Jeden z důležitých, ale málo známých úřadů je Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Stará se o to, aby ampérmetr prodávaný v Klatovech měřil stejně jako ampérmetr ze Vsetína. Kdyby v názvu tohoto úřadu se vynechalo slovo „technickou“, bylo by povinností tohoto úřadu zajistit, aby maturanti v Olomouci byli měřeni stejným metrem jako maturanti v Plzni.

Česká veřejnost – aspoň podle obrazu, který o ní vytváří velká část médií - je zděšena, že nejméně třetina budoucích maturantů by maturitu neudělala. Viník se hledá ve špatné metodě ověřování vědomostí a schopností studentů. Zkušení ředitelé středních škol prohlašují v rozhlase, že kdyby třetina žáků propadala, hledali by chybu ve způsobu zkoušení nebo nevyhovující pedagogické práci učitele. Za šťastnou výjimku pokládám článek Miloše Čermáka v LN z 11.11.2010. Říká jasně: studenti matematiku neumějí a jak přicházejí v průběhu let další ročníky, jejich schopnosti se zhoršují.

Nechci hájit způsob testování , který byl prověřován. Ukázaly se chyby v hodnocení výsledků. Věřím, že půjdou opravit, než se státní maturita spustí naostro. Ale o to přece šlo, není-liž pravda? Dovedu si představit, že kdyby se vůbec žádná chyba nenašla, spustí se lavina kritiky, proč se to vlastně dělalo, když to stojí tolik peněz. Pokud jde o ty peníze, taky mi připadají ty desítky miliónů moc. Ale to je jiná otázka.

Kritika metody je zástupný problém, který má veřejnost uchlácholit, že naši středoškoláci mají znalosti srovnatelné se znalostmi studentů jinde v Evropě. Jen jsme je nespravedlivě posuzovali.

Kdyby však metoda hodnocení byla špatná, neukázalo by se jasně, že jsou výrazné rozdíly mezi studenty osmiletých gymnázií a ostatních středních škol, především středních odborných učilišť. Jako lékař se dostanu za katedru střední školy jen výjimečně, ale i při těchto příležitostech na mne opakovaně doléhá zvláštní školská atmosféra, kterou jsem jako student neznal. V jakémsi úzkostném napětí nejsou žáci, ale pedagogové. Žáci mohou všechno. Vědí, že se jim v podstatě nemůže nic stát. Za pětky, mnoho poznámek, zápisů do třídní knihy, opravných zkoušek bude trestán především učitel, nikoli oni. Při setkání rodičů žáků s učiteli, jsou to zase rodiče, kteří hrají s vyššími kartami: za neúspěch nebo špatné chování jejich dětí může škola. Učitel bojuje na třech frontách: s žáky, s jejich rodiči a s vedením školy.

V padesátých a šedesátých letech minulého století měli psychiatři rizikový příplatek vzhledem k možnosti, že budou napadeni pacientem. Dnes by si ho zasloužili středoškolští pedagogové. Psychiatr mohl počítat s podporou svého nadřízeného, dnešní učitel většinou nikoli.

Vím, že to tak není všude. Možná neoprávněně generalizuji podle toho, co slyším od uštvaných učitelek a učitelů, které mám ve své ordinaci. Často myslím na zavedení jakýchsi duševně hygienických norem. Po 40 minutách výuky ve třídě by si měl učitel oddechnout. On však má dozor na chodbě a to bývá často ještě víc stresující než překřikování ječících slečen a hlučících výrostků, kteří pokládají zákaz telefonování při vyučování za porušování svých lidských práv. Stačí, že nesmějí ve třídě kouřit. Dovedu si představit ten křik, kdyby nějaký sponzor zaplatil škole kamery, které by nahradily dozor. Pak by se rodiče divili, co jejich ratolest vyvádí, kdyby jim záznam z kamery škola pustila.

Spletli jsme si školu s obchodem. V mnoha obchodech ještě pořád není zákazník pán. Ve škole je však žák zákazník, který se chová jako pán.

Zdaleka si nemyslím, že by čeští středoškoláci byli méně inteligentní nebo méně ukáznění než švýcarští nebo španělští. Prezident Václav Klaus uznává, že školství potřebuje změnu, že však začít se státní maturitou znamená začít stavbu od střechy. Začít od základů by však znamenalo vychovat rodiče, aby se víc věnovali dětem už v předškolním věku. Se školou by pak měli spolupracovat a neupadat do souhlasného nadšení, když jim syn nebo dcera oznámí, že učitelka je kráva A kořeny jdou ještě hlouběji. Rodiče budou chtít mít vzdělanější děti, když budou vidět, že mít vyšší vzdělání se ekonomicky vyplatí.

Příčiny nedobrého stavu našeho školství jsou notoricky známé. Škola dostává finanční prostředky na platy pedagogů podle toho, kolik má žáků. Musí se tedy snažit mít žáků co nejvíc a co nejméně jich ztratit. Vzácná jsou gymnázia, kde je tomu naopak. Získávají žáky právě proto, že na ně mají vysoké nároky. Studují na nich především nadaní studenti s ambicí být lepší než druzí. Jejich rodiče jsou zpravidla vysokoškolsky vzdělaní - patří k rodinné tradici mít vysokoškolský titul.

Chování člověka je taženo kupředu odměnou a postrkováno trestem. Náš středoškolák dostane iPhone nebo sjezdovky Blizzard ne proto, že má samé jedničky, ale „protože to už má celá třída“.

Náš středoškolák je inteligentní. Dostane-li všechno více méně zadarmo, proč by se mučil Ohmovým zákonem? Postoupit do další třídy nebo složit maturitu je samozřejmostí a ne odměnou, kterou si musí žák zasloužit.

Psovi se začnou vylučovat sliny, když dostane potravu. To je vrozené, to má v genech. Když několikrát předchází podání potravy rozsvícení zeleného světla, sliny se vylučují už po zeleném světle. Pes „se naučil“, že po zelené dostane potravu.

To zná každý a mnohý si vzpomene i na I.P. Pavlova. Méně se ví, že to platí jen tehdy, když má pes hlad. Sytý pes po zeleném světle nesliní. U lidí spíš mluvíme o motivaci. Ukojení pudu – v tomto případě pudu potravového - je odměnou.

Když světlem na konci tunelu středoškolského vzdělání bude normalizovaná náročná maturita, budou se rodiče starat, aby se jejich šestiletý potomek naučil dobře číst a psát a třináctiletí budou motivováni naučit se Pythagorovu větu.

Kritizuje-li se generálka na statní maturitu z toho důvodu, že mnoho středoškoláků neuspělo, připadá mi podobné, jako když nadává na časoměřiče běžec, který skončil závod jako outsider.

P.S. Nadpisem „normalizace“ provokuji úmyslně. Ne každá normalizace je husákovská. „Lidová demokracie“ taky nebyla demokracie.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora