Saúdský korunní princ chce modernizovat svoji zemi. Myslí to vážně? Podaří se mu to? Přežije to? – Tři těžké otázky.

Mohamedovi bin Salmanovi je 32 let. Od června roku 2017 je oficiálně korunním princem a faktickou hlavou státu, aspoň co se skutečného rozhodování týče.

Formálně dosud královského trůnu nedosáhl, ale to je jen otázka nepříliš dlouhého času. Současný král Salman (82 let) je spíše figurkou, než skutečným vykonavatelem moci. Dostat se k objektivním a úplným informacím o zdravotním stavu saúdského krále je nemožný úkol, ale šeptanda tvrdí, že stařičký mocnář občas po ránu neví, jak se jmenuje. Skutečnost, že se král Salman na veřejnosti moc neobjevuje, by tomu odpovídala.

Nástup mladého muže k pákám moci byl historickou událostí. Až dosud seděli na trůnu ropné říše samí starší lidé. S postupným zlepšováním zdravotní péče a průměrného věku dožití dokonce velmi staří. Současný král Salman nastoupil na trůn v 79 letech, jeho předchůdce Abdulláh v 81 letech, jeho předchůdce Fahd v 61 letech. Mohamed bin Salman je proti nim tedy úplné holátko.

Čím se ovšem „holátko“ také liší od svých předchůdců, je deklarovaná vůle modernizovat saúdskou společnost.

Saúdská Arábie je zvláštní syntézou totálního středověku a modernity. Politický systém země ještě nedávno odpovídal poměrům, které v Čechách panovaly kolem roku 1000. O národním státu nelze hovořit, země je v podstatě konglomerátem kmenů, přičemž ty okrajové je nutno držet v korunním svazku hrozbami a občasným násilím.

Náboženství hraje v Saúdské Arábii ústřední roli. Rod Saúdů se kolem roku 1740 dal dohromady s kazatelem ibn Wahhábem, fanatickým očišťovatelem islámu, který neváhal vést džihád proti sousedním arabským kmenům kvůli drobným neislámským zvyklostem. Tím, že Saúdi v roce 1924 ovládli Mekku a Medinu, získal wahhábismus kontrolu nad nejposvátnějšími městy islámu, a tomu úměrný vliv na zbytek islámského světa. K tomu se brzy přidaly i peníze z prodeje ropy.

Spojenectví mezi saúdským královským rodem a wahhábistickými kleriky funguje dodnes a posílilo po roce 1979. Rok 1979 byl pro islámský svět krizový. V Íránu byla svržena prastará monarchie a její místo zaujal náboženský režim – Íránská islámská republika. Sověti vjeli se svými tanky do Afghánistánu, doprostřed již zuřících bojů o moc. A nejdůležitější mešita islámu – Velká mešita v Mekce – byla obsazena ozbrojeným oddílem fanatiků, z nichž jeden se prohlásil za Mahdího (vykupitele) a vznesl řadu požadavků. Patřil mezi ně například zákaz televizního vysílání a vyhnání všech nevěřících ze země.

Saúdští vojáci v Mekce, 1979

Královské síly nakonec mešitu dobyly zpět, za pomoci francouzských výsadkářů z jednotky GIGN (Francouzi museli před akcí konvertovat k islámu, aby mohli do Mekky vstoupit). Údajný Mahdí se ukázal být stejným smrtelníkem, jako jeho souputníci, a bitvu nepřežil. Zajatci byli odsouzeni k smrti a o rok později veřejně zkráceni o hlavu.

Současně však tehdejší král Chálid pozastavil program pozvolné modernizace země a uzavřel s wahhábisty dohodu o dělení moci. Klerici nechají saúdský královský systém na pokoji a na oplátku budou ze státní kasy štědře podporováni při šíření wahhábismu ve zbytku světa. Velmi štědře. Za jeho nástupníka, krále Fahda (1982-2005), utratila Saúdská Arábie za propagaci wahhábismu cca 75 miliard dolarů. Takové peníze už koupí hodně vlivu, zvláště v rozvojovém světě, kde žije valná většina muslimů. Ale i v Evropě.

Zbytek planety nese následky, protože příchod salafistických a wahhábistických fanatiků obvykle vedl k nárůstu terorismu (článek, jiný článek). Ovšem cinkotu zlaťáků se těžko odolává. Systém nějakou dobu fungoval a přežil i 11. září. Ačkoliv 15 z 19 útočníků byli Saúdi a země byla podle všeho zapletena do jejich podpory (článek), následný hněv USA dopadl na zcela jiné státy – Afghánistán a Irák. Inu, rodina Bushů a rodina Saúdů bývaly často vidět pospolu a existuje i kniha, která mapuje jejich vztah do větší hloubky.

No dobrá, systém se Saúdům osvědčil. Proč by jej tedy mladý muž, který čeká na trůn, měl měnit?

Z mnoha důvodů.

*****************************

První důvod má co do činění s přírůstkem obyvatelstva. Porodnost byla v Saúdské Arábii až donedávna poměrně vysoká, teprve v posledních letech prudce poklesla (údaj za rok 2017 říká 2,09 dítěte na ženu). Důsledkem je skutečnost, že valná většina obyvatel je mladších 35 let.

Zde je populační pyramida Saúdské Arábie, kterou jsem si dovolil doplnit dvěma poznámkami.

Zhruba řečeno: Saúdi se množí, ropa v zemi však samozřejmě nikoliv.

V roce 1980 se peníze za ropu dělily mezi 10 milionů lidí, v roce 2018 už na ně čeká 32 milionů natažených rukou. Z toho pravda 9 milionů patří ne-občanům, ale i ti musejí být za svoji práci zaplaceni a musejí mít co jíst.

Přitom na ropné scéně přibyl Saúdům vážný konkurent v podobě Spojených států amerických. Američané těží ropu ze svých břidličných ložisek rekordním tempem: letos mají překonat hranici 10 milionů barelů denně a přeskočit jak Saúdskou Arábii, tak Rusko. Ropný kartel OPEC, ve kterém má Saúdská Arábie velký vliv, se pokusil umořit své protivníky umělým stlačováním cen, ale sázka nevyšla. Americký těžební průmysl tlak přežil a arabské země se skrze snížení ceny ropy dostaly do takových finančních problémů, že musely couvnout. Aktuální cena ropy se blíží 70 dolarům za barel, s čímž Arabové dokáží nějak žít; ale o to víc tato cena pomáhá jejich americkým konkurentům, kteří jsou schopni splácet půjčky a reinvestují zisky do nových nalezišť jako diví. Nejde jen o USA. Severoamerická ložiska sahají až do Kanady, která je také nenecháváležet ladem a mohla by se stát ropnou mocností střední velikosti. Časy, kdy šejkové mohli určovat poměry na ropném trhu, jsou pryč a nenavrátí se více.

Odhlédneme-li od skutečnosti, že dolarové slunce nad ropným královstvím pomalu zapadá, jsou tu také sociální změny. Internet a dostupnost mobilních telefonů rozbily starou saúdskou společnost napadrť. Veškeré předpisy o tom, že se chlapci a dívky nesmějí fyzicky stýkat, jsou k ničemu, můžou-li si telefonovat, chatovat spolu a posílat si e-maily; stejně tak může mladý Saúd vcelku jednoduše vstoupit do světa „nevěřících“ a provádět v něm věci, které jsou zákonem zakázány (třeba sledovat porno). Političtí rebelové se dokonce pouštějí do online debat s různými tradičními nepřáteli – dejme tomu Íránci nebo Izraelci – a zjišťují, že jsou to také jenom lidé. To má následky. Už před pěti lety ukázal průzkum veřejného mínění v Saúdské Arábii, že pětina obyvatel se nepovažuje za „nábožensky založené“ a 5 % jsou dokonce přesvědčení ateisté. (Odkaz.) V zemi, kde je ateismus postaven na úroveň terorismu, je to docela dost.

Pak je zde otázka strategická. Ústřední osa napětí na Blízkém a Středním východě vede mezi Saúdskou Arábií a Íránem. A právě Írán v posledních letech zaznamenal řadu politicko-vojenských úspěchů. Jeho vojáci a spojenci jsou přítomni v Libanonu, Sýrii, Iráku a Jemenu: na mapě to začíná vypadat jako obklíčení. Poslední dobou je situace dost vážná na to, aby Saúdi navazovali opatrné kontakty s Izraelem. Právě dnes proletělo první izraelské civilní letadlo saúdským vzdušným prostorem poté, co země zrušila 70 let starý zákaz. Podle všeho probíhá i nějaká nenápadná spolupráce na diplomatické a vojenské úrovni. Košile je bližší nežli kabát a společný nepřítel spojuje.

Tváří v tvář všem těmto změnám tedy Saúdská Arábie něco dělat musí.

Oprava 23.3.2018, 13.30: Letadlo je indické. Zákaz se vztahoval na všechny lety do Izraele, nejen na izraelská letadla.

*****************************

Co tedy zatím udělala?

Nový korunní princ je u moci nějakých devět měsíců, s reformami však začal už dříve. Dosavadní seznam vypadá takto:

Náboženská policie (muttawa) přišla o většinu pravomocí a nyní už nemůže lidi ani zatýkat, ani tělesně trestat, ba po nich ani žádat doklady či je nějak zpovídat. S faktickým vyklešťováním této složky začal mladý princ už v roce 2016; vousatí „policisté“ (často nevzdělaní fanatici) byli donuceni odložit své hole a místo nich nyní nosí iPady, do kterých zapisují údajné přestupky. Teoreticky se jimi pak má zabývat běžná policie, prakticky začala i ona být v tomto směru laxní.

Od června tohoto roku bude ženám povoleno řídit automobil, což je revolučnější změna, než se zdá: fakticky totiž znamená konec tradičního „mužského“ dozoru nad příbuznými ženského pohlaví. Jakmile začnou ženy jezdit autem, pravidlo o tom, že k pohybu mimo dům jsou povinny získat souhlas svého mužského opatrovníka, bude v praxi nevynutitelné.

Součástí vládního týmu je poprvé žena. V zemi je opět povolena výstavba a provozování kin (ano, to bylo skutečně po 35 let zakázáno).

Součástí změn je rovněž protikorupční tažení, což je také určitý příznak modernity: v zemi řízené podle středověkých principů dlouho neexistoval žádný formální rozdíl mezi majetkem královské rodiny a majetkem státu.

(Tak to skutečně bývalo i v Evropě. Určité pozůstatky vidíme dodnes v praxi – např. britské vojenské lodě nesou označení HMS neboli Her Majesty’s Ship. Neznamená to ovšem, že by Alžběta II. mohla přijít do přístavu Portsmouth, zastavit nějakou minolovku panu Fongovi a za utržené peníze si koupit nový náhrdelník. Saúdský král by to udělat mohl.)

Nějaké konkrétní kroky tedy Mohamed bin Salman udělal; nejsou to všechno jenom řeči.

*****************************

Skutečně kritický bod všech reforem je ale islám – 270 let trvající smluvní spojení rodu Saúdů a wahhábismu. Svůj mírný skepticismus odložím až v momentě, kdy Mohamed bin Salman s tímto spojením skoncuje.

Zdá se, že na to nečekám sám. Článků, které si kladou otázku, jak to nový korunní princ myslí s náboženským liberalismem, je docela dost (první, druhý, třetí). Jenže to je zrovna ten nejobtížnější krok. Ultrakonzervativci tlačení ke zdi mohou být velmi nebezpeční, zvláště když věří, že hájí věc Boží. Podobným způsobem kdysi přišel o svůj paví trůn perský císař Rezá Pahlaví.

Také je možné, že zkostnatělý svazek kmenů se pod tlakem změn nezmodernizuje, ale rozloží, asi podobně, jako když Gorbačovovy reformy rozložily Sovětský svaz. Vnitřní pnutí je srovnatelné (některé části země, zvláště ty šíitské, by rády samostatnost) a intervence v Jemenu se snadno může stát saúdským ekvivalentem Afghánistánu, nevyhratelná válka v primitivní zemi na vlastních hranicích.

Pouštní království nedokázalo udržet modernitu vně svých hradeb. Nyní je otázka, zda se jí dokáže přizpůsobit svým tempem a z vlastní vůle, nebo nikoliv. Dosavadní reformy z dílny korunního prince by mohly zabrat. Ale i kdyby se tak skutečně stalo … demontovat dědictví mnoha desítek let vývozu wahhábismu, to bude záležitost pro celé generace.

*****************************

Hudební epilog
Libanon je asi nejmodernější (ve společenském smyslu) arabskou zemí, ale zároveň by mohl sloužit jako odstrašující případ toho, jak to vypadá, když se kmenové a sektářské rozpory nepodaří udržet na uzdě. 16 let občanské války, intervence sousedních mocností a stát dodnes není státem v pravém smyslu slova.
Mimochodem, text téhle písničky na to místy naráží.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora