Ne, nejde o odpracované hodiny, ani o výkon ve smyslu výdeje fyzické a psychické energie, jde o smysluplnost a potažmo úspěšnost našeho konání. Vzdělané společnosti nemusí člověk význam učitele vysvětlovat. Ta ji sama chápe, jelikož k tomu byla učiteli samými vychována. Ve vzdělané společnosti většina lidí rozumí vztahu mezi svou momentální úspěšností, spokojeností a blahobytem a úrovní pedagogů, kteří tuto společnost formovali. Jinak je tomu ale ve společnosti, kterou formuje zábavní průmysl a banda špatných komiků hrajících si na politickou elitu. Taková společnost uvedenou vazbu nevnímá, jelikož tato vazba neexistuje. V takové společnosti není třeba píle a úsilí k dosažení úspěchu, je třeba jen být vidět, vystupovat v dostatečně zajímavém kontextu, umět pár frází a vědět, kdy je použít. Není důležitý obsah, ale forma.

Kde se takový vzorec chování ve společnosti vzal? Kde se ho společnost naučila? Kde jinde než ve škole. V té kdysi vzdělávací, dnes již zhusta jen zábavní instituci, která si neklade za cíl formovat mladého člověka, ale pouze nenarušit jeho "přirozený" vývoj. V instituci, která nevzdělává, aby nezpůsobila neúspěšným frustraci, ale hýčká, jelikož každá hlava ve školní budově (ať už dutá či otevřená) představuje finanční obnos nutný k holému přežití instituce. Nemáme páky, budete křičet, až se budou hory zelenat. Studenti si z nás nic nedělají, leda tak srandu. Ano? A kdo jiný než učitelé (povětšinou ti humanitně převzdělaní) stál za léta trvajícím bojem proti biflování (synonymum výkonu práce), známkování (synonymum jednoznačného hodnocení kvality práce) a trestání (synonymum postihu nerespektování pravidel nutných pro fungování instituce). Dnes jsou tato tři slova díky nám, páni učitelé, politicky nekorektní. Ve škole se nebifluje, ale rozvíjí osobnost.

Takže je školní práce zaměněna za hru. Všechno, co se ve škole děje, musí mít charakter zábavy. Nesplnění školních povinností není sankcionováno. Student není konfrontován s přímými následky svého selhání - jelikož jakékoli selhání je v našem měkkém vzdělávacím systému omluvitelné špatným rodinným zázemím, psychickou disfunkcí, neschopností učitele zaujmout. Čímkoli, co sejme zodpovědnost za selhání ze žáka a hodí ji na něco či někoho jiného. Maturitě se dříve říkalo zkouška dospělosti - možná se jí tak říká i dnes, ale kdeže loňské sněhy jsou. Může být za dospělého považován člověk, který nechápe pojem osobní odpovědnost, který nikdy nic nemusel, který nechápe že, svobodu tvoří její hranice?

Díky tomu, že jsme se vlastní aktivitou spojenou s leností opravdu domyslet důsledky svých činů připravili o nástroje umožňující skutečné vzdělávání vedoucí k dospělosti, je teď společnost plná infantilních deprivantů, kteří mají (a mnohdy oprávněně) pocit, že se léta strávená ve školních lavicích dala využít mnohem smysluplněji. A proto nás (a mnohdy právem) nenávidí. Nesplnili jsme totiž úkol, který jsme nikým nenuceni přijali. A proto máme mzdu, jíž jsme hodni. Stávkovat bychom neměli za vyšší plat, ale za návrat nástrojů, které nám zase umožní učit (ne bavit, ne vyplňovat čas mezi snídaní a obědem, ale opravdu vzdělávat). Pokud to začneme dělat, vyšší plat přijde sám......