Když v roce 2002 ministryně školství Petra Buzková umístila svou dceru v placeném Francouzském lyceu, vzbudila jako zarytá odpůrkyně školného řadu negativních emocí. Paní ministryně ovšem věděla, co činí. Pro své dítě chtěla to nejlepší a klesající úroveň českého školství odhadla dokonale. Jde z reformy do reformy a výsledky jsou zcela v souladu s oblíbeným rčením, podle kterého je každá změna změnou k horšímu.

Nejprve zrušení povinné maturity z matematiky, které bez nadsázky snižuje konkurenceschopnost státu. Pak odklad celé státní maturity jako záruky určitého standardu. Teď tu jsou rámcové vzdělávací programy, které si školy píší samy. Státní instituce rezignovaly byť na minimální standardy a záruky kvality výuky a ponechaly školy, ať si dělají, co chtějí. Děti se mají učit hlavně komunikovat a obhajovat své názory. Násobilka už prý nebude tak důležitá. Nerozumím tomu, proč nemá být důležité obojí. Navíc, vyučovat bez jasných pravidel formou dialogu ve skupinkách, když máte ve třídě třicet i více dětí, asi nebude jednoduché. Součástí změny systému mělo být i snížení počtu dětí ve třídách. Ale na další pedagogy ani na zvýšení jejich platů peníze nejsou.

Ne každá škola má takové štěstí jako První obnovené reálné gymnázium v pražské Libni, kde řediteluje Václav Klaus junior, aby jí ředitel elektrárenského gigantu ČEZ věnoval sto milionů korun. A ne každá škola má pružného, vzdělaného a osvíceného ředitele, který dokáže správně rozhodnout, co se učit má a co ne. O kvalifikaci řady pedagogů lze také s úspěchem pochybovat. To ovšem není tak úplně jejich chyba. Ani systém vzdělávání jich samotných nefunguje, jak by měl. Když chce učitel získat aprobaci pro druhý stupeň základní školy, má šanci jen v denním studiu. Dálkově to nejde kromě drobných výjimek v případě tělocvikářů. A to raději pomíjím hodnocení škol, kde se pedagogové vzdělávají. Je smutným faktem, že v první pětistovce univerzit ve světě se z českých vysokých škol umístila jen Karlova univerzita, a to ještě hluboko za univerzitou moskevskou. Jako bychom zapomněli na známou pravdu, že investice do vzdělání přináší nejvyšší úrok.

Lze předpokládat, že v řadě škol půjdou starou známou a vyzkoušenou cestou nejmenšího odporu. Konečně proč by učili děti násobilku, když školský inspektor, pokud by náhodou do školy zavítal, nebude kontrolovat ty protivné, ale potřebné počty, ale spíš schopnost dětí diskutovat. Třeba o nesmrtelnosti chrousta. To ale malé diskutéry v budoucnu neuživí.

(psáno pro deník Metro)

poslankyně Evropského parlamentu