Jako každé ráno beru tašku s knížkou, peněženkou a klíči od kanclu. Přehodím ji přes rameno a vypadnu z domu, cestou mrknu co je nového v trafice. Hmm, ta slečna na novém Maximu ... a sakra. Ujela mi tramvaj. Čekat patnáct minut? Kdepak, kousek je přece Českomoravská, takhle budu v práci ještě dřív. Kdybych nebyl tak líný, chodím tam každý den. Sjíždím po eskalátorech a vyndávám z tašky knížku zabalenou do novinového papíru. Metro 2033 - čtu na první straně, rozhlédnu se. To se hodí, pomyslím si. Přijíždí souprava a já usedám vedle nepříliš vábně vonícího vousáče. Začínám číst.

Arťom, hlavní hrdina knihy, je jedním z obyvatel Moskevského metra, největšího protiatomového krytu na světě. Konkrétně stanice VDNCh, která je státem sama pro sebe, sloučeným do jakéhosi volného svazku s dalšími dvěma stanicemi. V metru je proslulá hlavně vývozem čaje. Z hub. Je dvacet let po válce a Arťom nikdy neviděl slunce, ba ani oblohu. Počkat? Ano, jednou ji vlastně viděl, temné nebe poseté hvězdami, jenže tuhle vzpomínku by chtěl nejraději vytěsnit z paměti. Tehdy to vlastně všechno začalo. Nebýt té osudné noci, kdy pomohl otevřít průchod na povrch a vpustil tak do sousední stanice a tím do celého podzemí zlo, nemusel by se nyní vydávat na pouť skrz polovinu metra.

Zdá se mi to, nebo je větší šero? Několik zářivek nesvítí a vagón se povážlivě vyprázdnil. "Florenc, prosíme chrrlr, chrrr, výstup, chllrr," zahlásí známý hlas, ale poté se odmlčí. Čeká mě ještě polovina cesty, a tak se opět nořím mezi řádky.

Nevím jestli je to tím, že Metrem jezdím každý den, a to naše má s tím Moskevským společného víc než si myslíte, každopádně atmosféra vás ve chvilce vtáhne, později přímo vcucne. Líčení života v metru, jednotlivých stanic i komunit v nich žijících je prokládáno minipříběhy, postavami, které se s Arťomem kousek projdou a pak umírají nebo odcházejí. Tyto postavy ale nejsou ploché - mají vlastní svět, své cíle i názory, i když jsou v knize hlavně proto, aby udělaly z metra živoucí organismus. Nejen svou přítomností, ale hlavně informacemi o stanicích mimo trasu, o neštěstích, úspěších, fámách, které nutně musejí obestírat prostor plný temných chodeb, skladišť, technologických místností, jejichž ubohost kontrastuje s obrovskými sály z mramoru, skla a zlata, jimiž některé stanice Moskevského metra jsou.
Co stránku, to vás příběh nutí sledovat plánek, umístěný na zadní vnitřní straně obalu a zkoumat, které frakci či politické straně patří stanice, v níž se nacházíte, a kam asi vyrazíte dál, protože přímá cesta nebývá zdaleka ta nejlepší. Metro totiž už není jen dutinou z betonu a oceli. S příchodem apokalypsy se stalo i semeništěm všemožného neřádstva - od satanských sekt, komunistů, nacistů, přes mutanty, jehovisty, až k obřím krysám. Dalo by se říct, že Moskevské metro roku 2033 je panoptikem zvrácených ideologií, politických směrů a náboženství.
Řekl jsem "nacházíte"? Ano, protože vy Metro 2033 nečtete, vy v něm jste.

Už na to moc nevidím. Rozhlédnu se. Bodejť, vždyť svítí jen nouzovky a vlak stojí. Ve vagónu nikdo není. Sakra! Asi nějaká porucha. Nepropadám panice, jsem v Praze. Počkám, po chvíli za svitu mobilu čtu dál, však on pro mě někdo přijde.

Zatímco atmosféra je výborná, příběh i hrdina se mi zdál od začátku takový tuctový. Uznejte sami:

• Arťom je nalezenec, má fobii z krys a jakýsi Hunter mu zadá úkol, čímž se z Arťoma pomalu stává vyvolený. To se pak s přibývajícími stránkami a setkáními jen stupňuje. Arťom má víc štěstí než rozumu a ač dostane pokaždé do těla, oklepe se a jde dál.
• Příběh je quest v klasickém střihu s nášivkami v zadní části. Klasická cesta spočívající v dopravení předmětu z bodu A do bodu B, abychom tak zabili problém v bodu A.

Naštěstí, ač to tak v prvních dvou třetinách knihy vypadá, není příběh ani hrdina tak klasický, jak by se mohlo zdát, pozornějším čtenářům to možná dojde někde v poslední třetině, těm natvrdlým, mezi něž se počítám i já, pak v posledních větách. Ty totiž vystřihnou do dosavadního děje spíše povídkovou pointu. Ale nakonec proč ne, dostane se vám tak vysvětlení několika pasáží, které jsem celou dobu považoval za zbytečný balast. Důrazně ale varuji šťouraly, kteří by si je chtěli přečíst předem. Dobrodružství, které až do konce sází na silnou atmosféru, by o ni tak nějak přišlo. Nehledě na to, že děj se vleče (nikoli nepříjemně) a právě na posledních cca dvou stranách směřuje brutální rychlostí do finiše.

Tak, asi nikdo nepřijde, říkám si, když se půl hodiny nic neděje. Beru za kliku nouzových dveří a vystupuji na koleje. V dálce slyším kapání vody. Všude je tma, světlo dodává jen můj mobil. Dojdu dopředu a podívám se do kabiny řidiče. Nikdo. Zběžně prohlédnu starou soupravu, jednu z těch repasovaných ruských. Vypadá to, že jí moc nedali, jako by na renovaci pořád čekala. Nechám vlak vlakem a jdu po kolejích. Teď bych měl dojít na Anděla a tam někomu pořádně vynadám.
Vylézám po servisních schůdcích na stanici. Co to? Nikde ani noha. Sakra, tohle není Anděl! Na umazaných keramických obkladech pokrytých prachem vidím jen obrys, ale i ten stačí. VDNCh.
Slyším kroky. Schovám se za jedním z masivních sloupů. Ovane mě závan větru a já se otočím. Stojí proti mě. Jeden z Ďáblů, černý jako noc. Mrtvé oči, napřahuje se k ráně. Prásk.

Jako by mi někdo vlepil facku. Pořád sedím v novém, čistém vagónu pražského metra. Ta facka byl překlep, naprosto nepřehlédnutelný, umístěný zrovna v tom nejlepším. Proč se o tom rozepisuji? V Metru 2033 od Knižního klubu je to dost častý jev. Jako by to korektor snad ani neměl v ruce. Prostě nedýcháte napětím a snad abyste se nezadusili, na vás vyskočí chyba a celou tu scénu pokazí. Ach jo!
Druhou věcí, už ne tak rušivou, ale přesto svědčící o "kvalitní" práci vydavatele, je obálka. Tu ve většině recenzí nechávám plavat, ale tady prostě nemůžu. S klidným svědomím mohu parafrázovat Járu Cimrmana: "Jsou chvíle, kdy by se grafici měli popravovat."
Nevím, proč nakladatel nepřevzal překrásné originály, ale - OK, stává se to. Vůbec mi však není jasné, proč zadal tvorbu obálky grafikovi, který je schopen zařídit, aby maska na ní šilhala a navíc ji ozdobit sedmi různými fonty, v pěti barvách. A teď jeden, pro vás zaručeně neznámý citát: "Tohle je, chlapci, psychedelika."

Konečně dojíždím do mojí konečné. Smíchovské nádraží. Přečtenou knížku házím do tašky a už teď vím jedno. Určitě se k ní vrátím. Metro 2033 je kniha, která dokazuje, že ruská scifi má co nabídnout a je škoda, že se na ni, díky dějinným souvislostem, nepočítám-li hlídky, na dlouhou dobu zanevřelo, a to jak ze strany vydavatelů, tak čtenářů. Naštěstí jsou tu první vlaštovky, v tomto případě doprovázené radioaktivním větrem, mutanty a patronami do AK-47.

Metro 2033 /Metro 2033/ (info o knize, detailní plán moskevského metra podle knihy)
Glukhovsky, Dmitry
Nakladatel: Euromedia Group - Knižní klub
Překladatel: Rudolf Řežábek
Obálka: 3H Creative Studio
Redakce: Ivana Parkmanová, Martina Adlová
Rok vydání: 2010
Počet stran: 472
Rozměr: 150 x 235
Provedení: hardback
Cena: 399 Kč