Čtyři naši prezidenti (možní příští) se v úterý 6.11. 2012 ve dvě odpoledne sešli na jednom politickém písečku: Jan Fischer (nezávislý), Přemysl Sobotka (ODS), Miloš Zeman (Zemanovec) a Jiří Dientsbier (senátoři ČSSD). Bábovičky jim rozdala Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Prezidentští kandidáti měli na písečku pražského hotelu Marriott před sezvanou veřejností uplácat hrad. Tedy, jak se bude Hrad v jedné z možných příštích budoucností chovat v oblasti zahraniční politiky.

Debatu moderoval šéfredaktor Českého rozhlasu 1 - Radiožurnál Jan Pokorný. Ten na rozehřátí položil aktuální otázku: Kdo si myslíte, že vyhraje americké prezidentské volby: Romney, nebo Obama? A co je vaše přání?

Miloš Zeman: 4 ku 6 na Obamu. Je to mé přání. A já jsem zvyklý, že se mi přání plní.
Jiří Dientsbier: Vyhraje Obama. A je to mé přání.
Přemysl Sobotka: Přeji si, aby to byl Romney. Pravicový politik musí podporovat pravicového politika.
Jan Fischer: Prognostik ve mně říká, že lehce zvítězí Obama. A je to i mé přání. Pro planetu to bude lepší.

Pak každý z kandidátů dostal tři minuty na to, aby přednesl svou představu o tom, jak by měl u nás fungovat prezident v oblasti zahraniční politiky:

Jan Fischer: Prezident slouží své funkci, reprezentuje svou zemi, podílí se na vytváření značky a na vytváření konceptu zahraniční politiky. Má hájit národní zájmy České republiky. Postupuje koordinovaně s vládou. Nemůže existovat "hradní zahraniční politika". Je třeba udržovat konzistenci, průhlednost a očekávatelnost. Je nutné aktivně působit v EU i v rámci transatlantické spolupráce. Nesmí se zapomenout na obhajobu lidských práv. Je třeba podílet se na rozvojové pomoci – to je naše "rodinné stříbro" a tradice. Částí diplomacie je i ekonomická diplomacie.

Přemysl Sobotka: Prezident musí být součástí průniku vlády a ministerstva zahraničních věcí. Má koordinovat zahraniční strategii, a to i s předsedy obou komor Parlamentu. Reprezentuje suverénní postavení naší země v rámci EU i NATO. Měli bychom navázat úzkou spolupráci se zeměmi, které pomohou naší ekonomice. Lidská práva jsou neopominutelná, ale pokud bude dobrá situace v hospodářství ČR, bude dobrá i naše pozice ve všech dalších věcech. Prezident musí zastupovat především zájmy ČR.

Jiří Dientsbier: Prezident navenek reprezentuje naši zemi. Musí usilovat o debatu napříč politickým spektrem, jak s vládními stranami, tak i opozicí. Musí myslet na delší dobu než na jedno volební období. Musí mít schopnost definovat priority i národní zájem. Stejně jako Masaryk a Beneš vím, že naše země patří k těm středně velkým či menším, proto je její bezpečnost závislá na nadnárodních institucích: OSN a různých systémech kolektivní bezpečnosti (jako je NATO) a evropské integraci. Bez toho nemůžeme globálně obstát. Největší hrozba, která je před námi je, že bychom se ocitli na periferii Evropy; pak bychom neznamenali nic. Je třeba mít silnou pozici v EU, abychom byli schopni jednat s ekonomicky silnými zeměmi, jako jsou Rusko, Čína, Indie a Brazílie.

Miloš Zeman:Prezident by neměl provádět zahraniční politiku prezidenta, ale ČR. Co by ještě prezident neměl dělat: Poškozovat pověst ČR tím, že se dostává do konfliktu s vládou či parlamentem. Své odlišné názory by měl tlumočit, a díky svým argumentům by měl umět přesvědčit partnery, že ON má pravdu. Další tři body:
1. Národním zájmem je nejen být v tvrdém jádru EU, ale podílet se i na konkrétních evropských projektech typu transevropské energetické sítě.
2. Má-li ČR hájit své národní zájmy, musí se spojit se zeměmi v podobných pozicích. Nejen v rámci Visegrádské čtyřky, ale i s Beneluxem.
3. Reálná ekonomická diplomacie je nedílnou součástí práce prezidenta, a to jak v EU, tak i mimo Evropu.

Zeman jediný přetáhl, ale jen asi o 20 vteřin. Poté následovaly čtyři různé otázky čtyř členů AMO, každá na jiného ze čtyř kandidátů, kteří na zodpovězení měli dvě minuty. Pro neporovatelnost odpovědí tuto část vynechávám. Následovaly tři otázky, které byly podány prostřednictvím aplikace Google+. A hned první, kterou položila Irena Kalhousová, hlavní analytička Prague Security Studies Institute, která toho času dlí v Izraeli, byla kruciální:

Věříte v diplomatické řešení íránské jaderné hrozby či podporujete vojenský útok?

Miloš Zeman se k odpovědi přihrnul jako první: Jsem ultrajestřáb, tedy obecně říkám ano vojenskému zásahu. Každé rozšíření jaderného klubu zvyšuje nebezpečí, ale Francie a Velká Británie jsou aspoň demokratické režimy. Nedemokratické, či jinak řečeno teokratické, totalitní režimy s jedinou atomovou zbraní v rukou náboženských fanatiků jsou nebezpečí. Jsem pro všechny možnosti diplomatického řešení včetně sankcí. Pokud však íránská jaderná zbraň bude už v posledním stadiu před sestrojením, nevylučoval bych preventivní úder.

Jan Fischer: Írán představuje hrozbu. Pokud vyvine jadernou zbraň, může to povzbudit další země v regionu – třeba Egypt – k témuž. Ještě nebyly vyčerpány všechny diplomatické možnosti. Vojenské řešení je to poslední, a vyžaduje maličkost: Plán B. Tedy co bude potom, jaká může následovat politická varianta? Podpora Arabskému jaru a jeho faktické výsledky nutí k ostražitosti. Byl by zdrženlivý a raději by volil politické řešení – pokud je k tomu ještě prostor.

Jiří Dientsbier: Jaderné zbraně v rukou Íránu by se měly stát součástí širšího řešení. je třeba jednat o snížení stavu všech jaderných zbraní. Provedení vojenského úderu a jestřábí politika by vedly ke zvýšení bezpečnostních rizik, k nové vlně teroristických akcí. I izraelský prezident Peres vyzývá ke zklidnění. Preventivní úder není řešení.

Přemysl Sobotka: Po 11. září už nevím, jestli máme čekat. Velmi mě mrzí, že prezident Obama zrušil projekt raketového deštníku. Nejde jen o to, zda mají proti nám zbraně, ale i o vytváření obranného bloku. Izrael je obrovsky ohrožen jak raketami dlouhého tak krátkého doletu. Izrael potřebuje podporu. Tu mu sice vyjadřujeme, ale musí se toho účastnit hlavně EU a USA. V případě velkého útoku na Izrael by nastal celosvětový problém. Přesto nejsem pro preventivní útok, ale blokádu Íránu ze strany OSN, EU a dalších mezinárodních organizací.

Poté dostal přes internet příležitost ptát se Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR. S odkazem na nedávné premiérovo vyjádření při otevírání strojírenského veletrhu v Brně se zeptal, jak chtějí kandidáti řešit rozpor mezi potřebou podpořit obchod i s problematickými zeměmi a podporou lidských práv v těchto zemích. Jestli to vidí černobíle, anebo jestli by volili třetí cestu. Třetí cestu by volili všichni.

Obchod je důležitý, ale nelze rezignovat na lidská práva. Dientsbier v tom nevidí rozpor. Když se na místě vyjádříme, neznamená to nikdy konec obchodu.

Podle Sobotky jsou lidská práva v zájmu všech zemí. Když jsme ale v 90. roce u nás skončili se zbrojním průmyslem a dodávkami zbraní, tak nám zatleskali, a ihned se na uvolněné trhy nahrnuli obchodníci ze všech demokratických zemí. Politici by samozřejmě měli o lidských právech mluvit, ale samozřejmě i podporovat místní opozici. Demokracie se nedá exportovat, ale můžeme situaci v těch zemích ovlivňovat, posunovat mentálně.

Miloš Zeman míní, že by se česká ekonomika zbavovala zbytečně příležitostí, kdyby vydávala silácká prohlášení. Podle jeho zkušeností je vhodné o lidských právech hovořit při interních jednáních, kdy se i protějšky tváří vstřícně a diskutují. Nechtěl by, aby se z ČR stala "Myš, která řvala".

Podle Fischera může být v politice oboje. Ani Číňané nepočítají s tím, že při návštěvě rezignujeme na zmínky o lidských právech. Varujme se siláckých výroků – ale na obě strany. Musíme hledat nové trhy a být na nich sebevědomým partnerem.

Jiří Přibáň, profesor na Cardiff Law School, University of Wales, Cardiff, si nejdříve přes internet postěžoval, že u něj prší. Pak se zeptal na další kruciální otázku: Kam až má zajít integrace EU? K federaci, konfederaci – co je pro kandidáty "cílová stanice"?

Přemysl Sobotka: Jsme v EU dobrovolně, bohužel EU se mění. Nastupuje syndrom dramatických regulací. Vraťme to zpátky k původnímu půdorysu, kde EU vznikla! Zmizela dřívější solidarita silných se slabými, ale je tu solidarita odpovědných s nezodpovědnými. Centralizace mi nepřipadá jako dobré řešení krize, a nemělo by se v ní pokračovat.

Jiří Dientsbier: Suverenita je přání, ale naše faktická suverenita je větší, když jsme součástí EU. Evropská integrace je předpokladem pro faktickou suverenitu, to je náš národní zájem. Jsem pro to, aby integrace pokračovala, nebo se vrátíme ke konfliktům. Je absurdní vyvolávat konfrontaci, jak o ní mluvil Sobotka. Postoupit v integraci dál je nezbytné.Buďto budeme v hlavním proudu EU, nebo na periferii. Na doplňující otázku moderátora "Kam až?" Dientsbier bezprostředně odvětil: Prostě to jede, směřujeme k federaci, musíme dojít až tak daleko, kam až to pro nás bude plus. Například k sjednocení daní, abychom zabránili únikům do daňových rájů.

Přemysl Sobotka se ke zmínce o své osobě ohradil, že ale on nemluvil o "vyvolávání konfrontace", ale o zastavení integrace. Vida, první drobná konfrontace mezi kandidáty, ale zůstalo jen u ní.

Jan Fischer k sjednocování Evropy pravil, že to je už šedesátiletý proces, který není ukončený. Ale "těžce mu nevoní" vytváření jednotné ekonomiky pro celý kontinent. Ani to, jak se černobíle rozděluje: "Buď budeme mít federaci, nebo se rozpadneme." Federace, konfederace, to není jeho svět. Nemáme "evropskou identitu", "evropský národ" neexistuje. Federaci nechce, ani rozpad EU. Navrhuje "pružnou integraci" tam, kde to má smysl. Například v energetické bezpečnosti. Státy, které mají na integraci jiné názory než tvrdý střed, nesmí býti kvůli tomu ostrakizovány. Ale ke svým postojům si musíme hledat spojence.

Miloš Zeman: I sdílená suverenita je suverenita. Suverenita EU je dar, placený určitou ztrátou suverenity, kterou ale dramaticky nevidí. Proces integrace EU by měl být dokončen až do fáze federace. Neměl by však vzniknout centralizovaný superstát, ve kterém budou tisícovky anonymních bruselských byrokratů diktovat parametry jednotného evropského záchoda.

Poté padly otázky podané již dříve ve formuláři na stránkách AMO. Na mnohé z nich kandidáti již odpověděli. Jedna z nich se opět týkala podpory lidských práv a opozice, a to konkrétně v Bělorusku.

Miloš Zeman: V Bělorusku jsem byl. Lukašenko mě pětkrát zval jako premiéra, ale přijel jsem tam jako zástupce Evropského výboru Socialistické internacionály. Setkal jsem se tam se všemi představiteli opozice a disentu. Jeďte do Běloruska, jednejte s opozičníky, nevydávejte silácká prohlášení, kterými jen naštvete vládu a opozici nepomůžete.

Jiří Dientsbier: Je důležité setkávat se s opozicí, před rokem 1989 to pro Chartu '77 byla velká podpora. Pro domácí disent se jednalo o jistotu, že jsou někde slyšeni a nebudou zapomenuti.

Přemysl Sobotka: S příslušníky běloruské opozice jsem se setkal u nás. (Nebylo jasné, který z lidí v sále patří k běloruské StB.) My se do vnitřních záležitostí Běloruska nemůžeme přímo vměšovat, ale musíme tam dostávat informace, jako jsme ze zahraničí dostávali před '89 my. V tom musíme pomáhat, dodávat třeba potřebné technické zařízení.

Jan Fischer: Opozice má v Bělorusku tíživé živobytí, každé drobné zlepšení je naděje. Když situace dospěje tak daleko, že jsou donuceni k emigraci, měli bychom jim konzistentně pomoci v rámci naší azylové politiky.

Další štěpný dotaz se týkal postoje kandidátů k palestinské snaze získat u OSN statut "nečlenského státu".

Jiří Dientsbier: Není to úplně jednoduché. Dle příslušných rezolucí mají nárok na stát, jít tímto směrem by mě nevadilo. Musí to být ale vyváženo směrem k Izraeli. Máme dobré styky s ním, ale i Palestinci mají svá práva. Svět by měl poskytnout záruky, aby mohly existovat dva státy.

Pokornému to nestačilo: Je odpověď na položenou otázku "ano"?
Jiří Dientsbier: "Spíše ano."
Pokornému uniklo tlumené "jžš".
Jiří Dientsbier: "Ano."

Miloš Zeman: "NE." Nelze mít nic pro zřízení palestinského státu na území Západního břehu. Ale voliči rozhodli, že v pásmu Gazy bude stát ovládaný teroristickým Hamásem. Říkám NE, protože by to pro Palestince bylo demotivující k tomu, aby si po vzájemné domluvě s Izraelem pořídili plnohodnotný stát. Už to bylo dvakrát dojednané, a Arafat to dvakrát zrušil.

Jan Fischer: To vidí podobně. Standardně jsme příznivci a podporovateli Izraele, máme ale i historicky dobré vztahy v arabském světě. Pro Střední východ musíme volit vybalancovaný přístup. Dva státy ano. Ale s tím, že všichni prohlásí, že všechny místní státy mají právo na existenci! Statut nečlenského státu pro Palestince NE.

Přemysl Sobotka: Jednoznačně NE. Jelikož Hamas používá podobných paktů k nepřátelství vůči Izraeli, pak takový návrh podporovat nelze. Musí vzniknout dva státy, ale nad jiným půdorysem.

Jiří Dientsbier se ještě rozmyslel a dodal, že nehodlal nijak podporovat Hamas a přistoupil by k zásadnějšímu řešení, tedy aby mohl být palestinský stát přijat až jako plnohodnotný člen OSN.

Pak následovaly ještě dotazy z publika, z nichž se však zahraniční politiky dotýkaly jen některé. Vyberu z nich závěrečnou otázku, kterou položil dopisovatel Neviditelného psa: Evropská unie má ministra zahraničí. Jak by se měl prezident a vláda ČR chovat k "jednotné zahraniční politice EU", a konkrétně, jak se zachovají v případě přístupu k Izraeli, kdy se EU chová téměř antisemitsky, zatímco ČR má s Izraelem dlouhodobě přátelské vztahy. V již poněkud unavenější řadě politiků vzbudila otázka jistý vzruch.

Jan Fischer: V případě Lady Ashton zapřáhla EU koně za vůz. Už vznikla jakási evropská organizace, aniž by byl znám společný koncept. Existuje jen zahraniční politika 27 zemí, která by se měla pohybovat v určitém "koridoru". Zde se bude integrovat obtížně. Nevidím ani důvod, aby se tak dělo. Postup by měl být ovšemže koordinován a harmonizován. Vztah k Izraeli je ale hezký případ diferenciálního přístupu EU. Jsem rád a hrdý, že si držíme dobrý vztah k Izraeli.

Přemysl Sobotka: Ministerstvo zahraničí EU nereprezentuje nikoho, jen si na to hraje. Není to sjednocený názor 27 zemí. Ale už existuje sbor šesti tisíc evropských diplomatů! Tady se jen vidlemi vyhazují peníze…

Jiří Dientsbier: I zahraniční politika EU musí být maximálně koordinována. I když ji nebude koordinovat Lady Ashton. Musíme najít kompromis, zde je stanovisko EU nešťastné. Měli bychom usilovat o jednotnou zahraniční - i bezpečnostní politiku, včetně jednotné armády. Izraeli musí garanci existence poskytnout mezinárodní společenství, jako všem svým členům. K Izraeli máme tradičně dobré vztahy

Miloš Zeman: V zahraniční politice EU se objevuje appeasment. Smířlivost k násilí vně EU se za posledních let zvýšila (viz i případ Kosova, které naštěstí je vně EU). Projevuje se neochota k pomoci při obraně každé demokratické země. A na Středním východě je jedinou demokratickou zemí Izrael. Kdyby třeba Libanon měl demokratický systém, měli bychom v rámci evropské zahraniční politiky bránit Libanon…

A bylo 16:00, a konec debaty. Tak, už víte, kterého kandidáta budete kvůli jeho názorům na zahraniční politiku České republiky volit? Ale pozor – ještě je jich asi šest, vlastně se Schwarzenbergem sedm. Ti by měli o svých představách AMO a zvídavou veřejnost informovat snad někdy příště.

P.S. Pozváni byli ti kandidáti, kteří v době přípravy debaty byli již jasní. Karel Schwarzenberg se omluvil kvůli dění ve Sněmovně. Bonusem bylo čekání na to, jestli se ještě do konce debaty (která připadla na 16:00, přesně na dobu, kdy se uzavřela registrace prezidentských kandidátů) přece jen ke kandidatuře nerozhoupe Jan Švejnar. Ten se sice rozhoupal – ale pozdě a nesehnal už dost kvalifikovaných senátorů (tedy těch, kteří již složili slib).

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.