Osobně nemám moc rád „radily“ ani ve firemním prostředí, ani jinde. Nenesou žádnou zodpovědnost, jsou předražení, jsou úlisní, jsou tajemní, jsou „chytří“. Mimochodem vůbec nejsou nezbytní. I proto mě trochu fascinuje současná mediální excitace ohledně mého radícího desetinového úvazku u ministra školství, včetně následných dezinterpretací a vůbec typického mediálního života.

Protože stejně veškerou agendu ze mě tisk usilovně po kouskách mámí, zveřejním jedno velké téma, které je v českém školství k řešení, a sice: Peněz je málo, učitelů a škol hodně, žáci a studenti studují dlouho. Řešení musí být jednoduché, plošné, neutápějící se v detailech a standardech.

Zkraťme základní školní systém o rok, zrušme devátou třídu a nechme maturovat děti o rok mladší.

Důvody jsou trojího typu. Zaprvé pedagogické. Znovuzavedení devátých tříd v minulém desetiletí protáhlo základní a střední vzdělávání o rok a neexistují pro to jakékoli závažné pedagogické pohnutky. Základní školy mají s takzvaným II. stupněm (děti 11-15 let) beztak potíže, chybí jasná vize. Děti to cítí, zlobí více a učí se méně. Jejich ambicióznější vrstevníci již studují na víceletých gymnáziích. Dlouho trvalo, než školy vůbec tuto změnu strávily a dokázaly smysluplně roztáhnout svůj vzdělávací program. Současný průměrný deváťák umí ale naprosto totéž, co uměl před tím průměrný osmák. A není toho bohužel často mnoho. Kvalitní učitelé se shánějí špatně a opět zvlášť na II. stupeň. Takže jací asi kantoři před deseti lety přibyli, respektive neubyli? Neboli nyní pohledem z opačného hlediska – ředitel by se mohl zbavit nejslabších členů sboru a kvalita vzdělávání trochu poskočí nahoru.

Ekonomicky to není složitá matematika. Ubyde 1/14 žáků a studentů, což je obrovský balík peněz. 1/14 = 7%. A určitě ještě víc tzv. „učitelohodin“. Miliardy korun. Ty mohou dostat třeba ostatní učitelé. Navíc se s případným rušením devítek trefíme do nejslabších populačních ročníků, tj. pozaplní se nám poloprázdné střední školy. To úspory ještě zvětší.

Lidsky-filozofický rozměr: Můj dědeček končil studium na obchodní akademii v šestnácti (1917), můj otec jedenáctiletku s maturitou v sedmnácti (1958), já maturoval v osmnácti (1988), současným středoškolákům je často ke dvaceti! Stát na to nemá, nebo s bídou. Ale hlavně proč? Průměrní maturanti umějí stále méně a méně, což není způsobeno upadající úrovní škol, ale strategicky tím, že za mého dědečka měl maturitu každý dvacátý a nyní to budou brzy 4/5. A nijak to nezachrání ani deset státních maturit o pěti úrovních. Studenti jsou prostě průměrně slabší a při opuštění střední školy toho umějí méně. Logicky na menší penzum znalostí a dovedností potřebujeme spíš méně času nebo stejně. Určitě ale ne více. Navíc mladí lidé nyní pak i vysokoškolské studium hodně protahují, mezitím jedou rok na Nový Zéland sklízet jablka, pak pokračují postgraduálním studiem, blíží se třicítka a jsou pomalu věkově zralí na předčasný důchod.

Podle mého po dvacítce mají mladí lidé již být zcela etablovaní na vysoké škole, stihnout mezitím zahraniční studijní pobyt a pomalu pracovat. Par time, při studiu, v příbuzném oboru své hlavní studijní činnosti. A od pětadvaceti naplno. Tak, aby mohli zavčasu vybudovat svou kariéru, oženit se a převzít zodpovědnost za osud svůj a své budoucí rodiny.

Školství prostě potřebuje po letech „budování a projektů“ naopak škrtání a rušení. Potřebuje racionalitu, ne velké vize a při vší obtížnosti – potřebuje trochu produktivity. Klíčové je nepřidávání nových projektů, zákonů, vyhlášek, ba právě naopak. Nutně musíme zachovat všechny základní pilíře, na kterých praktické školství stojí. A zároveň by všude mělo jít o úspornost, aby se ulevilo „mandatorním“ výdajům a mohli jsme je dostat do škol – třeba do osobního hodnocení.

Pakliže jde o strategické vize, je třeba si především rozhodnout, o děti v jakém věku chceme primárně pečovat, finančně podporovat jejich vzdělávání a vybírat na to daně od obyvatel. 6-16 (event. 15) povinná školní docházka. O něco méně 15-19 (středoškoláci), výrazně méně 19-25 (vysokoškoláci) a 4-6 (mateřinky). Skoro nic 25+.

Anebo současným nepřehledným konglomerátem 0-30, kdy často podporujeme školy a ne studenty a žáky?

V upravené podobě v LN, 17.9.2010