Nedávno mi napsala jedna čtenářka a reagovala na jeden z mnoha článků, jimiž se vracím k významným českým a evropským osobnostem minulých století. Souhlasný dopis zároveň obsahoval otázku – proč se tohle naše děti ve školách neučí? Proč to nemají v čítankách nebo v učebnicích dějepisu?

Nejprve mě napadla docela jednoduchá odpověď. Jenže ono je to trochu složitější. Základní škola dá mladým lidem opravdu jen ona základní fakta, která jim pomohou v další orientaci. Velice důležitým článkem našeho vzdělávání jsou především školy střední.

Kdysi jsem četl úvahu člověka nesporně přemýšlivého a vzdělaného o tom, že střední školy by měly být jakýmsi stabilizujícím faktorem tepových frekvencí společnosti. Jistěže mají dát studentům nejen potřebné informace, avšak měly by být prostředím, v němž se mladí lidé setkávají především s příkladnými osobnostmi živými. Tedy nevzdělávat pouze podle osnov, ale vzdělávat tím, že se studenti setkávají s pedagogy, kteří mají originální myšlení, rozsáhlé znalosti, tvůrčí schopnosti a velmi silný vnitřní život. S pedagogy, kteří se neustále vzdělávají, publikují a nebojí se jít do střetů s nejrůznějšími názory a teoriemi. Tak, aby studenti nebyli pouze informováni, ale také formováni osobními příklady těch, kteří je vzdělávají.

Otázkou, která se nabízí, je to, zda nám takoví pedagogové přicházejí již z pedagogických fakult nebo z jiných škol. Nelze vše zúžit pouze na téma přípravy budoucích učitelů, své zde hraje i atmosféra střední školy, kterou do jisté míry ovlivňuje i často dost problematický výběr budoucích maturantů. Jest mi známo, že s některými z nich jejich pedagogové budou velice těžko nastolovat témata, v nichž by hledali společně odpovědi na nejrůznější otázky současnosti i historie. Ale to je spíše záležitost našeho ministerstva školství, silně předimenzovaného počtem pracovníků a "odborných" ústavů. Kraje z toho nevyjímaje.

Na středních školách nám tak nějak schází (možná) originální a mimořádně schopní filozofové, vědci a spisovatelé, kteří by se vyjadřovali k problémům současným. Jako by se po nich zem slehla. Zdá se vám to nadsazené? Ale tomu tak již jednou bylo, že na středních školách vyučovali úspěšní spisovatelé, filozofové a dokonce i vědci. Ono nejde jen o stav na špici společenského myšlení, jde také o takříkajíc střední stav.

Mám před sebou knížečku vydanou v roce 1893 "Českoslovanskou Maticí Rolnickou", jako první svazek třetího ročníku spisů Matice Rolnické. To bylo v dnešní terminologii takové občanské sdružení, které organizovalo rolníky a šířilo mezi nimi osvětu. Výtisk, který mám před sebou, nese titul "Průmysl hospodářský" a obsahuje přehled všeho, co se vyrábí ve spojitosti se zemědělstvím. Hned v úvodu mi padla do oka věta – hlavní podmínkou k dosažení blahobytu obecného jest práce a vědění. Tak oni to již věděli před 115 lety. Zajímavé.

Autorem toho dílka je Alois J. Mollenda "professor na střední hospodářské škole v Roudnici". Redakční tým této knihovničky tvoří mimo jiné A. Dokoupil, profesor hospodářských věd z Chrudimi, A. Mohle, ředitel hospodářské školy v Lounech a R. Treybal, ředitel hospodářské školy v Plzni. Předtím do různých ročníků této knihovničky přispěli různými pracemi například F. Hájek, profesor hospodářské školy v Lounech, J. Adamec, ředitel zemské střední hospodářské školy v Přerově či B. Macalík, profesor tamtéž a mnoho jiných. Dokonce i K. Adámek, říšský a zemský poslanec, starosta v Hlinsku.

Proč to tak podrobně popisuji? Mohl bych vyjmout ze své knihovny desítky dalších titulů vydaných ještě za Rakouska, nebo i později v Československu. Jde o knihy filozofické, přírodovědecké, jazykové a jiné populárně naučné. Jejich autory (nepočítám v to pouze Aloise Jiráska) byli většinou středoškolští profesoři, ředitelé gymnázií, ale také poslanci, starostové obcí a jiní příslušníci (a příslušnice) stavu středního, jak se tehdy říkalo. Tito lidé dovedně popisovali dávnou či nedávnou historii svých regionů, sbírali pověsti, psali o lidových zvycích a také glosovali současnost. Svoji nespornou úlohu zde sehrávaly na všech úrovních například tehdejší Matice školské, kterýžto institut podobného charakteru u nás dnes citelně schází.

Marně si kladu otázku, co dělají dnešní středoškolští profesoři, ředitelé gymnázií či poslanci, senátoři, starostové a jim podobní činitelé, lékaře z toho nevyjímaje. Jsou horší? Méně schopní? Méně vzdělaní? Méně dovední?

Člověka napadne, kde asi bral čas na psaní nádherných knih, cestopisů, povídek, fejetonů opěvujících svůj rodný kraj spisovatel R. E. Jamot, jinak velice zaměstnaný lékař. Pro méně zasvěcené jméno spisovatele je fonetický anagram proslulého internisty Josefa Thomayera.

Samozřejmě, že se světlé příklady najdou. Avšak je jich žalostně málo. Jenom prosím neříkejte, že je dnes těžké proniknout do renomovaných nakladatelství. Jistě. Ale například dnes již mohutný neziskový sektor by potřeboval publikační činnost jako sůl. Ve všech oborech. Školství samozřejmě (a především) také. A kde nic, tu nic.