Do sboroven se opět vplížil strach. Není to strach nepodobný řádění normalizačních komisařů, kteří trestali a vyhazovali kantory za to, že odmítli zaměnit obsah pojmu agrese za internacionální pomoc. Dělnická třída a její vedoucí síla se na ně rozzlobily, a to přes ujišťování Slováka, že s Dubčekem stojí a s Dubčekem padá. A přes ujišťování, že se nikomu nic nestane, nespokojenost pravověrných soudruhů dostoupila do takové výše, že svá pracovní místa musely opustit statisíce zaměstnaných.

Tentokráte, v poslední době, se strach vrací. Je to strach z lidských práv. Přesněji, strach z lidských práv agresívně uplatňovaných částí menšin, které vyžadují bezmezné ohledy a nehodlají se podřídit těm nejzákladnějším pravidlům spolužití. Takto pojatá lidská práva způsobují stav, který snad lze nazvat i jako bezpráví. Ve snaze, aby se někdo náhodou necítil ukřivděn, se dějí křivdy na druhé straně. A na té druhé straně jsou zaznamenány i újmy na zdraví, ba i na životech. Jak jinak posoudit štvaní a uštvání paní učitelky na průmyslové škole? Jak jinak posoudit sebevraždu ředitele, který drzounovi uštědřil zasloužený pohlavek? A kolik už jsme ve jménu takto pojatých lidských práv zaregistrovali napadení vychovatelů?

Paní učitelku jsem pozval proto, abych si vyjasnil situaci. Před mnoha měsíci jsem ve školské radě hlasoval pro její potrestání ředitelem. Ale až na druhý pokus. Při jednání jsem byl zásadně proti tomu, aby za to, že liskla cikánského krajně nevycválaného žáka, byla potrestána podle Zákoníku práce i odebráním odměny a osobního příplatku. Dodnes se mi vrací otázka, zda jsem nepochybil. Paní učitelka mi vypráví: „Mladý nevychovanec se rozhodl, že mne, mne a i několik dalších kolegyň bude oslovovat: Ty pičo! Opakovaně a s úšklebky. Z nich jsem vyčetla jeho jistotu – Mně se nic stát nemůže. - Kázeňské prohřešky jsme s jeho rodinou řešili mnohokráte. Vlastně stále řešíme. Bezúspěšně. Jednou, když na mne na chodbě takto sprostě vybafnul, rozběhla jsem se za ním a na záchodě, kde se ukryl, jednu dostal.“ Paní učitelka vyprávěla dále, o problémech s rodinou, o tom, že nejagresivnější členkou rodiny je babička či žena, která se za babičku vydává, protože struktura rodiny se dá jen stěží vystopovat. „Prostě s nimi nehneme. I ten doktor, ke kterému byl hoch babičkou nasměrován, jak to mají v rodině nacvičené, napsal zprávu ne o prosté facce, ale o masakru. Následně hoch do školy nechodil. Když v době absence čekával na své kumpány před školou, jist si svou nedotknutelností, poškleboval se mi a všem pedagogům.“

Po facce začal cirkus. Příslušné organizace nastartovaly na ředitele s vyhrůžkami. Na radě školy, kde musel být tento incident projednán, jsem hlasoval proti potrestání. Ale ředitel nás požádal: „Pokud tento incident schválený nebude, budou pokračovat. Půjde to k soudu. Soud bude nerovný. Oni mají svoje advokáty, kterým nemusí za služby platit. Celý proces budou sledovat jejich organizace a budou událost zveličovat. Soud škola téměř s jistotou prohraje a zaplatí veškeré náklady, včetně případného odškodného za újmu. Bude to pojímáno jako diskriminace. A nevím, co si ještě vymyslí. Pryč od nich.“

Řediteli jeho záměr na radě prošel. Je však incident zahlazený definitivně? Jak to, že nebyla dána na pořad práva paní učitelky? Je pro ni závazný metodický pokyn kteréhosi z často se měnících ministrů a ministryň? Pokyn nedůstojný pro pedagoga: - Jakmile se žák začne chovat agresivně, ..., snažte se hovor ukončit nějak neutrálně: „Nechme to být, možná jsem to přesně nepochopil.“ „Snad jsem tolik neřekl...“ „Dobře, máme toho asi dneska všichni dost...“ „Jestli jsem tě naštval, tak promiň.“ - Je pokyn závazný pro všechny druhy agrese, včetně agrese s nožem?

A kolik se toho ještě stane, aby se podle současných expertů na vzdělání, kteří nikdy nestáli ve škole před dětmi, jejichž vzdělání se chtějí vylepšit, „aby je vychovávali jako svobodně uvažující osobnosti“ a zbavili je rakousko – uherského pojetí vzdělávání směřujícího k dodržování řádu a respektování učitele.

Byl ředitel v zajetí „všudypřítomné falešné politické korektnosti a ideologie multikulturalismu, které brání v otevřeném popisování reality. Veden úzkostlivou snahou, aby se náhodou někdo necítil ukřivděn?“ Tato snaha jen nahrává neustálému vzájemnému handrkování.

K tomuto handrkování přispívá i předem ke krachu určený experiment s násilným začleňováním upozadněných dětí. Přece v první řadě se tento experiment musí přes odpor nejen pedagogické veřejnosti dotovat. Experiment, který se pokouší znásilnit přírodní zákon o daných nerovnoměrných schopnostech se vzdělávat. Asi třemi miliardami peněz se budou vtahovat mezi schopné i ti žáci přírodou postižení či rodiči zanedbaní. Nevím proto, proč se ještě na pedagogických školách přednáší základní princip závazný pro pedagogickou činnost, princip přiměřenosti, když jím parlament tak opovrhuje.

Také miliarda se prošustruje na odkup vepřína, aby byla uspokojena skupina nadřazujících se občanů. Pan ministr si ji svojí plojharovskou iniciativou, tj. proti vůli velké většiny občanů, prosadil. A nevadí, že takových míst, kde trpěli a umírali nevinní lidé, je v naší zemi více. Velmi mnoho. A musí postačit pamětní deska na budově či pomník padlým u kostela nebo na návsi.

Vždy jsem se domníval, že nejlépe je organizována společnost tak, že je “každý respektován jako osobnost a žádný není zbožňován“. A to, jakou je každý osobností, se přičiní jen svým myšlením a svými činy. Zvláštnost doprovázená strachem nastane, když je respekt vynucován.

S paní učitelkou jsem se domluvil, že incident zveřejnit mohu. Nesmím však zveřejnit své jméno proto, že by se podle něho mohla identifikovat škola. A cirkus by se mohl opakovat. I proto mi to připomíná strach jako za Husákovy normalizace. Možná, že jsou i dále, když paní z brněnského úřadu už i rozesílá po republice provokatéry a organizuje tak donášení. Jak za Hitlera. Slíbil jsem, že o nezveřejnění svého jména redakci požádám. A tím se vlastně pokusím omluvit. Ani dnes však nevím, jak jsem měl hlasovat.