28.3.2024 | Svátek má Soňa


SICÍLIE: Poznámky historicko-literární z toulek (III)

15.4.2015

Eryx a Segesta

Přes noc se udělal vítr, z moře dorážejí bouřlivé vlny a černý praporek nad pláží signalizuje – nelézt do vody! Nu, beztak tady nejsme proto, abychom prováleli čas na písku. I vydáme se znovu po stopách Waltariho hrdinů, tentokrát na nejzápadnější výspu Sicilie, kde na skále 700 m. vysoko nad Středozemním mořem a městem Trapani leží starověký Eryx, dnes po italsku Erice. V tamnějším, dodnes ve zbytcích zachovaném chrámu bohyně Afrodity Erykejské se provozovala rituální prostituce; sám hrdina Turms si k svému neštěstí vydobyl čarokrásnou kněžku lásky Arsinoé, s níž pak měl hromadu nejrůznějších patálií, než jí ho bohové zase zbavili. Jo, pánové, krásky mimořádné a své krásy vědomé mívají své rozmary; kdo si je namlouvá, může se dožít všelijakých překvapení.

Na erykejskou skálu vede z Trapani lanovka, ale nějak se mi nedaří najít v té změti ulic dolní stanici. Což je beztak jedno, protože se nahoru dá vyjet autem a ještě si užívat nádherných výhledů, jak se vynořují za každou zatáčkou úzké silničky. Jen mě hněte pomyšlení, jestli zakladatel toho místa Eryx, syn bohyně Afrodité a argonauta jménem Butes (s kým vším se taky bohyně nevyválela), pamatoval krom zmíněného chrámu i na parkoviště. Ale pamatoval, takový to byl prozíravý polobůh. Třebaže to zespodu tak nevypadá, vejde se na poměrně stísněnou skalní plošinu celé město malebných uliček, hradeb a schodišťátek i nemravný chrám, a ještě zbývá dost místa pro auta. Zaparkujeme tedy, zaplatíme, co je žádáno, a můžeme vstoupit. Pak už… snad jakási kletba spočívá nad městečkem Erice, jak rychle se poutník zamotá v té spleti uliček a náměstíček, hradeb a schodišťátek, ať s plánkem nebo bez něj. Nicméně to není příliš na závadu, uličky jsou romantika sama, každou chvíli se zpoza rohu vynoří kostel, obranná věž či jiné památné stavení… ale ke všem bohům a bohyním, kde je ten chrám? Templo di Venere, jak se po italsku říká Venuši, dříve po řecku Afrodité, ještě dřívěji po fénicku Aštarte? Běháme nalevo napravo, nahoru a zase dolů celí uhonění, až… konečně. Hradby se sbíhají do stinného parku a zpoza něj ční mohutný hrad, jejž normanští králové zbudovali na místě někdejšího Afroditina chrámu. Zaplatíme nějaké euro vstupného a jdeme se podívat, kde to ten Turms s tou Arsinoé… Naštěstí normanští králové nezastavěli hradní skálu úplně, ponechavše pozornosti příštích pokolení svažité nádvoří s nepříliš patrnými zbytky původních objektů. Tamhleta temná, trávou obrostlá prohlubeň… že by chrámová studna? Ta, do níž sestoupil hrdina Turms vzývat bohyni Afrodité, až se mu zjevila a zaslíbila mu kněžku Arsinoé? Díra je to opravdu velká a hluboká, nic jiného to být nemůže… A tadyhle, ukazuji své choti základy kamenných stavbiček, koukej, tady byly komůrky jedna vedle druhé, v nich ležely kněžky taky jedna vedle druhé, a… Podívala se nesouhlasně, majíc proti takovým bohoslužbám jakési výhrady. Teď ještě abych si někde ulomil vidlicovitý proutek, sevřel jej v hrstích a vypudiv z mozku rušivé vlivy prozkoumával ono tajemstvím jen tak zvonící místo. Když nikde jinde, tam nad tou Afroditinou studní by se mi určitě musel svíjet v dlaních až k neudržení, taková je nevysvětlitelná síla míst pradávných obřadů, lidských triumfů i tragedií. Jednak ale nikde nevidím kus křoví, kde by se dal vhodný, nelámavý proutek získat, jednak by na mě zase všichni kolem zírali napůl nevěřícně, napůl posměšně, i spokojím se s tím, jak na mě působí chrámová plošina i bez proutku. A to už se odpoledne nachyluje a my popojedeme zpátky k jinému, neméně proslulému objektu. I když… ale k tomu se ještě dostanu.

*

Segesta je trochu záhadné místo. Založili je Elymové, jedno ze tří původních etnik Sicilie, ale proč a proč právě tady, není zcela zřejmo. Snad že poblíž vyvěrají sirné minerální prameny a lidé těch dávných dob se cachtávali v teplých vodičkách rádi. Ale že by kvůli tomu hned celé město… Také z něj mnoho nezbylo, ale co zbylo, dá se vidět. Stupňovité antické divadlo, no dobře. Viděl jsem takových od Maroka přes Řecko až po Syrii a Jordánsko celé tucty, jedno navíc by mě zvlášť neohromilo. Něco jiného je chrám v dórském slohu, prý nejzachovalejší ze všech toho druhu, impozantní se svými šesti řadami mohutných sloupů, a v zasazení do skalnaté krajiny i jaksi pravěce krásný. Že se v té podobě dochoval do času dnešního, za to lze vděčit odlehlosti toho místa, kam bylo odevšud daleko; i nebyl po odeznění své slávy využit co kamenolom, jaký osud postihl převážnou část antických památek. To odeznění muselo nastat dost brzy; než chrám dostavěli, už byl opuštěn, ani zasvětit nějakému bohu či bohyni ho nestačili. Proč, je nesnadno hádat, snad v důsledku nějakých válek, o něž nebyla na Sicilii, samý městský stát a samý tyrannos, žádná nouze. Tak si říkám, jestlipak tomu nebylo za starých Elymů jako až podnes: všichni byli velice rozhodně a zásadně pro trvalý mír a proti válce, ovšem až porazíme tuhletoho odvěkého nepřítele (v případě Segesty přímořský Selinut). Odvěcí nepřátelé jsou však nevyhubitelní jako komáři, zabiješ jednoho a hned přibzučí jiný, k tomu se vzpamatuje nedostatečně potřený nepřítel a zahoří touhou po odvetě… řeže se to a mydlí na tom božím světě, mydlí a řeže, až se zdá, že to není dějinná anomálie, ale pravidlo. Snad že podobně jako pes, i člověk má v sobě rvačky geneticky zakódované, a proti genetice se vzpouzeti jest nesnadno. I byl bych skeptický k možnosti trvalého míru.

Zblízka i z povzdálí obhlížím ten skvost, nad nímž žasl už sám J.W.Goethe, když zavítal v tato místa. Kam ten chlap taky všude nezavítal, chtělo by se rouhat, ze svého působiště na dvoře výmarském přes Čechy a země rakouské až po samou Sicilii, avšak nerouhám se, nýbrž obdivuji a závidím. Kočárem po mizerných cestách, každou chvíli upadne kolo nebo se splaší koně, k tomu banditi, jimiž se lesy a skaliny tehdejší Itálie jen tak hemžily… to už musela být nějaká cestovatelská vášeň, povím vám. Sám nevím, dokázal-li bych s panem dvorním radou držet krok, jakkoli i já mám boty z toulavého telete dobře sešité a přiflokované. Stojím tedy, koukám… no, je to mohutný, jedinečný kus lidského díla. Něco mu ale chybí, a nejen zastřešení. Dokonce je ani nikdy neměl, to by se někde ležely zbytky, ale žádné se nenašly. Hlavně ale chrámu, jakkoli impozantnímu, chybí ono pravěké fluidum, jímž byla nabitá erykejská skalní plošina. Tady, cítím to, by se mi proutkařské nářadíčko v dlaních nepohnulo a ani nemohlo: nedokončený chrám si nestačil staletími obřadů, obětí, proseb a vyšeptaného zoufalství nastřádat onu tajemně zvonivou atmosféru, jak naznačeno výše. Ale i tak to byl zážitek. Asi… asi jako podívat se na hezký obrázek. Nebo na hezkou holku. Nebo si poslechnout pěknou muziku, v tomto až příliš moderním čase už pomalu vzácnost.

Dokončení zítra.

**************************************************
Jestli se nic nezmění, pak koncem dubna vyjde kontroverzní kniha Luďka Frýborta
POD ZNAMENÍM PŮLMĚSÍCE s podtitulem Příběhy z Evropy pod vládou islámu.
Jde o román – politickou sci-fi z blízké budoucnosti. Donedávna se možnost převládnutí islámu nad jinými kulturami zdála iluzorní. To se změnilo, když západní politika, formovaná idejím multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí. V historických převratech neudávaly směr smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obává se autor, tomu bude i tentokrát.
Aby kniha mohla vyjít, prosí vydavatel o podporu. Podrobnosti na této stránce.