Ahoj lidi, jsem docela malý černobílý kotěci kluk. Už nevím přesně, jak se to stalo, ale kde jsem se vzal, tu jsem se vzal na jedné zasněžené zahradě. Nic tam nebylo, papání, teplíčko, maminka, prostě vůbec nic. Byl jsem tam několik dní a nocí a pak jednoho dne přijela dvounožka – byl jsem sice velice zesláblý, ale s bojovým výkřikem „konečně vysvobození“ jsem se k ní vrhl. Dvounožka nebyla ani trochu nadšená mojí přítomností. Zašla do domu a já jsem chtěl za ní – plakal jsem u dveří, plakal jsem u okna – a ona nic. 

Až k večeru vyšla ze dveří, vzala mě do auta a někam jsme chvíli jeli. Vešli jsme do domu a tam dvounožka začala rozčileně mluvit na dvounožce – prý mě má uspat, našla mě na zahradě a rozhodně mě nechce – podívejte se na něj, jak je vyzáblý, určitě je nemocný a lidi od něj mohou něco chytit. Já jsem si říkal, že bych nejdřív raději něco pojedl a až pak spinkal... Dvounožec mě začal prohlížet, prohmatávat a něčím studeným po mě jezdil, do zadečku mi něco vrazil – a já zase plakal. Pak řekl dvounožce, že mě uspávat nebude, že pro to není důvod – že se můžu uzdravit a být velkým a silným kocourem – dvounožka se začala rozčilovat a pořád trvala na tom, že mě má uspat. Dvounožec jí řekl, že kotě zůstane u něj a vyprovodil hezky energicky dvounožku ze dveří.

Silvestr Kamikatse

Pak se ke mně vrátil a říkal „prcku co s Tebou budu dělat?“ Asi věděl hned, co se mnou bude dělat, protože do mě začal píchat a pak mi začal dávat do tlamky něco dobrého – no konečně někoho napadlo, že bych mohl něco sníst.

Pak začal dvounožec telefonovat na všechny strany, ale všude mu říkali, že mají plno – že nalezených koťat je bohužel hrozně moc a že mě vzít nemohou. Pak zavolal na další místo – mé posluze, ta sice řekla to samé – ale nechala si říct podrobnosti a byla ztracená a souhlasila, aby mě druhý den ráno přivezl – dokonce kvůli mně vstávala už po šesté, protože dvounožec musel pak být někde jinde.

Když jsem byl vnesen do domu, tak mě málem kleplo – fůra štěkajících tvorů, kteří se o mě moc zajímali. Postoupil jsem do kuchyně a tam bylo těch tvorů méně a dvounožka mi udělala pelíšek (naprosto zbytečná práce – ležel jsem v něm asi čtvrt hodiny) a začala mě stříkačkou krmit po půl hodině malým množstvím paštičky. Jů, to byla dobrota, polykal jsem jako o život a okolo oběda jsem začal papat už sám.

No prostě to byla idylka – papání, teplíčko, chování a hlazení. Dostal jsem i jméno Silvestr, když jsem přijel poslední den v roce. Postupně jsem pookříval a začal se více pohybovat. Když mladá posluha otevřela horkou troubu, tak jsem ji chtěl prozkoumat, a byl jsem prý odloven v posledním zlomku vteřiny, pak jsem skočil do vany s trochou vody – měl jsem mokré nožičky a trošku bříško, a později odpoledne jsem byl odloven, když jsem chtěl prozkoumat záchod zevnitř. To už začala posluha hulákat a lamentovat – že mě prý nezabije moje podvýživa, ale zabiju se vlastními silami, později to ještě inovovala na výhrůžky, že mě přetrhne jako hada a nebo ze mě udělá sedm prťavých trpajzlíků a Sněhurku k tomu. Někdy během odpoledne začala mladší posluha litovat, že mi dali jméno Silvestr, že Kamicatse by bylo výstižnější, tak mám ještě i příjmení – rodina mi říká důvěrně Kamík.

Druhý den jsem začal trochu průjmovat, proto jsem obdržel antibiotika a prebiotika a doporučení, že bych měl papat i granulky. Granulky nepovažuji ani trochu za poživatelné a stojím si na svém, že je papat nebudu, i kdybych měl natáhnout brčka hlady.

Rád se chovám a mazlím. Přibírám, zaobluji se a zlepšuje se mi srst. K dobře vypapanému kotěti mám ještě daleko, ale každým dnem vypadám míň jako výuková kostra kotěte. Když nemá posluha čas, tak si lehnu na některou psici a nechám se od ní i olizovat. Kdyby měl někdo pocit, že se mu líbím a že by mě chtěl domů, tak by se to určitě dalo zařídit – stačilo by napsat na email – cymb@seznam.cz.  

Foto: autorka