Zmíněný text vyšel patrně jako komentář k novým osnovám, podle kterých se začaly učit děti v prvních a šestých třídách ZŠ. Jedná se výukové bloky sloučených předmětů, moje povědomost o nich je pouze základní. Ale tvrdím, že mluvit o žácích jako celku ani ve svatém zájmu zobecnění nelze. Žáci jako celek jsou pouze imaginární pojem, který ve svém zjednodušení nemá reálný obsah. Žáci jsou totiž různí jako my všichni a jen naivní, leč pilný úředník bádající nad vylepšováním ideálu výuky v tichu a poklidu svého stolu, se může opájet nápadem, že když se změní název předmětu, sestava týchž, nebo cokoli týkající se osnov, budou žáci jako celek náhle dychtit po vzdělání. Tvrdím, že nebudou, protože ten, kdo se nechtěl nebo nebyl schopen naučit nic před reformou, neprodělá díky ní osobnostní přerod.

Rámcové vzdělávací programy jsou především nesrozumitelným newspeakem názorů, z nichž plyne, že žáci se musí připravovat na život jaksi nově, neboť jejich budoucnost bude jiná než byla budoucnost naše. Ani my ovšem nevíme, k jaké budoucnosti spějeme, a proto se RVP snaží připravit žáky na nejistotu tím, že mají především samostatně přemýšlet a konat.

Problémem ovšem je, že k samostatnému přemýšlení potřebuje člověk být zralejší, než je ve 12 či 15 letech, a dále potřebuje nepoměrně větší objem nabytých vědomostí, na nichž se samostatné myšlení dá stavět. Tendence škola hrou je tu dovedena do absurdity, která přesně odpovídá typu současné společnosti (a nemluvím zde pouze o naší republice), která vedena fantomem zábavnosti za každou cenu spěje patrně ke svému spravedlivému konci. Ve škole si už hrajeme tolik, že má-li tato být přípravou na život, tak už aby si výrobní firmy chystaly klauny, kteří budou vítat před branami každé ráno své pracovníky, a v kancelářích bude měkký koberec, kde na zemi při hře jmou se zaměstnanci plnit své pracovní úkoly, když si tu a tam odskočí ke stěně, na niž zrealizují pastelkou obraz svého potlačeného svobodného ducha. Také když šéf na důležité poradě nastíní problém a zeptá se vzápětí na návrhy řešení, budou se hromadně hlásit, kňourajíce, zda mohou jít na záchod.

Ale dost ironie, pravdou je, že tendence, která v poslední době nabírá na obrátkách, totiž svěřit žákům samým rozhodnutí, co se budou učit, bude ve svém důsledku patrně nejen další katastrofou našeho školství, ale velkým problémem společnosti jako takové. Tvrdím ze své vlastní zkušenosti, že žáci ve svém věku nejsou dostatečně zralí pro rozhodnutí, jaké vědomosti budou v životě potřebovat a jaké potřebovat nebudou a získávat je v rámcových předmětech hrou povede především k nesystematickému chaosu v jejich mysli.

SOŠ obchodní, Plzeň