Opět je tu jaro, čas maturit. Opět ze zhruba 60 tisíc zúčastněných maturantů jich 10 tisíc neprojde centrálně pořádaným zkušebním sítem s názvem státní maturita. A opět se budeme v médiích dozvídat na jedná straně o stížnostech na vysokou náročnost a nespravedlivé hodnocení a na druhé straně o příliš nízko nasazené laťce.

Přestože mám vůči maturitám své výhrady, jsem ochotný se smířit s jejich existencí. Považuji je sice za přežitek pocházející z konce 18. století, kdy byl v Prusku stanoven Abiturreglement, tedy předpis o maturitě, který následně v průběhu 19. století převzalo Rakousko-Uhersko, ale dobrá, dejme tomu, že se bez „zkoušky dospělosti“ neobejdeme. Mám o jejím smyslu své pochybnosti, když se dívám na státy se srovnatelnými či lepšími výsledky v oblasti vzdělání, kde obdobnou zkoušku nikdy nezavedli, ale budiž, je to tradice a na tu my si potrpíme. („A toho, kdo onu zkoušku nezvládne, budeme považovat za nedospělého nedouka. Protože my jsme ji zvládli a za nás ta zkouška měla ještě vážnost, nedali ji každému. Jo za nás, to bývaly maturity, to by ta dnešní zhýčkaná mládež zírala,“ dodává leckterý internetový diskutující.)

Co však přijmout nedokážu, je změna zavedená v roce 2011, kdy byla ministerstvem školství ke stávající profilové části organizované školou přidána společná zkouška z češtiny a povinně volitelného předmětu. Realizace tohoto projektu byla žalostná. Pochybení v prvních ročnících státních maturit byla natolik závažná, že došlo k odvolání ředitele CERMATu. Tento nově založený úřad (původně Centrum pro reformu maturit, nyní Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání) každý rok daňové poplatníky stojí okolo 200 milionů korun, jím zajišťovaná příprava státní maturity se táhla 13 let a byla při ní propálena astronomická částka 1,4 miliardy korun. Každoroční náklady na uspořádání státní maturity jsou přemrštěné, například na Slovensku příprava srovnatelné zkoušky stojí několikanásobně méně.

Tyto obrovské prostředky byly vynaloženy ze tří hlavních důvodů: aby maturita opět získala na vážnosti a užitečnosti, aby nahradila přijímací zkoušky na vysokou školu a aby existovalo srovnání mezi jednotlivými školami.

1. Vážnost a užitečnost narušují každoroční dohady o tom, zdali má být součástí zkoušky gazel, epizeuxis či Jidáš a karnevalová čepice, stejně jako nejrůznější soudní spory a výzvy k přehodnocení výsledků.

2. Zájem vysokých škol o nahrazení přijímací zkoušky státní maturitou nesplnil očekávání, takovou možnost i po letech nabízí málokterá škola.

3. A ze srovnání mezi středními školami vyplynulo nanejvýše to, že gymnázia jsou na tom lépe než střední odborná učiliště. Kdo by to byl čekal. Opravdu se vyplatilo k tomuto zjištění vynaložit ze státního rozpočtu 1,4 miliardy korun? Sám Nejvyšší kontrolní úřad konstatoval, že nebyla stanovena žádná kritéria pro vyhodnocení projektu státních maturit, takže nebylo co srovnávat.

Když se nad tím zamyslíme více do hloubky, samotný požadavek na jednotnou maturitní zkoušku na všech středních školách nedává smysl. Stejně jako univerzální velikost oblečení nesedí všem, tak i jednotná zkouška není vhodná pro všechny. Těžko můžeme chtít po studentovi nástavby kuchař/číšník či studentce maturitního oboru módní designér a vizážista, aby měli stejné znalosti v oblasti literatury a matematiky jako student reálného gymnázia. Buďto klesne náročnost státní maturity natolik, že bude považována za zbytečnou formalitu, nebo budou požadavky na absolventa u státní maturity až tak vysoké, že můžeme maturitní obory na učilištích a průmyslovkách úplně zrušit, protože je většina studentů nezvládne úspěšně zakončit. Z toho, co poznamenal před samotným spuštěním státních maturit tehdejší ministr školství, je obtížnost zkoušky šalamounsky stanovena tak, aby neprošla zhruba pětina maturantů.

Je smutné sledovat mnohá vyjádření lidí, kteří jinak volají po „znalostní ekonomice“ a požadují, abychom nadále nebyli „levnou montovnou“, když zároveň prohlašují, že máme středoškoláků příliš a státní maturitu považují za nástroj k jejich protřídění. Tyto dva cíle jsou v protikladu: těžko můžeme zvyšovat vzdělání lidí tím, že je budeme od něj odrazovat.

Závěrem ještě jedno povzdechnutí: státní maturity odvedly pozornost od nejpalčivější problému českého školství, což je nízká uplatnitelnost nabytých znalostí a dovedností v praxi. Zaměstnavatelé si stěžují, že absolventům chybí zejména pracovní návyky, týmová spolupráce, prezentační a komunikační dovednosti a schopnost se samostatně vzdělávat, zatímco ministerstvo vynaložilo nezanedbatelné finanční i lidské zdroje na přípravu státních maturit, jejich dopady v praxi nikdo ani nepozná. Ministři se namísto promyšlené koncepce reformy školství věnují podružnostem. Naším úkolem je, abychom tento přístup do budoucna změnili.

Autor je člen Republikového výboru Svobodných

Převzato ze Svobodni.cz se souhlasem autora