Tak se dozvídám, že Jeho královská výsost princ George Alexander Louis z Cambridge, budoucí král (ale až po svém dědečkovi a po otci, kteří v tomto pořadí mají následovat královnu Alžbětu II.) se započala ve svých dvou a půl letech vzdělávat. Pro mne je zajímavé, že jesle, do nichž malý princ už začal chodit, náležejí ke školskému systému zvanému Montessori. Ten, jak vidím, se začíná prosazovat i v Česku, což ovšem nebylo možné za režimu, v němž jsem vyrůstal já. Moji rodiče žádnou volbu neměli; prostě mě přihlásili a jednolitý školský systém už se postaral o své. Do žádných jeslí či mateřské školky jsem také nechodil; když mi bylo asi šest a půl zavedla mě jednoho rána matka do školy v Sušické ulici na Hanspaulce a tam se ze mne stalo dítko školou povinné. S manželkou, která vyrůstala o nějakých 100 km dále směrem na sever, se to mělo podobně. Se synem, který se nám narodil už tady v Austrálii, už to ale bylo jinak. Asi ve dvou a půl letech začal chodit do školky Montessori.

Jak k tomu došlo? Byli jsme si oba vědomi, že na rozdíl od toho, co jsme zažili doma, máme do toho, jakého vzdělání se dostane naší ratolesti, co říci. Jistě, mohli jsme ho jednoduše nechat chodit do státní školy, které jsou tu celkem podobné těm, jimiž jsme sami prošli, a které jsou zdarma. Kromě toho tu ale byla (a v Česku je nyní také) řada škol soukromých. Za vzdělání v nich se platí, někdy i hodně. Ne vždy jsou to dobře utracené peníze, jak jsme se později také přesvědčili. V každém případě máte ale jako rodič pocit, že pro své dítě něco děláte, když čtyřikrát do roka zaplatíte několik tisíc dolarů. Věřící to mají snadné. Ti většinou pošlou své děti do školy náležející té církvi, která už se stará o jejich duše a nejspíš se starala i o duše předků. Co ale jsme měli dělat my, kteří jsme do žádného kostela nechodili? Výběr se takto podstatně zmenšil. Zajímat jsme se začali snad ještě před narozením syna a potom se to jen zintenzivnělo.

Nehodlám zdlouhavě popisovat, jak jsme k tomu došli, nakonec nám zůstaly jen dva systémy, které oba vznikly počátkem 20. století a které nám připadaly hodné následování. Již zmíněný Montessori a tzv. Waldorfské vzdělání. To zavedl, podle zásad rakouského filosofa a sociálního myslitele Rudolfa Steinera (1861-1925), původně pro své zaměstnance továrník Emil Molt, majitel cigaretové továrny Waldorf-Astoria ─ zde vidno, k čemu také mohlo být dobré kouření! Stali jsme se oba členy výboru, který se staral o založení Steinerovy školy v oblasti, kde jsme bydleli. Být průkopníky se nám líbilo. K výboru, v němž jsme byli značně aktivními, patřila ale i žena jistého rádobypolitika a když tentýž přestěhoval rodinu na druhý konec města, unesla tato dáma i koncepci, kterou si přivlastnila, takže škola nakonec vznikla jinde, aby to paní politiková měla blízko. Pokud vím, škola si vede dobře i bez ní, už moc let. Což jí přeji.

Vzdali jsme se ideálu stát se pionýry, kteří založí zbrusu novou školu, a spokojili jsme se se školou, která už byla zavedená a nebyla příliš daleko. Italka Maria Montessori (1870-1952) byla doktorkou mediciny, která se stala pedagožkou. Systém, který vytvořila, se soustřeďuje na individuální potřeby dítěte. Jak mnohý rodič pozná, děti se nevyvíjejí stejným tempem; proto zaměření na nezávislou práci, spíš než ve skupině. V tom se také nejvíc liší od tradičních systémů, které zde byly už od dob Komenského. Ovšem porovnávat moderní školské systémy s těmi, které on zaváděl bezmála před čtyřmi stoletími, prostě nelze. Nebylo by to férové vůči jednou ani druhému.

Učitel v Montessori je spíše rádcem či průvodcem než klasickým přednášejícím. V dobách, kdy jsem se živil jako výtvarník, jsem tuto vzdělávací metodu uplatňoval také, když jsem vedl kurzy tvořivosti pro děti a mládež. Ve svém ateliéru, kde se kurzy konaly, jsem měl několik stolů a na nich připraveny dva základní materiály: akrylové barvy a sochařskou hlínu. Hlavní zásadou bylo, že děti jsem vždy nechal vybrat, čím se chtějí zabývat. Buď hnětly nějaké tvary, často zvířátka nebo domečky, nebo malovaly něco na desky, které jsem měl pro ten účel připravené. Obrázky si nosily domů, sochařské výtvory jsem vypálil v hrnčířské peci, takže při příští lekci na ně mohly malovat stejnými akrylovými barvami. Zhruba polovička dětí se vrhla na hlínu, druhá na barvy. Po čase si to obvykle vyměnily. Byl tam i hrnčířský kruh, to pro ty nejsmělejší a nejlépe koordinované. Já jsem většinou jen přihlížel, občas poradil, pochválil. Netrvalo dlouho a mohli jsme se chlubit hned několika vítězi uměleckých soutěží. Mezi nimi byl i náš syn, který vyhrál svou první peněžní cenu ve čtyřech letech a měl svou tvář otištěnou v místním deníku. Mimochodem, soutěživost není právě v programu Montessori systému, spíš naopak; byl jsem ale tak nějak nucen ho přihlásit, když soutěž vyhlásila galerie, s níž jsem vystavoval. Ti jiní vítězové tak také činili na vlastní pěst, k ničemu jsem je nepřemlouval.

Syn začal chodit do jeslí zhruba asi ve stejném věku jako princ George. Pokračoval dál, už v nové budově školy, která byla mezitím otevřena. Po několika letech ale začaly rozpory ve vedení školy, několika poněkud nadutým rodičům se znelíbil ředitel, který byl se svým vzděláním nabytým v Holandsku jedním z nejlepších a nejuznávanějších v Austrálii. Podařilo se jim ho vyštípat a my jsme uznali, že platit vysoké školné, když nový ředitel nemá ani odpovídající vzdělání, není právě nejrozumnější. Syn Darius dokončil základní školu jinde.

Žabomyší války podobného druhu se občas vyskytnou, to ale nic nemění na hodnotě tohoto vzdělávajícího systému. Po těchto a jiných zkušenostech vím, že funguje a že funguje dobře. Tleskám proto vévodovi z Cambridge a jeho manželce. Tento moderní manželský pár rozhodně předem provedl patřičný výzkum, než se takto rozhodl.

Autorovy memoáry: http://www.mujbibr.com
Autorovy stránky: http://www.voyenk.com