Dovedu si představit vděk žáků, kteří teď v osm ráno pospávají doma místo ve vytopených učebnách. Již před dvěma týdny jsme jim oznámili ředitelské volno na 4. prosince. Do našeho ústavu mají přibýt úředníci z vyšších míst, aby nás seznámili s tvorbou osnov. Podle nich pak máme učit od září. S prozíravostí přímo jasnovidnou byl již na konci října vyvolen k proškolení čtvrtý prosinec.

Sjíždíme se dnes ráno do nezvykle tiché budovy. Jak příjemný poklid. O stávce nepadlo včera, ani předtím, v naší škole ani slovo. My nestávkujeme, jsme spořádané, tiché ženy – učitelky a leží nám na srdci blaho žactva. Budeme se věnovat přípravě lepších učebních osnov a ty nám následně pomohou zformovat ještě lepší žáky.

Ale lektoři z NUOV (Národní Ústav Odborného Vzdělávání) v Praze přijedou až na desátou hodinu. Dveře učeben přesto bouchají s dutou ozvěnou, rezonující prázdnými chodbami. Scházíme se k předmětovým komisím. Máme se bavit o učebních plánech. Moje čeština se částečně kryje s komisí jazykovou. Jdu si udělat čaj. Poté zjistím, že čeština bude rozdělena na literární výchovu a jazyk. Tím vyzrajeme na žáky, kteří nečtou a neumí pracovat s textem. My je k tomu donutíme po novu, ergo zasloužíme si příliv peněz na pomůcky a platy.

Jdu na jazykovou komisi. Němčina, angličtina, ruština. Žáci mají přijít ze ZŠ s jazykovou úrovní A2. Nebo A1? Je to jedno. Víme, že žáci toho moc neumí. Prostě neoplývají kolektivním jazykovým nadáním a pílí. Učitel plní plán, často chce mít klid. Výsledek jeho práce je dým nad vyhaslou sopkou. Kritizuji předpokládané jazykové úrovně. Smějeme se a vzájemně si přitakáváme – známe realitu, na rozdíl od těch, kteří „předpokládají“ a tvoří pilotní projekty. To slovo mám ráda. Také slovo implementace je pěkné. Jdu si udělat kafe.

Je deset hodin. Zástupkyně nám s unaveným úsměvem sděluje, že z Prahy přijela jen jedna lektorka. Školí nyní učitele odborných předmětů. Čekáme ještě hodinu. Opravuji testy, vypisuji třídnici, hledám anglické překlady a články, hledám na internetu, připravuji nahrávky. Do večera by bylo co dělat. Čtu si Respekt.

Blíží se půl dvanácté. Konečně usedáme před data projektor. Paní lektorka je komisní, až mi začíná téct z nosu. Sděluje nám zásadní pravdy a vypadá to, že je myslí vážně. Když nás začne zkoušet z toho, co musí obsahovat každá osnova (jednotné záhlaví), vyskočím a jdu si pro kapesníky. Smrtelně vážné tváře kolegů se sklánějí nad poznámkami. Vracím se.

Dozvídáme se mnohé užitečné rady. Například, že nesmíme psát do obecných cílů cíle konkrétní a naopak. Ve výsledku vzdělávání záleží nejvíce na výběru sloves. Některá slovesa je nutno ponížit. Tj. žák neovládá, ale má ovládat, neosvojil si, ale – ale vlastně co? Nevadí, vyřešíme příště. Dusím se a kuckám. A už je tu tabulka – téměř mi chyběla. Zajímavý je bod „Přínos předmětů k rozvoji klíčových kompetencí a průřezových témat“. Také „Výsledky vzdělávání v oblasti citů, postojů, hodnot a preferencí“ mě zaujmou. V duchu si sestavuji newspeakový slovník vhodných pojmů a obratů.

Paní lektorka nás co chvíli zahřívá teplými slovy chvály – mnohé kolegyně totiž vypracovaly osnovy, aniž přesně věděly, co mají obsahovat – a vypracovaly je správně! Stydím se, že má ruka také nesvírá předem vytvořený fascikl. Ale polepším se.

Vysoké podpatky paní lektory poletují třídou. Schůzka končí. Je mi jí teď trochu líto. Ležela jsem při jejím projevu na lavici jako otrávený žák a ani věta „pokud předmět práci nemá, do osnov ji nezahrneme“ mě nevytrhla z rozjímání nad tím, co zrovna dělá doma můj mladší syn. Nešel totiž do školy – učitelé stávkovali.