17.8.2018 | Svátek má Petra


ŠAMANOVO DOUPĚ: Zažít Liberec

18.7.2018

(i jindy než v srpnu 1968)

Vlastně ne celý Liberec, jenom jeho radniční náměstí. Původně Staroměstské náměstí, to když na něm stál ještě první liberecký rathaus. Základní kámen byl položen 1599, do čtyř let byla radnice komplet, včetně osmiboké věže. (Kdo chce vidět, jak ta věž asi vypadala, ať se jde podívat na budovu Severočeského muzea v Liberci, jeho věž je její replikou.) Když začala po třech stech letech padat, tak ji roku 1894 během čtyř týdnů zbourali. To už kousek dál stála dokončená radnice nová, tak už tehdy byli Liberečáci mazaní.

Liberec 1

Někdy byli ti liberečtí Němci mazaní až moc. To když si cisařpánovi při jeho návštěvách stěžovali na ty provokatérské Čechy, zejména na jejich předního šamana, jistého MUDr. Václava Šamánka. Ten psal recepty zásadně česky, a němečtí lékárníci dělali, že jim nerozumí – i když to stejně bylo hlavně latinsky. A založil v Liberci první českou školu (1885) v podkroví chudobince v dnešní Šamánkově ulici, na rohu s ulicí 5. května. (Taky jsem do té školy chodil, i když o něco později.) A založil zde také místní pobočku Klubu českých turistů a Českou besedu, jíž se stal prvním předsedou a všelijaké další české spolky. Německým nacionalistům nevoněl, jednou mu dokonce vymlátili okna kameny, ale s německým vedením města si rozumněl. Koneckonců – purkmistr MUDr. Franz Bayer byl jeho švagr.

Mudři - švagři. Takový byl Reichenberg...

Liberec 2

František Josef I. přijel do Liberce celkem třikrát. Podruhé roku 1891, přímo ze zemské Jubilejní výstavy v Praze. Nebyl přítomen jejímu zahájení, protože výstavy se odmítli zúčastnit čeští Němci na protest proti Badeniho „punktacím“. Takže to nebyla nakonec „zemská“ výstava, protože se jí neúčastnili dva hlavní národové země České. Ale protože císař byl protektorem výstavy, tak na ni nakonec přijel, čímž potěšil své věrné Čechy. Po týdnu v Praze jel navštívit své věrné Němce do Reichenbergu – aby nikoho nezanedbal. Jenže oni mu zase ti jeho Němci tak moc věrní nebyli. Jeho apoštolské Veličenstvo si dobře všimlo, že uniformy místních policajtů jsou podle berlínského foršriftu a ne podle vídeňského, jako třeba v Praze. A Bismarckovo (dnes Sokolovské, prvotně Novoměstské) náměstí – no dovolte? Vítězný nepřítel v prusko-rakouské válce 1866, a má v rakouském Liberci náměstí? Taková provokace! (Prý mu z toho bylo „až nevolno“.) A taky se císaři doneslo, že stavba nové radnice (jejíž základní kámen byl položen 30. září 1888 a 5. listopadu 1890 už byla dokončena hrubá stavba) se děje za poněkud nestandardních odběratelsko-dodavatelských vztahů. Ale nejvíce císaře a krále dožralo, že byl na jeho císařkrálovský vlak spáchán atentát. Takový nepovedený pokus s dynamitem na viaduktu v Horním Růžodole to byl.

Liberec 5

Bylo 1. října 1891, když František Josef I. navštívil dosud ne zcela hotovou radnici, na jejíž 65 m vysoké věži se už od 22. září skvěla měděně plechová plastika městského ochránce práv rytíře Rolanda. Ale pak se realizace stavby poněkud zadrhla. Protože císař pán byl opravdu dost nakrklý. Takže na začátku příštího roku přijel do Liberce pražský místodržící hrabě Thun – a celé slavné zastupitelstvo vyhodil i se starostou. Město pak řídil vládní komisař hrabě Coudenhove. A ten si nechal předkládat ke kontrole všechny objednávky, a dodavatelům se zaplatilo, až když zkontroloval skutečný stav věcí a podepsal faktury. Pročež už skoro hotová – a městskými úředníky částečně osídlená – radnice neměla dost dlouho okna, ani dveře! (Zdá se, že finanční debakl Světového poháru v lyžování a dnešní dvoumiliardové zadlužení Liberce má hluboké kořeny ve zdejší tradici. Škodaže to tentokrát nehlídal nějaký císařský zmocněnec!) A tak byla nová liberecká radnice zpřístupněna obecenstvu až na Velikonoce roku 1883, kdy byl symbolicky položen její kámen poslední. (Stejně je však nad vchodem do radnice, kde dnes sídlí zastupitelstvo Libereckého kraje, vročení 1882, vyvedené ve štuku – už bylo vtištěno a nikdo ho zpětně nepředělával.)

Starého Rolanda nepamatuji, ten byl sundán rok po mém narození. Pamatuji se na obrovitou hvězdu, která ho nahradila. Pamatuju se, jak ji někdy v roce 1967 sundali při rekonstrukci radnice. Byla neodborně instalována, klempířina v roce 1952 nestála za nic. A tak pod ní zatékala dešťovka a dřevo krovu hnilo. Inu – nejen dřevo hnilo pod rudou hvězdou v našem státě!

Foto: Václav Toužimský

Foto: Václav Toužimský

Pamatuju se, jak kolem radnice jely 21. srpna 1968 sovětské invazní tanky. Pamatuju, jak pak liberečtí horolezci na uprázdněnou věž připevnili dlouhatánský černý prapor (byl mezi nimi i pokořitel Eigeru Radek Kuchař, ale p š t, to věděli všichni, ale nikdo to nepráskl). Praporec měl asi metr na výšku a pět nadélku, vlastně to byla černá stuha. Vlála pak ve věčném severozápadním větru snad celý rok. Vichr rozcupoval její konec na třásně, ona však dále vlála. Byla vidět z Jizerek i z Ještěda. Marně kolaboranti lákali horolezce, ať tam vylezou a za tučný obnos stáhnou. Nechtěli, nemohli. Bylo by to proti pravidlům bezpečnosti práce. Ono to opravdu bylo nebezpečné – i když tu superstuhu nahoru dávali.

Liberec 3

Pak se dostavělo lešení kolem věže, černý šál byl sejmut a vítězně své cípy rozepnula zase obří rudá hvězda. Jen dočasně. Než v roce 1989 padla. Na chvíli byla nahrazena lvem jakožto symbolem České republiky. Toho snad ani nepamatuju, v té době jsem do Liberce nejezdil. V roce 2005 se vrátil Roland, tedy jeho kopie. Viděl jsem ho zase tuhle neděli odpoledne. Do Liberce mne totiž svezl štáb nejmenované televize (nechci parazitovat na její dobré pověsti:), aby se mnou natočil kratičký šot, který bude 21. srpna součástí komponovaného pořadu k 50. výročí „vstupu vojsk pěti bratrských zemí“. (Protože to v Liberci znám, zavedl jsem je na nejlepší parkoviště hned za radnicí, kde se o víkendech nemusí platit. Naštěstí tam bylo aspoň jedno místo volné.) Stal jsem se totiž, aniž bych o to nějak zvlášť stál, pamětníkem. Jsem jednak svědek (téměř stoletý, jak si někdy připadám) a jednak si pamatuju.

Štáb nejdříve natočil povídání s jiným pamětníkem, kterému tenkrát Rusáci prostříleli obě nohy. Natáčení se mnou však mělo jisté zádrhele. Západní slunce šajnilo na fasádu domů, které finálně nahradily původní stavby, poničené nárazem tanku do podloubí mezi domy č. 4 a 5. Takže se muselo čekat, až slunko zapadne za hradbu domů na druhé straně náměstí. Alespoň jsme měli čas povečeřet v jedné z náměstních restaurací. Já pak šel obhlédnout terén, konkrétně knihkupectví Jotunheim v blízké Železné ulici, kde plánujeme první středu v září s Františkou Vrbenskou povídat o Kvalitě života mé neregistrované, avšak k smrti milované partnerky Jany Rečkové.

Liberec 6

Slunce šlo dolů, našel se však další zádrhel – po páté hodině začal na náměstí koncert jazzové kapely. O prázdninách tu totiž probíhá Léto na náměstí. A v jeho rámci je zde instalována i malá pláž se skutečným pískem, kde lze hrát malou plážovou odbíjenou, nebo se nechat popelit potomstvo. Zatímco rodičové posedávají v pohodlných křesílkách. Křesílka jsou mnohem pohodlnější než okolní žulové lavice, a nemusí se zde nic objednávat, jak je nutno v okolních předzahrádkách.

Hudebníci (snad Podještědské hudební společnosti) hráli moc pěkně, dokonce jsem se i trochu tanečně zapohyboval. Jenže v tom randálu se zase nedalo natáčet. Byli však natolik hodní, že když televizáci potřebovali natočit nějaké „stend-apy“, tak si udělali přestávku. Na jedné straně jsem byl připoután k náměstí, protože jsem nevěděl, kdy mne bude potřeba, na druhé straně jsem si to náměstí snad poprvé v životě pořádně užil!

Liberec 7

Jo, ještě: „Zaalpský“ neogotický styl radnice znamená, že se jedná o kopii vídeňské radnice v měřítku 65:98 metrů (ve výšce hlavní věže) a 35:140 metrů (v šířce čelní fasády). To, že byly obě radnice dokončeny roku 1883 zřejmě není náhoda, stejně jako to, že obě měly na špičce věže postavu rytíře ochranitele. Byly stavěny zřejmě podle stejného architektonického plánu. A ta liberecká věž je natolik podobná vídeňské, že v dobách, kdy se moc nemohlo na Západ, točili čeští filmaři scénky z Vídně právě zde.

Liberec 8

Nakonec se stíny prodloužily až na fasádu, kde před dávným půlstoletím (někdy v době bitvy u Hradce Králové) boural tank č. 314. Muzikanti si udělali další přestávku. Na tři pokusy jsem svou vyprávěnku natočil, po deseti minutách se mohlo hrát dále. No a my jsme odjeli směr Praha, však už bylo po deváté večer. A na štáb ještě čekalo noční natáčení v matičce.

Ano, jsem pamětník. Nepamatuju se, kdy se kolem nové liberecké radnice rozkládalo Staroměstské náměstí. Nepamatuju ani, kdy zde byl Adolf Hitlerplatz. Dnes se to tu jmenuje „nám. Dr. E. Beneše“. Pamatuju se, když náměstí neslo název „Bojovníků za svobodu“. A viděl jsem zde bojovníky, jak zde za tu svobodu bojovali. A padali.

Nezapomínejte ani vy, mladší a přímí ne-pamětníci, prosím. Je to asi pět let, kdy mého soupamětníka, který dodnes žije v Liberci, napadla na ulici nějaká (pro)sovětská agentka provokatérka, která ho poznala z jiných natáčení, a řvala na něj:

„To jste vy, ten postřelenej v srpnu 1968, jo? Vy lháři, JÁ tady tenkrát byla – a vůbec se tu nestřílelo!“

Ale kurvaže střílelo. A bouralo tankem. Jen samotný Liberec měl na padesát raněných a devět obětí nepřátelského vpádu ruského komunistického imperialismu:

Eva Livečková
Rudolf Starý
Bohumil Kobr
Stanislav Veselý
Josef Fialka
Zdeněk Dragoun
Jindřich Kuliš
Miroslav Čížek
Vincent Březina

Liberec 9

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 17. července 2018

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


A. Rgova
18:27
18.7.2018

J. Farda
13:25
18.7.2018

počet příspěvků: 2, poslední 18.7.2018 06:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.