19.4.2024 | Svátek má Rostislav


ŠKOLSTVÍ: Když výsledky, tak úplné

29.6.2011

Státní maturity zavádějí do školství veřejnou kontrolu. Ale chtějme znát celý žebříček škol

Zveřejnění žebříčku středních škol, které dopadly nejlépe u státních maturit, je nejdůležitější událostí v českém školství za dlouhá léta. Konečně máme jedno jasné a mezi různými školami porovnatelné kritérium, podle kterého můžeme na středoškolské ústavy hledět. Nikdo není tak hloupý, aby tvrdil, že je to kritérium jediné a nezpochybnitelné. Ale aspoň něco.

Měl by být zveřejněn žebříček kompletní. Výsledky studentů bychom měli znát u všech škol. Neexistuje žádný důvod, aby ho ministerstvo tajilo. Státní maturity jsou projektem, který stál daňové poplatníky spousty peněz, a tudíž mají právo znát výsledky. Ohledy na neúspěšné školy jsou falešné. Jestli si ministerstvo za státními maturitami stojí a nepřipouští si možnost žádného zmanipulování, pak jde o objektivní kritérium.

Nijak mě neuklidňuje ujištění, že se na školy s vysokým procentem neúspěšných studentů vypraví inspektoři. Nevěřím jim ani za mák, protože jsou to titíž inspektoři, kteří existenci špatných středních škol v první řadě dopustili. Měli dostatek nástrojů, aby se o nich dozvěděli dřív a aby tam nápravu zjednali už dávno. Neudělali to? Pak pracovali špatně.

Krása státních maturit je mimo jiné v tom, že - pokud budou zveřejněny kompletní výsledky - zavádějí do systému veřejnou kontrolu. Špatné školy buď zkrachují, protože přijdou o studenty (kteří rodiče by chtěli riskovat, že jejich děti s vysokou mírou pravděpodobnosti neodmaturují?), anebo se právě pod tlakem rodičů či lokální komunity zlepší. Najmou kvalitnější učitele, zvýší požadavky na žáky. Jednoduché jako facka!

Rozumím výhradám, že by se hodnocení středních škol nemělo zúžit na jediné číslo, totiž právě výsledek státních maturit. A že porovnávání škol není férové, protože každá škola je trochu jiná. Jsou gymnázia osmiletá, šestiletá i čtyřletá a jsou střední školy, kde absolvuje třicet studentů, zatímco na jiných dvě stovky. Ale to jsou nářky, které můžou být relevantní pro ředitele gymnázií (a jejich vzájemné poměřování), nikoliv však pro rodiče.

Ti jsou navíc dostatečně chytří, aby vzali v úvahu i další kritéria. Pokud budeme mluvit o hypotetické škole, která bude v krásném prostředí a bude na ní příjemná atmosféra, pak si ji rodiče pro své děti jistě vyberou, a nebude jim vadit, že v maturitních výsledcích skončila o pár procentních bodů za školou, kam by děti musely dojíždět nebo kde by se celé studium stresovaly. Ale aby se mohli rozhodnout správně a kvalifikovaně, musí znát přesně, jaký ten rozdíl mezi školami je. Proto musí být kompletní výsledky zveřejněny.

Výhrady vůči státním maturitám jsou i filozofického charakteru. Některým lidem vadí sám fakt, že se cosi tak komplexního a složitého jako vzdělávání „zužuje“ na snahu uspět v jedné jediné zkoušce. Rétoricky lze tento systém snadno napadnout, vždyť stačí dát na výběr, zda chceme, aby se naše děti naučily na střední škole přemýšlet a uvažovat, anebo zda je pro nás lepší, aby je škola „nadrilovala“ na úspěch v dotyčném testu.

Samozřejmě, že si každý vybere první možnost. Lidské bytosti jsou příliš komplikované a komplexní, než abychom je mohli vyjádřit nějakým jednorozměrným číslem.

Například v USA, kde je na testech SAT založeno celé střední školství i přijímání na univerzity, mají s tímto systémem problémy. Favorizuje pilné studenty, zejména asijského původu, kteří věnují spousty energie, času i peněz právě konkrétní přípravě na tyto testy. Jsou to studenti, kteří často ani neumějí pořádně anglicky, a přitom v boji o místa na prestižních vysokých školách porážejí rodilé Američany. Je to nespravedlivé? Asi ano.

Nikdo netvrdí, že studenti s dobrým výsledkem mají zaručenou úspěšnou kariéru, získají nejlepší místa a prožijí šťastné životy. Hloupost, samozřejmě! Ale pokud chceme mít nástroj, jak studenty porovnávat (a tedy i motivovat), pak bohužel nic lepšího než jednotné testy neexistuje.

Slyšel jsem i názor, že by se čeští studenti kromě známky vůbec neměli dozvědět, jak u maturity dopadli. Kolik procent studentů je například v matematice lepších než oni. Komentátor Petr Fischer se v pondělí na Radiožurnálu dojímal nad osudem těch, kteří nedopadli dobře. Položil si řečnickou otázku, k čemu se taková informace „dá pozitivně využít“? A sám si odpověděl, že jde o příznak „instrumentalizace vzdělávání“ a že zveřejněná „čísla vítězí nad svým smyslem“.

Panebože! Informace, že jsem v jednom konkrétním testu dopadl hůř než například dvě třetiny mých vrstevníků, se dá přece využít jednoduše: buď nad ní mávnu rukou (to když mi je to jedno), anebo prostě začnu víc pracovat, abych příště dopadl lépe. Bláboly náměsíčných intelektuálů o tom, že by cílem vzdělávání mělo být „poznání a kultivace osobnosti“, jsou bezobsažné a zbytečné. To je samo sebou, tak jako cílem sportu je kultivace těla a někdy i ducha. Ale stejně to neznamená, že atleti na stadionu budou místo závodění v poklidu vyklusávat ... a na stupně vítězů se pak postaví všichni.

Ano, vzdělání není závod a intelekt se měří hůř než na čas na stopkách. Ale čerstvě dospělí lidé mají nejvyšší čas si uvědomit, že život se skládá z vítězství i proher. Závody, ve kterých se jen vyhrává (jak tomu bylo na středních školách doposud), nebo v kterých se nezveřejňuje výsledková listina, jsou jen v pohádkách.

LN, 25.6.2011