Už delší dobu můžeme sledovat, že se argumentace našich vrcholných představitelů stále více posouvá do ekonomické roviny. Možná bychom se měli zeptat, zdali v tom naši politici nepřekračují únosnou míru. Poslední události nasvědčují, že ekonomické argumentace je možná až příliš. Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci podpory stavebního spoření celkem přirozeně rozhořčilo všechny, kteří pro návrh vyšího zdanění už poskytnuté podpory hlasovali. Je však zarážející, že až na druhém místě se odpovědní představitelé naší politiky zabývali tím, proč ho Ústavní soud vlastně zrušil. Nezajímala je spravedlnost, právo či samotné zdůvodnění rozhodnutí soudu. Ve svých prohlášeních pouze uváděli, kolik tato „katastrofa“ bude stát a jak vysokou částkou zatíží státní rozpočet. Od ministra financí se dá očekávat, že si bude stěžovat na cokoli, co mu ztěžuje jeho práci se státním rozpočtem. Proč se však poslanci vyjadřují v tom smyslu, že si ústavní soudci dostatečně neuvědomili, jak peníze, o které státní kasa přijde, budou muset být odčerpány někde jinde? Vždyť přeci Ústavní soud nerozhoduje podle zájmů státního rozpočtu, ale ochraňuje ústavní principy. Ústavním principem přeci není ohled na rozpočet. Rovněž nám také nebylo dostatečně vysvětleno, v čem tolik kritizované rozhodnutí vystupuje mimo Ústavu. Ústavní soud přeci v rozhodnutí napadl nejen zneužití stavu legislativní nouze, ale hlavně to, že se v tomto případě jedná o nepřípustné použití retroaktivity. Na všechny tyto důvody ústavního rozhodnutí se však zapomnělo. Zdá se pak, že celou společnost prodchnula ona „rozpočtová odpovědnost“ naší vlády, abychom pomalu zapomínali na to, že nejsou jenom ekonomové, kteří mají co říci k důležitým problémům. Možná že se pomalu vytrácí povědomí i o tom, že nejsou jen ekonomické kategorie, podle nichž se můžeme rozhodovat.

Celkem dobře lze nadvládu ekonomických požadavků demonstrovat na současné diskusi kolem školství. Jeden z nejviditelnějších poradních orgánů vlády, její ekonomická rada, vydala před časem doporučení vztahující se ke vzdělávání učitelů. Ve svých analýzách došla ekonomická rada k názoru, že učitelům by k výkonu jejich povolání dostačovalo bakalářské vzdělání a jednoletý pedagogický kurz. Co je však cílem tohoto návrhu a jaké by nám přinesla jeho realizace výhody? Stálo by za to mu naslouchat? Jedním ze záměrů ekonomické rady je zvyšování konkurenceschopnosti české pracovní síly v zájmu větší flexibility českého „lidského kapitálu“. Na tomto doporučení se však jasně ukazuje, že myšlení v ekonomických termínech by se nám také mohlo „nevyplatit“. Cílem zde totiž není mít kvalitní školství, ale získat konkurenceschopnou pracovní sílu. Ať už na straně učitelů, kdy se pedagogem může stát jakýkoli odborník, nebo na straně žáků, jež by se dostali těmto odborníkům do rukou. Cílem zde tedy není ani vzdělaný učitel sám o sobě, ale odborník s pedagogickým vzděláním. Učitel ale není jen odborník. Odbornost v jeho předmětu či oboru je jen jednou stránkou jeho práce. Pohybuje se totiž v naprosto odlišném světě, než je svět dospělých. Řeší často problémy dospívajících lidí a nespočetněkrát působí jako poradce, vychovatel či dokonce psycholog. Děti totiž nejsou, jak možná zmíněný návrh také předpokládá, zmenšení dospělí. Není možné přeci roli dětí a dětství omezovat pouze na přípravu na pracovní život. Dětství na základní nebo střední škole je totiž především synonymem pro dospívání a související problémy. Učitel musí totiž častěji než vzdělavatel působit jako vychovatel. Možná by tedy bylo vhodnější vyvolat diskusi o současné formě psychologických a pedagogických předmětů na našich pedagogických fakultách, než se z učitelů pokoušet vychovat především odborníky. Je totiž možné, že problémy současného světa doléhající na dnešní děti nesouvisí pouze s tím, že se z nich za několik let stanou pracovníci a plátci daní.

Je vůbec vhodné podřizovat reformování našeho školství ekonomickým záměrům? Nemohla by skutečnost, že české děti chodí do škol nerady a nenávidějí jedny předměty více než jiné, být také důsledkem toho, že vzdělání se v našich očích stává pouze kvalifikací k pracovnímu životu? Není tento způsob uvažování důvodem toho, že děti se pak stále více ptají, „k čemu“ jim vlastně jsou předměty, které „nebudou nikdy potřebovat“? Mezi tyto předměty se přitom nemusejí dostat obory na první pohled nerentabilní, ale také ty, které z jejich pohledu nepřinášejí žádný hmatatelný výsledek, například abstraktní matematika. Ekonomická rada ostatně konstatuje: „Roste role vzdělání jako faktoru ekonomického a společenského úspěchu jednotlivce i kvality života celé společnosti.“ Nikoli samo vzdělání, ale společenský a ekonomický úspěch je tím, co vede záměry ekonomů. Cokoli, co neslouží zisku, jako by nemělo cenu. Kvalita života a ekonomický úspěch jsou zde synonymem. Nemohlo by mít však vzdělání i jiný cíl než ekonomický? Možným cílem vzdělání přeci může být zdánlivě nevýznamné předání společné tradice a historie, integrace společnosti, výchova jednotlivých osobností, prodloužení dospívání a ochrana před „běžným životem“, či dokonce vzdělání samotné. Velká část těchto možných cílů se však obtížně měří v mezinárodních srovnáváních a těžko si je zhmotnit do konkrétních ukazatelů. Jedná se totiž o důležité hodnoty, jež bohužel díky důrazu na ekonomické kategorie vystoupí mimo zorné pole všech, kteří se jimi zabývají. Přestože může být útěchou těch, kteří s uvedeným návrhem NERVu nesouhlasí skutečnost, že sami jeho členové si stěžují na to, jak je členové vlády často neposlouchají a nedbají jejich doporučení, zůstávají zde ještě samotné ministerské návrhy.

Poslední návrh ministra školství také prozrazuje, že hlavně pružnost pracovní síly a praktičnost má být měřítkem vysokosti vzdělání. Opět se tak potvrzuje, že úloha škol se zde zužuje na přípravny pro pracovní proces. Mělo by být možné rychle si doplnit kvalifikaci a případně flexibilně měnit obor. A protože vzdělání je, jak už jsme slyšeli, důležitým faktorem v ekonomické situaci země, čím více lidí bude vysokoškolské vzdělání mít, tím bude naše hospodářství prosperovat více. Není nutné zdůrazňovat, že zmíněný návrh by přispěl k postupující degradaci vysokoškolského vzdělání, i přesto, že sám pan ministr prohlásil: „Já bych ne úplně snižoval laťku“. Důležité je zde spíše to, že úloha škol se omezuje na praktické instituce. Podřizujeme svůj pohled na problémy školství hospodářským měřítkům a imperativu hrubého domácího produktu a nikdo se veřejně neptá, jestli to není málo.

Možná bychom se mohli zamyslet nad tím, zdali ekonomická situace globalizované ekonomiky, naše domácí hospodářské problémy a všechno, co nás trápí ve spojitosti s našimi veřejnými financemi, musí nutně vést k tomu, abychom našemu pohledu vyhradili pouze ekonomické ukazatele. Nejsou zde přeci jen ekonomové, kterým stojí za to naslouchat. Přeci jen jsou schopni vidět pouze jednu stránku problému.