Ne že by mi nezbývala bílá místa na mapě Itálie, ale snad mohu říci, že ji mám v rámci svých možností zvandrovanou dosti důkladně. Jen Sicilii jsem dlouho opomíjel, či spíš, nechtělo se mi tam. Zkušenost mi napovídala, že od severu k jihu přibývá v Itálii takového toho mediteranního zmatku a nepořádku, také lid je čím dál k jihu jaksi zapšklejší, i čekal jsem, že na Sicilii budou ty jevy vrcholit. K tomu ještě tahleta mafie a vůbec aby byl člověk na své věci jako četník… Naskytla se ale příležitost, jíž by byl hřích nevyužít, a všechno bylo jinak.

Až donedávna jsem pohrdal nabídkami cestovních kanceláří. Taková paďouřina, říkal jsem si patře na turistické houfy pochodující za průvodci s praporkem, a své toulky si zásadně organizoval sám. Jenže obtížno je člověku trvat na hrdých zásadách, když mu stáří namalovalo na hřbet osmý křížek. Hromadné výpravy, nastoupit do autokaru, vystoupit z autokaru, nalevo vidíte, napravo vidíte, to tedy v žádném případě, ale aspoň kompromis. Německé nákupní řetězce nabízejí různé zájezdy a pobyty, ne aby na tom kdovíjak vydělaly, ale aby si udržely zákaznictvo; i probírám se nabídkami naší sámošky, a upoutá mě takováto: let na Sicilii a zpátky, ubytování se snídaní a večeří, k tomu malé auto k volnému použití, vše za jednu velmi rozumou cenu… to stojí za uvážení. Poprvé jsme s mou chotí a družkou na cestách tím způsobem prozkounali sicilský jih, a polovina předsudku se rozplynula. O rok později jsme stejným způsobem absolvovali severozápadní část ostrova, a předsudek se rozplynul celý. Ne že by Sicilie neměla některé poněkud na nervy jdoucí rázovitosti, jak o tom ještě pohovořím, ale nespolehlivost, nedůvěra, nepořádek, zaodpadkovanost i holé nebezpečí, před nimiž varovali cestující ještě v osmdesátých letech, jsou ty tam. Na rozdíl od jiných z turistiky žijících etnik Sicilci včas pochopili, že nechtějí-li si návštěvníky zpoza moře odpudit, musí jim ukazovat tvář své ostrovní země vlídnou a čistou. Je radost potoulat se jí, radost a zážitek.

Zapomenuté město pod dálnicí a rázovitosti siciliské metropole

Zvlášť pro člověka se zájmem o historii. Snad nikde v Evropě se nevystřídalo tolik kultur a etnik zaniklých i dosud přetrvávajících, nepřehnalo se tolik vln dobyvatelských a kolonizačních. Sikanové, záhadný lesní lid, davší ostrovu své jméno. Zemědělští Sikulové a Elymové, odvozující svůj původ od bájných Trójanů (ale to o sobě tvrdil v těch časech kdekdo). Féničané, Kartaginci, řečtí kolonisté, jichž přicházelo tolik, až se Sicilii spolu s jižní částí Itálie začalo říkat Graecia Magna, Velké Řecko. To pak začlenili do své říše Římané, přičemž přišel k úhoně Archimedes, co se mu nelíbilo, že nějaký Říman šlape po jeho kruzích. Po rozpadu říše římské opanovali Sicilii na krátký čas Vandalové a Ostrogótové, než je na dvěstě let vystřídali Byzantinci a ty zase muslimští Arabové, zapuzení posléze severskými Normany… ti všichni po sobě zanechali stopy ne v jazyku – tím je dnes nářečí italštiny – ale v charakteru obyvatel, v rázu krajiny a stavebních památkách, a abych se vyjádřil tak esotericky, i v duchu kraje, nezjevném, ale vytušitelném. Víc než kdekoli jinde ve Středomoří je škoda proválet čas na plážích, když je toho kolem tolik k vidění i k zamyšlení. Například… ale abych podal vysvětlení: jako asi každý – jsmeť Čechové národ čtenářský - mám v poličkách své knihovny kromě všelijakého šuntu, na nějž se darmo práší, řádku knížek, které si rád přečtu podruhé, potřetí, a třeba i podesáté. Jednak že je to s odstupem času už jiná knížka; nabyl jsem mezitím zkušeností a srovnávám je s tím, co zrovna čtu, přičemž to někdy dopadne v prospěch autora, jindy méně. Ale hlavně je to jiné počteníčko, když si mohu říci – tohle místo děje, tohle město, tuhle krajinu já přece znám! Vidím ji před sebou jak namalovanou, mluví ke mně, cosi mi vypráví… Nebo naopak - ale ale, pane autore (z ohleduplosti neuvádím jméno), tadyhle váš hrdina zápolí s širokým, dravým proudem, ale já jsem v těch místech byl a vím, že je to takový potůček nadvakrát k přeskočení, hehe. Jo, není nad to se nejdřív na vlastní oči přesvědčit, než začnu o něčem psát.

Mezi autory, k nimž se vracím nejraději, zaujímá jedno z předních míst Mika Waltari se svými historickými romány. Bohužel jsem promeškal čas, kdy jsem se mohl, třebaže s potížemi, potloukat dějištěm jeho stěžejního díla Egypťan Sinuhet; dnes z něj vlivem známých událostí zbývá leda úsek Nilu mezi Luxorem a Asuánem, kudy kurzují luxusní turistická plavidla… no, i to bych v nejhorším vzal na sebe. Jelikož se však do téhož úseku zkoncentroval i celý egyptský značně agresivní turistický kšeft s jeho řvoucími, ječícími, strkajícími a za lokty tahajícími nabízeči, dohazovači a náhončími, maje jen jedny nervy odpustil jsem si to potěšení. Je však i další v pořadí Waltariho románů: Tajemný Etrusk. Kniha ještě o stupeň mystičtější, do sfér nadsmyslna sahající, s dějem odehrávajícím se z velké části právě na Sicilii. I zkusím vystopovat pozůstatky onoho tajemna, co je ho zakleto v kamení dávných staveb i v sicilské krajině, byť i notně pozměněné od dob Etruska Turmse a jeho společníků. Neboť krajina se mění, duch ale zůstává; a dá se poznat tomu, kdo dovede vnímat jeho bezhlasá sdělení.

Jedno z takových dějišť leží hned pár kilometrů od našeho nocležiště: Waltariho Himera, dnes po italsku Ímera. Ukáže se, že je celá omotaná nadjezdy a podjezdy dálniční křižovatky, nikdy bych v té změti nehledal pozůstatky antického města, až… koukejme: malá tabulka oznamuje existenci jediné řecké kolonie na severním sicilském pobřeží. Dá to ještě nějakého bloudění a vyptávání, než objevíme vrátka v drátěném plotě – halíř vstupného nikdo nechce, na to jsou ty pozůstatky příliš bezvýznamné – a Himera je tady, či spíš co jediné z ní zbylo: kvádry čtyřstupňové podezdívky se zbytky antických sloupů, někdejší to chrám bohyně vítězství Niké. Dál až k samému moři se prostíralo město, z nějž pochopitelně nezůstalo už nic. Je třeba zapřáhnout fantazii k vytvoření představy, kde mohl stát palác vdovy Tanakil, jejímž vadnoucím půvabem se dal okouzlit udatný, jinak ale dost prostomyslný – jak už tak udatní hrdinové bývají – válečník Doriéus, kde sídlil tyrannos (panovnický titul, ne nadávka) Krinippos a kde skladoval naloupené poklady geniální mořeplavec a pirát Dionýsios. A ještě vybízí k zastávce objekt sice modernější, ne však méně pozoruhodný: uzamčená budova – vypadá na nějaký sklad - a na vratech tabulka s nápisem: ZABAVENO MAFII. Ale k moci a úpadku sicilské mafie se ještě na svém místě dostaneme.

*

Příštího jitra je na programu hlavní město ostrova Palermo (antický Panormus), kde je také leccos k vidění, třebaže ne tak prastarého. Především však apokalyptický, představivost Středoevropanovu přesahující dopravní zmatek a blázinec, u kteréhožto specificky italského a na Sicilii vrcholícího jevu bych se chtěl na chvíli pozastavit. Věc se má tak, že italská města, velká, malá i úplně mrňavá, byla budována či přejímána z ještě starších dob ne aby se v nich příjemně žilo, ale aby se dala dobře hájit proti nepřátelům; mlelo se to tady a řezalo odjakživa přeukrutně. Rovněž nebylo účelem stavebního ruchu pěkné, prosluněné bydlení, nýbrž v tom podnebí co možná stín a chládek. Z obojího vyplynula jistá stísněnost. Vedlejší uličky tak zrovna na rozpažení, hlavnější ulice aby jimi projel panský kočár a v dobách modernějších auto. Jelikož je aut podstatně víc než kdysi kočárů, jsou kraje ulic zaparkované do posledního místečka i daleko přes ně; procedit se tudy a nevyletět z kůže, na to už člověk musí být Talián. Občas stojí auta vtěsnaná do míst tak nepravděpodobných, až se zdá, že je tam musela upustit helikoptéra, ale ona žádná helikoptéra, nýbrž v ranžírování na poslední milimetr vycvičený domorodec, boule v plechu sem, škrábanec tam. Dá rozum, že za takových podmínek by si jen šílenec pořídil nějaký prestižní, sedmimetrový bourák; ne že by na Sicilii nebylo dost těch, kteří na něj mají, vzhledem k uvedeným okolnostem však jezdí týmiž Fiaty Uno a jinými mini-pidi jako všichni ostatní. A rámus. Palermský řidič má zato, že zácpami, objížďkami, staveništi a jinými zašmodrchanci se lze protroubit; i je hysterického houkání zleva, zprava, odzadu, zepředu, a snad i z výšin nebeských a hlubin zemských, až je nakonec výsledkem toho popudlivého randálu naprostá otupělost, v níž našinec přeslechne i co by neměl, sanitku nebo policii. Není tudíž divu, že se necvičenému našinci ježí hrůzou chlupy na zádech, zvlášť když přehlédne dálniční výjezd k přístavu, kde jedině se dá - nepravím že lacino - zaparkovat. Tu a tam je toho i na domorodou bravuru moc: tadyhle stojí napříč křižovatkou autobus a do jeho boku až po stěrače vbourané miniautíčko – přehlédl řidič? Nebo se spolehl na milost nebes, jsouť Siciliáni národ zbožný… nevím. V každém případě dlouhodobě zablokovaná křižovatka a další symfonie popudlivého vytrubování. Jinde stoupají k nebesům oblaka černého čmoudu, co je zase tohle… inu, chěla se proplést motorka, ale nepropletla. To je věc, na kterou si středoevropský řidič musí dát sakramentský pozor: motorky proplétající se zleva i zprava mezerami mezi auty, do nichž se tak zrovna vejdou řidítky. Nebo taky nevejdou.

Pročež bych byl každému té rady: kdo chceš spatřit krásy Palerma a jsi tady autem, nepřehlédni výjezd označený tabulí Porto (přístav). Pak už ne právě bez obtíží, ale přece jen nějak projedeš k přístavnímu areálu s jeho parkovišti. Tam auto zanech – parkovat v ulicích může, jak již naznačeno, jen otrlý, boulemi v plechu pohrdající Talián – a dál se vydej pěšky. Je moudré si předem obstarat plánek Palerma; pakli není, lze jej získat v turistické informační kanceláři na Piazza G. Verdi. Tamtéž se nalézá Teatro Massimo, kde, koukejme, právě dávají Švandu dudáka! Je uveden na plakátech i s háčkem a čárkou… že by exilový vítr zavál některého našince do Palerma a on poradil divadelníkům, jak se píše to exotické jméno? Ne že bych mu záviděl.

Co tak se ještě naskýtá zraku poutníkovu: veliké množství kostelů dobrých k tomu, aby se na chvíli posadil pěkně do chládku a ulevil svým upajdaným nohám. Jinak jsou palermské kostely nechci říkat že na jedno brdo, ale všechny barokní, jako je do značné míry zbarokizovaná celá Itálie: buď antické chrámy a amfiteátry, nebo zase až barokní andělíčkové, málokdy něco mezi tím. Z toho se nevymyká ani ústřední palermská památka, katedrála neboli Il Duomo. Stavení takhle zvenčí náramné, úžas budící, ale vejdeš dovnitř a zase: barokní krucánky, štukové parádičky, za tím netřeba jezdit přes půl Evropy, toho máme i doma dost. Co doma nemáme, je sarkofág z červeného mramoru, v němž spočívá císař Svaté říše římské Friedrich II. Kdyby někomu vynechával dějepis, je to ten, co Zlatou bulou sicilskou stvrdil Přemyslu Otakarovi I. a po něm celému jeho rodu královskou hodnost. Tu postojí našinec v uctivém zadumání, a snad si i položí otázku… stálo za to rušit tisíciletou tradici koruny české? Vyměnit do hloubi dějin sahající posloupnost českých panovníků za leckdy diskutabilní úřad prezidentský, zvlášť když je dnes už znát, k čemu jsme se s ním doprezidentovali?

V takových úvahách se ubíráme k Palazzo dei Normanni, jak již jméno napovídá, někdejšímu sídlu normanských králů, a abych pravdu děl, jediné pozoruhodnosti, pro niž opravdu stojí za to absolvovat celý ten palermský blázinec. Největší část zmíněného palazza pro sebe zabrala sicilská regionální vláda – jako Jižní Tyroly, Sardinie a údolí Aosty, také Sicilie požívá rozsáhlé autonomie ve svazku Italské republiky – takže návštěvníku zbývá k shlédnutí víceméně už jen palácová kaple. Ta ovšem – oho! Ve výzdobě se údajně vystřídali umělci byzantští, arabští i normanští, a co po sobě zanechali, se opravdu dá vidět. Zlacené stěny a klenutí, fresky, intarsie, oko mé dosud nic tak nádherného nespatřilo a také nespatří, leda až zítra… ale k tomu se hned dostaneme. A ještě se Palermo odmění pěšímu poutníku malebnými trhy, ovoce, květiny, starožitnosti pravé i ošvindlované, až je čas se pomalu – rychle to ani nejde – vracet celí ušmajdaní k parkovišti a cestou si urovnávat protichůdné vjemy. Chaos i nádhera, dlouhé ulice bezvýrazných baráků i malebné uličky s prádlem od okna k oknu, tiché dvorky, schodišťátka, narezlé balkony. No, dost už o Palermu. Vyvázli jsme z něj beze škod na těle i na plechu, což zatím stačí, a zítra zase jinam.

Pokračování zítra.

**************************************************
Jestli se nic nezmění, pak koncem dubna vyjde kontroverzní kniha Luďka Frýborta
POD ZNAMENÍM PŮLMĚSÍCE s podtitulem Příběhy z Evropy pod vládou islámu.
Jde o román – politickou sci-fi z blízké budoucnosti. Donedávna se možnost převládnutí islámu nad jinými kulturami zdála iluzorní. To se změnilo, když západní politika, formovaná idejím multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí. V historických převratech neudávaly směr smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obává se autor, tomu bude i tentokrát.
Aby kniha mohla vyjít, prosí vydavatel o podporu. Podrobnosti na této stránce.