Vláda na svém zasedání dne 18. 8. 2010 schválila státní maturity, které se poprvé uskuteční už ve školním roce 2010/2011. Končí tak mnohaleté připravování, odkládání, připravování a zase odkládání. Přípravu státních maturit má již od roku 1999 na starosti Centrum pro reformu maturitní zkoušky, které se v roce 2006 přejmenovalo na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání. Pro veřejnost je tento úřad znám pod zkratkou CERMAT. Jelikož je daňový poplatník velmi bohatý a vše rád zaplatí a protože státní maturity se připravují nikoliv jen tak pro legraci, jak by se možná někomu mohlo zdát, nýbrž kvůli lepší vzdělanosti mladých lidí, stát za přípravu státních maturit utratil bez jakéhokoli výsledku či efektu už hodně před dvě stě milionů kaček. Rozpočet úřadu činí asi pětasedmdesát milionů a jen na platy zaměstnanců jde těch milionů čtyřiadvacet. A je to tak určitě správně. Stát přece utrácí penízky kvůli nám občánkům, daňovým poplatníčkům, vše to dělá pro nás a myslí to s námi dobře, že.

Ale nemylme se, CERMAT nemá na starosti pouhou přípravu státních maturit, nýbrž mnoho dalších veledůležitých činností. Jednou z nich je například „příprava na novou maturitní zkoušku prostřednictvím cyklu programů Maturita nanečisto“. Nebo „projekty monitoringu vzdělávacích výsledků žáků“. Anebo třeba „rozvoj evaluační kultury poskytováním kvalitních informací z realizovaných projektů, a to způsobem přijatelným odpovídajícím cílovým skupinám, kterými jsou především žáci a jejich rodiče, ředitelé škol a učitelé.“ Bez komentáře…

Samotná myšlenka státních maturit možná dává na první pohled smysl. Všichni vidí, jak se postupně úroveň středoškolského vzdělání snižuje, na některých školách asi více než na jiných. Dříve byla maturita skoro elitní záležitost, dnes tuto zkoušku skládá skoro každý. V dřívějších dobách se na maturitní obor dostal málokterý žák základní školy s trojkami na vysvědčení, dnes střední školu absolvuje kdekterý čtyřkař. Existují školy, kde ještě kvalita výuky někomu něco říká, ale jsou i školy, z nichž žák vychází bez hlubších znalostí a zcela rozradostněn, že už má konečně od všech těch blbostí pokoj. A jelikož u nás kdekdo nepokládá za správné, aby existoval tak velký rozdíl mezi jednotlivými školami, naplánovalo se zavedení jednotné, státní maturitní zkoušky.

V mém případě a za dob mého studia se dělo asi toto: na střední škole, kterou jsem absolvoval, kvalita výuky také postupem času klesla – alespoň tak usuzuji z vyprávění starší generace učitelů a absolventů této školy, jakou prestiž oproti dnešku v dřívějších dobách měla a jak nesrovnatelně náročnější studium oproti dnešku bylo. Ale jen ve škole jako takové problém není. Vždy je problém v konkrétních lidech. Neboť za dobu svého studia jsem poznal pár učitelů kvalitních, přísných a nesmlouvavých, kteří věděli, jakou taktikou „proti nám“ jít a jak správně učit, abychom si z hodin v hlavě něco odnesli, zároveň jak pro nás udělat výklad zajímavý, záživný, napínavý a třebas i trochu zábavný. To je totiž umění – kdejaký učitel dokáže být přísný, kdejaký učitel zase příliš hodný a mnoho učitelů nudných, ale skloubit přísnost se zdravou mírou pochopení, zábavou, záživností a napínavostí dokáže skutečně jen velmi kvalitní učitel. A podle toho pak znalosti žáků vypadají. Byly předměty, v nichž jsme vykazovali velmi dobré výsledky – tedy výsledky v podobě dobrých známek. Ale místo vědomostí jsme si z nich odnesli houbeles, ano, jen ty dobré známky. A byly předměty jiné, v nichž jsme museli i na ne příliš dobré známky dřít (a dřeli jsme i rádi), ale vyplatilo se to v podobě znalostí, byť s horší známkou na vysvědčení. Jak totiž jednou pravil jeden z těch mých učitelů kvalitních: „Známka je jenom číslo.“

A tato věta se projevila jako pravdivá. Neboť po mně dodnes nikdy nikde nikdo nepožadoval maturitní vysvědčení předložit, natož aby někoho zajímaly známky z jednotlivých předmětů. Pro převážnou většinu zaměstnavatelů to není totiž důležité. Ukončené středoškolské (a jiné) vzdělání je jedna věc, ale přehled, aktivita a vhled věc druhá. Člověk může mít vynikající známky z těch či oněch předmětů, tisíce papírů potvrzujících to či ono vzdělání, ale zároveň může být pro praktický život jen málo použitelný. Což je dost velký a typický problém českého školství a ani sto dvaadvacet státních maturit jej nezmírní. Mnoho látky do žáků učitelé „nahušťují“, jejich „vědomosti“ pak přísně zkoušívají ústně či písemně, avšak praktický výsledek tato snaha nemá téměř žádný. Žáčci totiž jsou sice schopni naučit se tu či onu látku nazpaměť, ovšem jen co se nechají vyzkoušet, vše do mnohdy posledního puntíku zapomenou. Mimochodem – například o Američanech se tvrdívá, že jsou národem tupců. Ovšem zároveň tupců pro praktický život mnohem lépe připravených, což se už tak často netvrdívá, ač je to tak. Čeští středoškoláci možná mají našprtánu tu či onu událost, to či ono datum, ten či onen vzoreček a tu či onu báseň, ale úroveň některých jejich základních všeobecných znalostí a znalostí použitelných pro praktický život je strašná.

Dnes může mít maturitu kdejaký blbec, už je to tady stejný jako v Americe, říkávají mnozí. Ale aťsi ji má každý blbec. Vždyť je to jen lejstro. Blbec s lejstrem se dobře neuplatní, stejně jako blbec bez lejstra se dobře neuplatní, člověk inteligentní a s přehledem se jistě uplatní snáz také bez ohledu na lejstro. Aťsi střední školu až do konce studuje klidně každý. Pak ale možná některým přichází na mysl otázka, není-li to vyhazování peněz financovat středoškolské studium každému blbci. Jistěže to vyhazování peněz je, ovšem státní maturita to nezmění. Změnit to mohou jen školy samy a sebekvalitnější úředník jim v tom těžko pomůže. Je to na školách a na učitelích. Všechny školy totiž nejsou stejné. Některé jsou náročnější, jiné méně náročné. A aby školy samy sebe mohly měnit, musejí k tomu mít prostor. Musejí mít garantovánu co největší míru svobody upravovat si studijní program a osnovy dle svého uvážení. A toto státní maturita částečně ničí. Sešněrovává, sjednocuje, glajchšaltuje. Ale jeden způsob, jak zamezit vyhazování peněz daňových poplatníků na studium blbců, existuje. Já vím, že je to myšlenka, za niž bych se možná měl i stydět, ale nestydím: školné na středních školách. Tedy na školách, jejichž obory jsou zakončovány maturitní zkouškou. Ano, slyšíte dobře – na středních školách. Nikoliv odložené, ale placené ihned a předem. Tím by byl ze strany rodičů vyvíjen na studenty tlak: mákni a koukej se něco naučit, když už do toho jdou moje vlastní peníze. Kdyby student nebyl schopen přidat, holt by přešel na učiliště, kde není školné a kde je studium lehčí. V učilištích se totiž mnohdy vyučují obory, které nikdo nechce studovat, ale které jsou pro současný trh potřebné. Kvalitních řemeslníků ubývá, lidí s lejstry je až dost.

Co? Nějaké námitky o absenci sociálního rozměru? Jenomže kdyby byl systém doplněn o možnost stipendia, vznikal by tím jednoduchý princip: Nechceš se učit a prolézáš jen taktak? Dobrá, zaplať si, nebo jdi studovat učební obor. Jsi dobrý student? Dobrá, je zde možnost stipendia. Je jasné, že v takovém případě by se dobří studenti postupně stahovali do škol kvalitních, v nichž se i přes placení školného vyplatí studovat, a na špatných školách by zůstávali špatní bohatí studenti, kterým, když jsou hloupí, i tisíc papírů nebude k ničemu. A jinak by tam nestudoval nikdo. Pak by se škola musela sama nad sebou zamyslet, zda náhodou někde něco nehraje … anebo třeba i zaniknout. Ale netrvám zatvrzele na školném na středních školách, byl to jen takový malý nápadíček, skromná myšlenčička.

Státní maturity skutečně nejsou potřeba. Střední školy odjakživa fungovaly bez nich a svět se nezbořil. Prý že jsou nutné mimo jiné proto, aby jimi všichni studenti všech středních škol mohli garantovat určitou úroveň vzdělání. Ale proč? Já například jsem – óóó, jaká to ostuda – nematuroval z matematiky. Základ říkáte? Z matematiky by měl přece maturovat každý středoškolák? Mohl jsem si tenkrát vybrat, zda maturovat z matematiky, nebo z ekonomiky – vybral jsem si ekonomiku. Oč je předmět ekonomika horší či podřadnější než matematika? A mimochodem, co se víc hodí do života? Matematika? Opravdu? Nikoliv. Obé je důležité. Já jsem zkrátka matematiku neměl moc rád nebo mě přinejmenším bavila méně než ekonomika, jelikož v matematice se učí spousty vzorců a takových podobných věcí, ale v běžném životě je kdejaký vzorec nahraditelný logickým uvažováním. Miliony vzorečků nazpaměť znát nemusím, ovšem to samé, co se pomocí nich počítá, spočítám také, jenomže jinak. A dělá to tak hodně lidí. Ekonomika mi oproti tomu přišla víc užitečná z hlediska praktičnosti, použitelnosti v životě.

Ani sto dvaadvacet státních maturit negarantuje žádnou úroveň ničeho. Už vidím zaměstnavatele přijímajícího zaměstnance a ptajícího se: Vy máte státní maturitu? Výborně! Tím mi garantujete určitou úroveň znalostí, vás beru. A příště dalšímu přijímanému zaměstnanci říká: Vy též máte státní maturitu? Výborně, i vy mně tím garantujete určitou úroveň znalostí, vás též beru. Žádná státní maturita negarantuje, že student ze školy odchází připraven do života, se znalostmi či dovednostmi v životě použitelnými.

Zase mohu uvést svou osobní zkušenost. Třebas takový český jazyk. Učitel může stokrát studentovi tlouct do hlavy, že tady se to píše takhle a tady zase takhle, tady máte, milý studente, chybu, napsal jste špatně diktát. Nebo taková literatura – o tomto spisovateli se naučte to a ono, studente, jeho neznámější knížky jsou ty a tamty, musíte vědět, o čem jsou, to je základ. Ovšem češtině i literatuře člověk nejlépe porozumí jedním: totiž čtením. A k němu žádný učitel žádného studenta nedonutí, když student sám číst nechce. Takzvaná povinná četba nebyla tenkrát námi studenty brána jako věc nijak důležitá. Protože se to muselo. To až teprve potom, po studiu, jsem zjistil, že mnohé knihy takzvané povinné četby jsou velmi krásné; teprve potom jsem je začal číst. A jedině čtením se nejlépe a snadno člověk naučí psát správně česky. To státní maturita nezaručí. Ale zde se musím opakovat: vše to záleží na kvalitě učitele. Literaturu a český jazyk mě učila jedna paní a bylo to nudné. Učit se o spisovatelích byla nuda. Učit se správně psát česky byla nuda. Ale pak mě češtinu a literaturu učil jistý pan učitel a to bylo něco úplně jiného: teprve on mě přivedl k zájmu o náš jazyk. Státní maturita nestátní maturita: češtinu – snad – přijatelně ovládám. A tak je to se vším.

Je tu ale jeden argument obhajující státní maturity, který se zdá být na první pohled logický: stát je šéf, stát financuje státní školy, proto má právo určit pravidla. Třebas pravidla v podobě jednotné maturity na státních středních školách. Zase je to ale trochu jinak. Žádný stát nic neplatí. Vše přece financují daňoví poplatníci. To znamená: rodiče studenta odvádějí daně mimo jiné proto, aby existovaly nějaké vzdělávací instituce. A rodiče by také měli mít – společně se svými dospívajícími dětmi chystajícími se na nějaké té střední škole studovat – možnost zhodnotit, jaká škola je lepší, jaká horší, kde se vyplatí a kde nevyplatí studovat. A rozhodnout se, zda své dítě poslat na prestižnější školu s náročnější výukou, kde by měla být z logiky věci i závěrečná zkouška v podobě maturity obtížnější, nebo zda zvolit školu s výukou méně náročnou, kde by měla být maturitní zkouška též z logiky věci snadnější. Stát tu není žádný šéf – jen daňový poplatník je šéf! Nikdo jiný. Ovšem stát si to nemyslí. Stát sebere peníze rodičům a sám si pak chce rozhodovat o stupni náročnosti maturitní zkoušky jejich dětí.

Co se týče středních škol, stát by tu měl být pouze od toho, aby peníze vybrané od daňových poplatníků nějakým způsobem přerozdělil mezi školy, jelikož těžko bude každý občan běhat od školy ke škole a dávat každé po několika korunách. To proto existuje stát – aby přerozdělil peníze od občanů na fungování služeb, které si nejsou schopni občané zřídit sami. Ale tím to končí. Vše ostatní je na samotných školách a rodičích, neboť je to oboustranný obchod: studenti navštěvují školu, ta díky tomu získává peníze z jejich daní a za to by měla studenty něco použitelného naučit. Žádná třetí strana – v tomto případě stát – do tohoto obchodu nemá co mluvit. Jednotících, svazujících, omezujících a výběr zužujících regulací ze strany státu je snad už dost. Smrdí to totiž socialismem - a ten už známe.

On se totiž stát rád do všeho míchává. Začíná to jednotnými státními maturitami a může to pokračovat nařízením jednotné výuky ve všech školách, způsobujícím zprůměrování studentů. Ovšem teprve pak by vlastně státní maturity dávaly smysl: všude stejná výuka, všude stejná maturitní zkouška. Ale to bychom byli skutečně v háji. A zcela jistě úplně náhodou jsem si právě vzpomněl na heslo bývalého britského premiéra Tonyho Blaira, které nastiňovalo jeho záměry se školstvím a znělo „Výjimečnost pro všechny.“ Zní, pravda, hezky, ovšem jeho absurdita je snad každému jasná…