Již druhým rokem zažíváme na školách blaho „inkluze“, tedy povinného zařazování dětí s různými poruchami učení do běžných škol. Zdůrazňuji slovo „povinného“, protože už předtím nikdo nikomu nebránil, aby své dítě s jakýmkoli handicapem, snad kromě těžkých smyslových a mentálních postižení, dal do kterékoli školy. Dnes tak ale musí učinit povinně. Jedinou výjimkou může být, když se po čtyřměsíčním „zkušebním pobytu“ zjistí, že to opravdu nesvědčí dítěti, rodičům, spolužákům a vynervovaným učitelkám. Pak se záležitost postoupí k řešení poradně, která doporučí umístění do speciální školy. Nebo poradí různé podpůrné prostředky, pomůcky, eventuálně asistenta – pokud ho škola sežene. Nebo také nedoporučí nic, dostane-li metodický pokyn z ministerstva školství, že je třeba šetřit. Kdyby se inkluze měla provést podle norského vzoru, ke kterému u nás někteří stále vzhlížejí, znamená to navíc 60 miliard.

Nikdo z vědecky honorovaných autorů „inkluze“, včetně současného ministra školství Stanislava Štecha (ČSSD), se asi ani na chvíli nepozastavil nad myšlenkou, že to, co se za inkluzi vydává, žádnou inkluzí není. U nás je totiž přístup do běžné školy dán přísnou spádovostí škol. Do příslušné školy v místě chodí všechny děti z dané oblasti, zdravé i postižené, bohaté i chudé. Tuto premisu u nás narušují nejen víceletá gymnázia, která odčerpají studijní typy v páté třídě, ale i rychle vznikající soukromé základní školy, alternativní i „klasické“.

Inkluze po česku je tedy začlenění všech dětí do běžných škol, jenže bez toho, aby těm, které to potřebují, zaručily běžné školy potřebnou péči. Ve speciální škole mají například děti s lehkou mentální poruchou – LMP – k dispozici speciální pedagogy, jsou v málopočetných třídách, mají k dispozici psychologa. Postupují tempem, které je jim přirozené a po dosažení limitu jim nikdo nenutí abstraktní učivo. Falešný humanismus tvůrců inkluze „po česku“ – různých aktivistů z nejrůznějších neziskovek a agentur pro začleňování, které si tak oblíbila bývalá ministryně Kateřina Valachová (ČSSD) – tyto děti podpory zbavil. V běžných podfinancovaných základních školách nejenže často není psycholog, ale nemusí tam být nutně ani speciální pedagog – pokud ho škola nesehnala nebo na něj nemá finanční prostředky. Je tam pouze asistent – a je jen na něm, jak to zvládá – s kurzem místo vzdělání.

Dejme peníze raději učitelům

Odpůrci inkluze „po česku“ jsou osočováni, že jsou proti postiženým dětem. Opak je pravdou. Zločin na těchto dětech páchají ti, kdo nynější stav vydávají za inkluzi, nedostatek péče za přednost a zahánění všech do jednoho stáda za respekt k odlišnosti. A nemusí jít jen o děti s LMP. Co třicetičlenná třída, jejíž třídní učitelka opravdu nestudovala speciální pedagogiku, kde je jedno dítě s lehkou mentální poruchou, jedno dítě s Aspergerovým syndromem, vícečetná skupina dětí s poruchami čtení a psaní (kterých neustále přibývá) a pár hyperaktivních dětí? Počet žáků, kteří mají mít individuální výukový plán, hravě stoupne nad polovinu. Jak to pak asi vypadá s individuálním přístupem k dítěti, si snad už každý dovede představit. Výsledek – chudinská péče, ze které uteče každý, kdo na to má – tedy přemístí dítě do výběrové či soukromé školy. A je po „inkluzi“.

Inkluze po česku, na které parazitují různé neziskovky, začala proto, že ji bylo možné financovat z EU fondů. Kdyby projekt musel od počátku fungovat za peníze ze státního rozpočtu, tak by ho nikdo nespustil. Jenže peníze z EU nikomu nechybí, tak se za ně akce rozjela. Ale dnes už systém užírá běžné provozní prostředky, které mají jít ze státního rozpočtu na platy učitelů, vybavení škol a pomůcky pro děti.

Proto Realisté navrhují inkluzi „po česku“ okamžitě zastavit. A peníze, které jsou na její provádění ve státním rozpočtu vyčleněné, převést na zvýšení platů učitelů. Dokud ještě speciální školy nezanikly. A dokud ještě ze škol neutekli všichni kvalifikovaní učitelé.

Autor je prezident AOBP ČR, kandidát na prezidenta České republiky

LN, 9.11.2017

Realiste.cz