Ve světě vnímají edutainment jako zábavu, jež může jako vedlejší produkt i vzdělávat. U nás jsme si i edutainment obrátili na hlavu a razíme jej jako vzdělání, jež musí bavit.

Na vzdělávací systém od škol mateřských až po doktorandské studijní programy se valí vlna kritiky. Výuka klade důraz na fakta a neučí tvůrčímu myšlení. Není zábavná a nudí. Částečně je tato kritika oprávněná. S docentem XY předčítajícím monotónním hlasem skripta skutečně není velká sranda. Nuda v posluchárně by se dala krájet, hrstka „skalních“ marně drží víčka a pokud bychom použili běžného zvyku pojmenovávat jednotky po vůdčích osobnostech oboru (viz James Watt a watt), pak jednotka nudy o velikosti jednoho XY by byla tak velká, že spolehlivě smrtící dávku nudy bychom mohli odhadnout řádově v pikoXY. Skripta se dají číst doma v posteli, na lavičce v parku nebo v dopravním prostředku cestou na zkoušku a je to pokaždé mnohem větší zábava než přednáška páně XY. Chuť chodit na takové přednášky se limitně blíží nule. Některé vysoké školy řeší tento problém návratem k povinné docházce na přednášky s odůvodněním, že je to „to nejlepší“ co škola nabízí, neboť cvičení, semináře a laborky vedou zhusta „pouzí“ asistenti, zatímco přednášky zajišťují „pedagogové“ s docentskými či profesorskými tituly.

Také důraz na nejrůznější „životně důležitá fakta“ někdy, někde poněkud hypertrofoval. Student může být například u zkoušky dotázán na to, kolik prasat bylo v loňském roce chováno v Čínské lidové republice a může být odměněn dobrou známkou, když odpoví údajem z ročenky Organizace pro potraviny a výživu. Otázkou zůstává, k čemu je mu tento číselný údaj dobrý, nakolik je údaj v ročence přesný, jaká je životnost této „znalosti“, když už napřesrok bude v ročence jiné číslo a v neposlední řadě je třeba se ptát, zda počty prasat ve svých chovech znají sami Číňané.

Reakcí na tyto extrémní formy výuky je celkem legitimní požadavek, aby se studenti nemuseli biflovat zbytečná fakta a aby výuka byla zábavná. Jak bývá naším dobrým zvykem, rádi přecházíme z jednoho extrému do druhého. Jestliže jsme dříve studenta nudili k smrti, nyní hrozí, že jej k smrti „ubavíme“. Jestliže dříve jsme cpali studentům do hlavy kdejakou veteš, dnes se stalo oblíbeným zaříkadlem tvrzení, že student i odborník si v době informační exploze vše potřebné lehko vyhledá (nejčastěji na internetu).

Pravda, najdou se ještě fakulty, které studentům úmorné memorování neodpustily. Svědčí o tom vtip, že když na všech vysokých školách dostanou studenti za úkol naučit se nazpaměť telefonní seznam, budou se všichni ptát: „Proč?“, jen medici se zeptají: „Do kdy?“. Neznamená to, že by lékařské fakulty upíraly svým absolventům nárok na tvůrčí či kritické myšlení. Tím, že o potřebě memorovat určitý objem informací odmítají diskutovat, nám ale zajišťují, že chirurg během operace slepého střeva nebude potřebovat pátrat ve Wikipedii. Jako pacienti tento stav věcí určité vítáme. Jako návštěvníci škol či kritici vzdělávacího systému už ale k memorování a drilu tak velkorysí nejsme.

Mají se děti ještě učit nazpaměť malou násobilku? Anebo stačí, aby věděly, že odpověď na otázku: „Kolik je 7 x 8?“ získají zmáčknutím příslušných tlačítek na kalkulačce? Je psaní slova „babyčka“ projevem nekonvenčního myšlení anebo je to projev pohrdání mateřštinou? Asi bychom se nestačili divit, jaké odpovědi bychom na tuto otázku získali při průzkumu u reprezentativního vzorku české společnosti. Představa, že děti jsou ve školách všech úrovní systematicky přetěžovány, už stačila zapustit kořeny hodně hluboko.

Stejně tak je tomu i našim náhledem na zábavnost výuky. Do českého školství začíná pronikat termín „edutainment“ vzniklý z anglických termínů „education“ a „entertainment“ tedy „vzdělání“ a „zábava“. Skoro by se chtělo tvrdit, že svět s odstupem staletí docenil našeho Jana Ámose Komenského a jeho „školu hrou“. Jenže svět vnímá pod označením edutainment prvoplánovou zábavu, která vzdělává až v druhém či třetím plánu. Ve světě se experti na „edutainment“ starají například o to, aby hollywoodské filmy nebyly z hlediska vědy tak úplně nesmyslné. Pokud by například dozírali na natáčení dnes už klasické scifi „Vetřelec“, nedovolili by, aby explozi kosmického korábu ve vesmírném vakuu provázelo „hřmění“. Když tedy pan Kořen spolu s nejrůznějšími celebritami v sobotu večer na ČT1 baví diváky prostřednictvím soutěžní show a zároveň demonstruje zázraky přírody, jde o klasický edutainment. Pokud pan docent XY odloží skripta, připraví si přednášku s powerpointovou prezentací, s animacemi a praktickými ukázkami a čas od času probudí dřímající posluchárnu povedeným profesním vtípkem, o edutainment nejde. Jen konečně začal doopravdy učit. Není to zase tak málo, jak by se mohlo zdát. Rozhodně je to více, než když by docent XY upadl do edutainmentových osidel a místo na odborníka a pedagoga se proměnil v baviče.

Zřejmě se blíží doba, kdy si budeme muset zcela vážně položit otázku, zda by měli stát za katedrami šašci s rolničkami na čepici, kteří rozhodně nenudí, ale kvůli tomu už vlastně ani nic nenaučí? Není pochyb o tom, že přednášky dobrého „edutainera“ (nebo klauna či šaška, chcete-li se držet české terminologie) by byly hojně navštěvovány a pokud by studijní program měl více takových „hvězd“, mohla o něj být mezi studenty poptávka, jakou by vedení nejedné fakulta uvítalo. Současný systém dotací „na hlavu“, kdy university dostávají prostředky i podle toho, kolik studentů se na ně zapsalo, k tomu dokonce svádí.

Dočkáme se nakonec situace, kdy se bude na konci přednášky losovat bohatá tombola, aby se na ni studenti vůbec přišli pobavit? Nastanou chvíle, kdy budou mít zkušební testy formu počítačové „střílečky“ nebo budou zcela zrušeny jako „příliš stresující“? A co si z takového studia kromě elegantního kusu papíru s titulem odnese čerstvě odpromovaný „odborník“ do života?

Pokud má studium připravit mladého člověka na výkon profese, bez memorování určitého objemu informací se neobejde, a i proto nikdy nebude tak zábavné jako akční film, počítačová hra nebo plky na Facebooku. Pokud z toho university nebo fakulty budou mít snahu slevit, měli by se ozvat sami studenti. Proboha, mladé dámy a mladí pánové, vážně se chcete studiem „prochechat“ a nakonec hledat odpovědi na principiální otázky své profese na Googlu?

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora