Neustále slibované astronomické zvýšení platu učitelů se uskutečňuje. Tak hlásá i šéf vlády. Vzniká tak dojem, že učitelé mají nabité peněženky pětitisícovkami a nadýmají se jim konta v bankách. Už od ledna si mohou dovolovat exotické dovolené, jsou častými hosty v kasinech, hrají golf a tenis… A za co? Za pár týdenních hodin výuky, za samé prázdniny, za soustavné vynucování toho, aby jejich práce byla veřejností opěvována. A jistě se najde i nějaký kantorský trotl, který k vytvoření takovéhoto obrazu i přispěje. Jako před léty tento. Anketa UN. Tentokrát pro učitele: Jste spokojeni se svým zařazením v novém tarifním systému? Jsem velmi, velmi spokojen. Jsem známý lenoch a ignorant, deset minut po osmé se teprve blížím ke škole, o půl dvanácté už stojím na tramvajové refýži. Nemám žádné odměny, proto mimo svých pár hodin nehnu ani prstem. Ovšem teď se mi plat zase navýšil na slušnou částku. Špidla přeje lidu. Středoškolský učitel z Brna. Tuto citaci jsem si před léty okopíroval a zařadil mezi význačné.

Nebo citace ze současnosti: Vzhledem k tomu, jaký mají úvazek, kolik mají v roce volna, je jejich mzda dostačující. Kolik vysokoškolsky vzdělaných lidí má úvazek 30 hodin týdně a téměř tři měsíce v roce volna?

Citace kantorského lenocha je ostře v protikladu se skutečností, kterou může ilustrovat následující: Moje švagrová před zakončením letošního školního roku musela navštívit lékaře. Ten konstatoval naprostou vyčerpanost organismu. Nebo: K smrti uštvání paní učitelky spratky na průmyslové škole. Nebo: Slovní i fyzické napadání učitelů, jejich fackování dětskými neřády jako jejich nejvyšší stupeň lidských práv. To vše za dohledu inspektorů, to vše pod správou státních úředníků, kteří kontrolují, zda není ponižováno sebevědomí dětí i spratků. Kontroloři stále dokola kontrolují, zda nejsou i nevycválancům upírána práva dítěte. Diskutují, zda nebyla zanedbána informovanost, zda situaci řádně diagnostikují psychologové. A z toho vyplývající žvanění a zase žvanění. Učitelka, když se brání proti sprostému napadení spratkem, je potrestána.

Domnívám se, že mzda v každém povolání se odráží od množství a kvality vykonané práce. Tak jsme se to kdysi učili. Nevím, zda v této formulaci je implicitně zakomponována potřebnost této práce či její náročnost včetně zdravotních rizik. Vím však, že křivda na výplatní pásce jest křivdou velkou.

Samozřejmě, jako v každém povolání má i učitelství různé stupně náročnosti. Sám jsem si je kdysi stanovil. Na prvním místě je to předání informací, na kterých je postavena další rozumová činnost dětí. Skoro už unavuje neustálé handrkování, co z těchto žákům vnucovaných informací je důležité či zbytečné. Říká se to velmi snadno, co jest přiměřené, ale stanovit tuto přiměřenost je úkol velmi složitý. Právě bez diskusí stanovení minima, třeba oněch deset či dvacet procent z celkového objemu, je prvním krokem k oné přiměřenosti. Problém nezvládnutí základních pojmů se totiž násobí s postupem studenta třeba až k maturitě a nastane stav, že ji nezvládne šedesát procent studentů. Vnutí se dotěrná otázka: Co dělali žáci a škola pro zvládnutí maturity? Co dělali za výuku odpovědní v prvním, druhém či třetím ročníku? Nechtěli mít komplikace a zahnívali se studenty. Však to nějak dopadne. Oponentura by se nemusela vyplatit. I v době internetu se místo racionálního přijímání základních informací vyskytuje nešvar - diktování učiva. Problém je i na druhé straně. Přemíra zvládnutí všelijakých informací vede k uznání jedince, ale jejich nevyužitelnost v běžné činnosti je spíše brzdou.

Za vyšší stupeň a také náročnější ve školní praxi je, že žáci si získané informace ověřují praktickou činností. Nedávno jsem se ptal skupiny dětí z několika základních škol: Kolik jste za uplynulé pololetí vykonali laboratorních prací či frontálních pokusů z fyziky? Všichni odpověděli: Nic. Ano, ani náznak praktické činnosti. Jsem přesvědčen, že nestačí se naučit, dát informaci, Ohmův zákon jako vztah veličin. K zvládnutí patří i dovednost sestavit onen obvod a třeba změřit hodnoty jednotlivých veličin. Podobně třeba v češtině nestačí znát, co to je literární druh či žánr, ale student by si je, byť v jednodušší formě, měl povinnost vyzkoušet. Takováto činnostní výchova je však podstatně náročnější. Elektrický obvod by v první řadě měla umět sestavit paní učitelka. A češtinářka mnohdy takovéto žákovské literární pokusy odmítne, aby je nemusela opravovat.

Kantorské mistrovství už vyžaduje schopnost motivovat žáky tak, aby si stanovovali třeba formou soutěží, olympiád… úkoly vlastní, školou nepředepsané, mnohdy se opírající i o znalosti z praktického života mimo školu. To vše za partnerské spolupráce s učitelem. Zde hovořím o partnerství proto, že tato činnost není povinná a že zde nemusí mít učitel postavení dominantní. Avšak touto činností se rodí špičkoví odborníci. Je motivační, je nezbytná.

Nejobtížnější a možná také nejdůležitější úloha školy je nastartovat v žácích celoživotní samovzdělávací mechanismus. Jako potřebu jedince a jeho schopnost. I proto, že v období školní docházky málokdo ví, co vlastně bude v budoucnu konat. Přesněji, dle statistik velké procento absolventů zásadně mění obor pracovní činnosti. Gratuloval jsem naší absolventce, která mi po absolvování lékařské fakulty s červeným diplomem poslala oznámení: „ … a přeji Ti další úspěchy v praxi, osobním životě a především v dalším, celoživotním vzdělávání.“ Odpověděla: „ … Byla jsem přijata na kardiochirurgii. S dalším studiem jsem už po krátkém oddechu započala. …“

Zažil jsem mnoho pokusů mzdy ve školství diferencovat. Všechny vyzněly nepříliš úspěšně. Poslední z nich, tak trochu komický, se snažila nastolit bývalá ministryně. Učitel, který by měl ve své kariéře postoupit o stupínek výše a s vyšším platem, by měl předstoupit před jakousi komisi, něco jí povyprávět. Odcházeje od této zkoušky by se mohl těšit z nového platového dekretu. Jako komické mi připadla představa oné komise složené z hysterických dam školní inspekce, které výuku sledují tak, že v inspekční zprávě kritizujíce výroční zprávu školy zaznamenají: „Část bodu 2 měla být zařazena jako bod 3a.“ Tyto dámy dávno zapomněly, jak výuka probíhá. Ještě horší však je představa, že komisař pro stanovení kariérního postupu učitele bude státní školský správce, politický figurant, který na daném typu školy vůbec neučil a jako dějepravec svým studiem trénovaný k nedodržování struktury pojmů bude třeba rozhodovat o platu matematika.

Kdysi dávno jsem se zúčastnil diskuse na téma, v jakém rozmezí by měly platy učitelů být stanovovány. Jeden diskutující za pohoršení ostatních stanovil rozpětí mezi minimální mzdou a platem poslance. Když se po mnoha létech nad touto myšlenkou pozastavím, musím konstatovat, že by realitu mohla dobře odrazit. Zvláště, když ji umocním výše uvedeným citátem a doplním: Paní profesorka – češtinářka - opakovaně ignoruje a neopraví hrubé gramatické chyby v maturitní písemné práci. Zjistí se, že sama českou gramatiku neovládá. Nebo: učitelka chemie nezná názvy chemikálií v kabinetě, proto nekoná ve výuce žádných pokusů. Nebo: líný tělocvikář v tělocvičně hodí dětem balón, ať se děti zabaví, a sám ulehne na žíněnku a vyspává včerejší opici. Opakovaně, až si toho všimne školský samosprávce a pozve jej do své úřednické party! Organizuje krajské školství, či spíše školství škodí.

Na druhé straně: biolog své studenty vede v soutěžích tak vysoko, že se úspěšně zúčastňují mezinárodních kol. Nebo: studenti technické školy chodí za svojí třídní profesorkou pro rady i desítky let po maturitě. Ta je nikdy neodmítne a mnohdy v jejich tíživé životní situaci poskytne radu. Studenti jí to vrátí tak, že se o ni denními službami postarají, když paní profesorka zůstane sama, onemocní a je poslední měsíce života upoutána na lůžko. Nebo: skupina gymnaziálních pedagogů se zúčastní se svými studenty prestižního vzdělávacího programu NASA, s mimořádnou motivací ke studiu, s mimořádným zážitkem z dobrodružství poznávání. S ohlasem veřejnosti, zejména odborné, když dostanou prostor i v časopisech Akademie věd. Počin učitelů i studentů uzná místní samospráva, uzná jej i kolegium děkana. S gratulacemi i ze zahraničí se roztrhne pytel, ale zřizovatele – krajskou školní správu, zřizovací správu škol - ani nenapadne, aby se o to jakkoli zajímal a doporučil špičkovým pedagogům finanční ocenění.

Domnívám se, že platy pedagogů diferencovány být musí. Bohužel, i v současných návrzích pro zvýšení je posílena podstatně více tarifní, glajchšaltující složka. Z toho lze usuzovat, že si školská správa netroufá přistoupit k ráznější změně. Místo poměru mzda poslance ku minimální mzdě asi 10 : 1 by obstálo alespoň 2:1. Výborný a potřebný kantor by měl dvojnásobný plat proti lenochovi.

To však se neuskuteční. Problém je v časové dlouhé zpětné vazbě mezi pedagogickým výkonem a odezvou na něj. Především se však nikomu nechce pro velkou obtížnost stanovit kritéria a naplňovat je. Proto je jednodušší, jak konečně to dosvědčují zprávy, přidat každému stejně. Problém je i vtom, kdo by měl pedagogickou práci pro zajištění diferenciace v odměňování hodnotit. Ředitel? Ano, ale! Jak se zabezpečí, aby ve výplatě nebyla zahrnuta do plusu především servilita k jeho osobě? Naopak aby odvaha jiného kolegy toto kritizovat nevedla k platovému ponížení. Zažil jsem případ, že ředitel vyžadoval poklonkování nejen vůči své osobě, ale i ke svým třem milenkám ve sboru. Kolega biolog mne upozornil: „Když budeš ve sborovně hovořit o některé z kolegyň, nikdy je nejmenuj jejich vlastní jménem. Na minulé schůzi strany tě jedna napadla, že narušuješ soudružské vztahy. Že prý jsi ji napadl, že ti v kabinetě rozlila rtuť. Rozhodl jsem, že když budeme o těch babách hovořit, budeme jejich jména šifrovat. Budeme je označovat jako tety. Naše šifry nesmí odpovídat rozvrhovým zkratkám.“ Na nás, tehdy začínající, naše padesátileté kolegyně, favoritky u ředitele, skutečně působily jako tety. Jak by asi tento ředitel platy diferencoval? Jiný příklad. Ředitel se vzdal rozhodování proměnné složky ze dvou třetin. Jednou třetinou pověřil své dva zástupce a druhou svěřil předsedům předmětových komisí. Ku podivu došlo při hodnocení k velké shodě. Metoda poukázala dosti dobře na flákače. Jedna kolegyně to komentovala: „Tak jsme rozděleni na tažné a chovné.“ Iniciativu (minusovou) u těch chovných to velmi pozvedlo. Začali si stěžovat, žalovat, udávat a buntovat stranická doupata, včetně poslance.

Tak k hodnocení učitelů přizvěme inspektory. Ti sice dovedou popsat velmi mnoho stránek inspekční zprávy, nabyl jsem však přesvědčení, že inspektor po několikaletém sepisování zpráv by toho ve třídě mnoho nesvedl. Někdy popíši, jakým fiaskem dopadla vyučovací hodina inspektora, která měla být návodem pro kontrolované učitele. Návod, jak odstranit nedostatky inspektorem odhalené. Řešením by bylo stanovit nějak inspektorům vyučovací povinnost s možností navštěvovat jejich hodiny. Možná také, že by ke kontrole inspekční činnosti pomohl i internetový katalog buzerací ve škole. Můj první příspěvek do katalogu by byl o nástěnkách.

Jako hodnotitele práce učitele vylučuji z procesu hodnocení učitelů státoprávní i samosprávní úředníky, pokud se prokáže, že na svůj post byli připnuti některou stranou. Zdaleka jsme se nezbavili stylu z minula, vedoucí úlohy strany. Tehdy byla dokonce orientace jednodušší, nebezpečí číhalo jen z jednoho směru. A museli jsme si zvykat, že vzdělávání ve škole řídí blbec. Dnes je to komplikovanější, protože nelze odhadnout, odkud podobní pitomci vyrukují.

Diferencování platů ve školství je velmi složité. Jsem však přesvědčen, že je realizovatelné. Začít však musí u hodnotitelů tak, že musí předně být zodpovězena otázka, zda vůbec je hodnotitel schopen hodnotit. Samozřejmě je to odvozeno od odbornosti a zkušenosti, včetně refreše pedagogické činnosti, hodnotícího.

Nedojde-li k posunu v hodnocení učitele ve škole směrem jeho schopnosti rozvíjet u studentů rozumové činnosti a vůli místo mnohdy současné servility, kontroly nástěnek a výkazů, budou se moci bez žádoucích výsledků vozit do škol peníze na trakaři. K tomu, aby se hodnocení alespoň trochu přiblížilo realitě, je nutno respektovat autoritu učitele budovanou na odbornosti, dodržování didaktických zásad oproštěných od vlivu všelijakých rušivých rad, lidskoprávních spolků, osob zabývajících se obchodem a politikou či žákovských parlamentů, které oč více do vzdělávacího procesu vstupují, o to méně odpovědnosti mají.

Poznámka:
K napsání těchto několika řádků mne ponoukl nedělní host v TV u Václava Moravce. Jeden z mála. Smysl jeho vstupu byl asi tento: Konečně by se měl někdo zajímat o výkony škol, do kterých tečou nemalé peníze. Ano. Avšak jsme vůbec schopni ten výkon stanovit, když se znova a znova něco mění? Například povinná matematika u maturity. Zase.