21.10.2018 | Svátek má Brigita


ŠAMANOVO DOUPĚ: Zase Srpen

22.8.2018

Před padesáti lety jsem ve svém rodném Liberci zažil jeden z hvězdných okamžiků našeho národa, bohužel trval jen šest dní. Šest dní trvala nejen „pasivní rezistence“, ale i spontánní odpor proti okupačním vojskům. Protože se našim neschopným kolaborantům nepodařilo sestavit „dělnicko-rolnickou vládu“ po vzoru Maďarska z roku 1956, která by okupaci „spojeneckých armád“ zpětně posvětila, mysleli jsme si, my mladí hloupí, že „Rusáci“ prostě budou muset odtáhnout. Tato naděje ve mně doutnala jen šest dnů, jen do té doby, než jsem slyšel po návratu naší delegace z Moskvy (včetně našich unesených hrdinů) brečet Dubčeka do rádia.

Byl jsem mladý, byl jsem hloupý, ale doba mne učila. Když jsem totiž sledoval někdy v listopadu 1968 ze schodů libereckého Hlavního nádraží nekonečnou kolonu vojenských náklaďáků, které se vracely do NDR, tak jsem si spontánně pomyslel: Tak tohle je opravdu průser, že už tady nemusí být tolik okupantů. (Místo půl milionu už mělo stačit 80 tisíc.) Nemusí jich tu tolik být, protože jejich úlohu teď budeme plnit my sami. Tedy naši národní „hrdinové“, naše armáda, naše bezpečnostní složky. Už po nástupu Gustáva Husáka, který se stal kolaborantem díky vlastní inteligenci a přizpůsobivosti až po 21 srpnu 1968, začalo utahování šroubů. Z trafik zmizely snad desítky časopisů a novin, z redakcí ostatních tiskovin, ale i z rozhlasu a televize a filmových studií byly vyhnány stovky schopných, poctivých a statečných lidí.

Ta vojska se stahovala, až když Národního shromáždění schválilo ostudnou „Smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“. Tedy nikoli jednomyslně. Čtyři poslanci byli proti. Načež byli jakožto zrádcové, kteří neposlechli svých stranických vůdců, vyhozeni z partaje, načež ztratili poslanecký mandát a propříště bylo Národní shromáždění stopro jednotné (až po zvolení Václava Havla prezidentem v prosinci 1989). Inu – nepodřídili se „demokratickému centralismu“. Mimochodem, víte jaký je rozdíl mezi demokracií a socialistickou demokracií? Jako mezi kazajkou – a svěrací kazajkou.

21. srpen roku 1969, kdy jsem se právě vracel od jugoslávského moře, tuto tendenci jen potvrdil. Na Václaváku byly opět tanky, tentokrát ale československé. Zběsilá pěst Lidových milicí vraždila v Brně.

Zpočátku jsem okupaci z roku 1968 počítal na dny, pak na týdny, nakonec na roky. Pak jsem přestal počítat, protože jsem pochopil, že „dočasně umístěné jednotky na našem území“ tady budou navěky. A „normalizace“ nesla své plody. Málokdo si dnes vzpomene, že to podivuhodné slovo vzniklo za účelem ošálení okupantů. Ti totiž slíbili, že po „znormalizování“ naší společnosti, odtáhnou. Takže většina novinářů a lidí neprovokovala přímými slovními útoky, jen jsme se začali vyjadřovat jinotajně. Dokonce redakce Studentských novin zastavila dobrovolně vydávání časopisu, který byl Brežněvem jmenovitě kritizován. Tedy jen „dočasně“, než se situace „znormalizuje“. Málokdo z nás chápal, o jaký normativ jde, že se teď bude měřit jiným loktem, a to kremelským loktem.

V rámci „normalizace“ proběhly i „prověrky“ ve všech fabrikách, úřadech, stranách Národní fronty i u Československé armády a v bezpečnostních sborech. Málokdo si uvědomuje, že v těch srpnových dnech se národ sjednotil kolem KSČ (tedy její liberální složky) a tehdejší vlády, což bylo reprezentováno jmény Dubček (1. tajemník KSČ), Svoboda (prezident), Černík (předseda vády), Smrkovský (předseda parlamentu). Byly to symboly, ale i jednotlivé osobnosti, které se později každá jinak vyvrbily. Takže proti okupantům stály jednotlivé vojenské posádky, které je často prostě nevpustily do kasáren, takže se chudáčci vojáčci zakopávali v lesích a polích. Lidové milice hlídaly bezpečnost 14. sjezdu KSČ ve Vysočanech. Esenbáci nenápadně krotili vášně davů a tahali zoufalé jedince zpod pásů tanků, před které si stoupali nebo lehali. Na ochraně ústavních činitelů se podílela i ta část StB, kterou neřídil Šalgovič. Spousta našich vyzvědačů v zahraničí pomáhala při předávání informací na Západ, mnozí tam nakonec i přeběhli.

Nejdříve byli odstraněni „pravicoví exponenti“, kteří se „dějinně znemožnili“ v průběhu „Obrody“. Pak se inkvizice vrhla na řadové členy KSČ. Každý se měl vyjádřit, jestli souhlasí se „vstupem vojsk“. Stačilo jen říci „ano“ (Franto neblbni, tak na to kejvni, nabádali často své soudruhy/kamarády vejborové, kteří často byli „celkom slušní“ komunisté – jenom jakožto vejboři museli kejvnout první). Stačilo jen říci to zropadené „ano“, a všichni by měli pokoj. Řekni, co musíš, a myslit si můžeš, co chceš. Málokdo dnes ocení hrdinství těch 327 tisíc lidí, (67 tisíc vyloučeno, 260 tisícům soudruhům bylo členství „zrušeno“ – hlavně těm, kteří sami praštili s rudou knížkou), kteří řekli to své „ne“, i když už věděli, co je čeká: Ztráta dobře placených funkcí, případně i práce, vyhození ze studií a velký černý puntík na celou rodinu do devátého kolena…

Tato „normalizace“ nakonec dopadla i na nestraníky. Provereno bylo ROH, armáda, ministerstva, učitelé, vlastně všechny veřejné organizace. Postiženo tak bylo dalších asi 300 tisíc občanů, kteří neřekli to správné ano (vlastně „da“). I umělecké svazy byly takto prosety. Kdo nebyl ve svazu spisovatelů, nemohl být publikován, kdo nebyl ve svazu výtvarných umělců, nemohl vystavovat. Takto potrefení arciže psát mohli (do šuplíku), malovat mohli (v ateliéru), avšak nemohli mít v občance razítko „svobodné povolání“ a museli si něco „najít“ (v kotelnách a úklidových firmách), aby nebyli odhaleni a zavřeni jakožto „příživníci“...

V Listopadu 1989 se na ulici objevily transparenty, které oba letopočty spojovaly: 68 / 89. Zatímco však v osmašedesátém jsme šli ze světla do tmy, pak osmadevadesátý znamenal příchod svobody. Paradoxně i pro zrádce, které naše demokratické soudy nemohly odsoudit za velezradu – protože jejich činy nebyly v dané době trestné, avšak vítané. Někteří zrádci se zastřelili (i když v případě vnitráka Šalgoviče mu možná někdo pomohl, někdo z jeho bývalých soudruhů), jiní emigrovali na Slovensko (Biľak). Osmašedesátý se stal dávnou a překonanou vzpomínkou, a už se vzpomíná jen na zakulacená jubilea.

Plynuly nejdřív dny, pak týdny, měsíce, roky, a teď už zlomky staletí. Při letošním padesátiletém výročí se objevily i spousty uměleckých a pseudouměleckých děl. Byli osloveni pamětníci, na jejichž vzpomínky se dříve nedostalo. A někteří pamětníci se ozvali sami. Jako třeba Vojtěch Filip z Jedovar, ideologický referent SSM na gymnáziu, posléze člen KSČ a ideový spolupracovník StB, který obětavě plnil úkoly vyzvědače i v (západo)německém bordelu, načež se stal předsedou neobrozené Komunistické strany Böhmen und Mähren.

Tak tahle postava se nedávno vyjádřila pro britský list The Guardian svým viděním historie, když pravila: „V sovětském politbyru byl v té době jediný Rus, který hlasoval proti (invazi). Brežněv byl z Ukrajiny. Hlavní silou invazních armád byli Ukrajinci.“

Nu vot. Nejdříve nám neobrodní komunisté zakázali používat slov „invaze“ a už vůbec ne „okupace“. Vždyť přece bratrské armády k nám přišly na pozvání nejvyšších stranických a státních orgánů , aby potřely kontrarevoluci a zastavily Bundeswehr.

Pak, když se nenašli žádní orgáni, kteří by se nebáli přiznat pozvání, když se ani ta kontrarevoluce nemohla dokázat (nalezený „sklad zbraní“ na jednom z ministerstev patřil Lidovým milicím, a vysílačka na ministerstvu zahraničních věcí je samozřejmou součástí každého takového úřadu kdekoli na světě), a Bundeswehr a americké tanky v Davli byly identifikovány jakožto rekvizity natáčeného filmu „Most u Remagnenu“, pak se začal používat studený termín „vstup“. Vstup armád Varšavské smlouvy.

No a nakonec jsem slyšel nějakého ruského ideologa, který pravil: „Pozvala nás budoucnost.“

A úplně nakonec se o Srpnu 1968 u nás přestalo mluvit vůbec. A nepřehlédnutelné díry na fasádě a sochách Národního muzea prý byly způsobeny – neodborným čištěním vodní párou...

A teď nám (Britům) nějaký komunista předloží úplně nový a originální slogan. Filipovi „Ukrajinci“ se stali stejně proslulými, jako Paroubkovi „Marťané“. Málokdo cituje mnohem závažnější slova, která Falmer pronesl:

„Historie (roku 1968) byla ze sta procent zfalšována.“

Což se krásně vejde pod § 405 Trestního zákoníku (“Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“)

A: „Nikdo nenapíše, že celá idea je postavena na pozici proti Rusku.“

Připomínka: Nás neokupovali „Ukrajinci“. Ani „Varšavská smlouva“. A nakonec ani „Rusáci“. Ale komunisti!

Ukrajinské velvyslanectví v Česku tvítovalo k těmto Filipovým výrokům takto: „Považujeme za zbytečné komentovat nesmysly, vyslovené Stranou, která nejen je důsledným advokátem zločinů Ruska, zejména jeho agrese na Ukrajině, ale zřejmě převzala kremelské metody lží a manipulací s historií.“

S tímto hodnocením se ztotožňuju, jenom si myslím, že není zbytečné komentovat nikoli tyto „nesmysly“, ale propagandu. Dnes, když už nemáme StB, Sovětský svaz se rozpadl a KS Ruské federace je okrajovou politickou stranou, tak dnes je Filip znovu agentem – agentem imperialistického Ruska. Ani nemusel nic podepisovat. Stačí, že je komunista.

Ale proč podobnou proruskou (a protiukrajinskou) propagandu hlásá i hrdina sedmého odboje pan prezident Miloš Zeman?

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 21. srpna 2018

Některá z dřívějších Šamanových doupat o Srpnu 1968:

Nejdelší den (1997)
Hořkost chmele (1998)
Rozhodná a včasná opatření za zachování a obranu socialismu (2001)
Sovětská pomoc (1998)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Rakovina prsu může postihnout každou ženu. Včasné odhalení je klíčové
Rakovina prsu může postihnout každou ženu. Včasné odhalení je klíčové

Říjen je celosvětově označován jako měsíc boje proti rakovině prsu. Cílem řady kampaní a přednášek je především poukázat na to, že rakovina prsu může postihnout každou ženu bez ohledu na věk. Včasné nalezení nádoru značně zvyšuje šanci uzdravení.

Diskuse


J. Richter
8:31
22.8.2018

R. Langer
6:18
22.8.2018

P. Kmoníček
8:19
22.8.2018

J. Richter
8:32
22.8.2018

počet příspěvků: 9, poslední 22.8.2018 07:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.