmětové týmy, jejichž cílem bylo navrhnout základní učivo všech tří vzdělávacích proudů. Před zahájením práce jsme museli prostudovat asi dvousetstránkové skriptum, kde byly velmi dobře popsány podmínky toho, co se od nás bude očekávat. Bez nároků na odměny.

Po několika počátečních úspěšných létech nastaly nepřekonatelné problémy, jejichž příčinou byla normalizační doba temna. Husákovi pacholci prováděli čistky velmi dokonale. Dotýkaly se i mnohých členů realizačních skupin. Postupně odpadávali, protože svojí aktivitou na sebe nějak upozorňovali a to bylo v té době podezřelé. Pod přísnou kontrolou byly i psací stroje. Dostat se k lihovému rozmnožovacímu přístroji bylo velmi omezené. To vše bylo pro práci nezbytné. Celý velmi zajímavý projekt byl udušen, aniž by byl dokonán jeho první krok.

Osvěžení ve školní práci nastalo až po nástupu Gorbačova. Husákovi soudruzi i ve školství začali být terčem posměchu, když si i Rusové začali ze svého zřízení dělat legraci. A po převratu jsme všichni doufali v zlepšení. Bohužel.

(Pro cyklus Nejsme jako oni.)