26.4.2017 | Svátek má Oto






ŠAMANOVO DOUPĚ: Z hradeb ven

8.3.2017

(Jeruzalém na vlastní kůži)

Od zvonice kostela Vykupitele se nám podařilo přes Múristán a Davidovu ulici vypohybovat se až k Citadele. Od rána jsme s Janinkou viděli už tolik kamenů, opracovaných i neopracovaných, tolik zdí a věží a tolik turistů i místňáků, že by to chtělo zašít se někam do žírné a pusté zeleně. Kousek odtud je příjemný parčík, znám ho odposledně. Hurá tam!

Z hradeb ven 1
Z hradeb ven 2

Opět procházíme Jaffskou bránou, stejně jako ráno, ale opačným směrem. Nejdříve zatáhnu Janu pod hradby, takhle vlevo. Mezi křovisky a stromy je tam hned pod hradbami Citadely před turistickými návaly ukryto jezdecké sousoší. Sám jsem si ho vynašel, pěšky vyšlapal, když jsem tudy před osmi lety hledal netradiční cestu z náměstí Kikar Zion do starého Jeruzaléma. Tady někde se svého času (2. září 1192) setkali anglický a křižácký král Richard Lví srdce (latinsky Ricardus I Cor leonis, Araby zván Malik Rik) a sultán Saladin (kurdský muslim Selahadîne Eyubî; arabsky Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb či ve zřejmě hebrejské transkripci Zalach ha-Din), aby spolu uzavřeli pětileté příměří. Sousoší je pěkně osvětleno odpoledním sluncem, které ho vytahuje ze stínu stromů a zelených křovisek, jež oba vládce hrozí spolknout... Jdeme ještě kousek dál, abychom ocenili výstřelný pohled z hradeb na křižovatku pod hradbami. Tamhle vlevo je vidět točité schodiště, které se vykrucuje až do výšky hradeb. Tudy se chodí na jejich jižní větev, kudy lze shůry shlížet na arménskou a židovskou čtvrť, avšak nikoli v pátek v půl páté odpoledne, kdy se už nad Jeruzalémem sklání šabat.

Přes křižovatku slézáme do libého údolíčka. Vítá nás kulaté dlážděné náměstíčko, na němž se rozpíná ve slunci se blyštící globus lesklého kovu. „Rozpíná se“, protože kontinety na této zeměkouli jsou kovové, avšak oceány chybí. Jde o lesklou vykousanou skořápku, která kvůli těm dírám vypadá trochu jako šrapnel. Je sytě modrá, protože se nad ní klene sytě modré nebe, které odráží. Odráží pochopitelně i obraz návštěvníků, avšak neodrazuje je od toho, aby vlezli dovnitř. Na dlažbě je zde vyvedena středověká mapa světa. Kontinenty Evropa, Afrika a Asie se ze středu, který tvoří Jeruzalém, rozkvétají do tří okvětních lístků. Stejně jako před dvěma lety rozeznávám švabachem psané názvy zemí „Deudschland“ a „Polen“, a mezi nimi i „Bohemen“. Sláva, našli jsme další axis mundi, aneb pupek světa! Je jím celý Jeruzalém.

Z hradeb ven 4
Z hradeb ven 3

Slézáme ke kanálu, který v přímce (jak je zde obvyklé) vede po schůdcích poskakující vodu z fontánky dolů do zeleného údolíčka pod hradbami. Zlákal jsem Janu k tomu, abychom šli po protivných okrajích kanálku a drželi se za ruce. Jsem moc rád, že se tu můžeme procházet. Není tu tak pusto, jako minule, zlaté slunce vábí lidi k odpočinku na lavičkách i trávníku. Takže můžeme poprosit okolojdoucího pána, aby nás foťáčkem vyblejskl z větší dálky, než mi umožňuje má dlouhá ruka.

Přicházíme k vykopávkám z římské i moderní doby. Ocitují zde ze své knihy Mír v Izraeli:

„Scházím do odkrytého sklepení, procházím románskými oblouky a dotýkám se zkorodovaných železných kruhů, u kterých byli nejspíše uvázáni koně. No a u těch malých kroužků snad osli či jiná malá hovádka. V prvním století občanského letopočtu zde byla rozměrná vodní nádrž. V areálu se našly i zbytky elegantních veřejných budov z období byzantského (4.-7. st. n.l.). Ale zrovna tyhle kroužky pocházejí až – ze začátku 20. století! Už tehdy bylo o něco výše obchodní centrum Mamilla, a tenhle barák sloužil nejspíš jako nájemní dům. Patřilo to tu křesťanům z Německa, pak Arabům a nakonec Židům. Po válce za nezávislost vedla tímto územím linie příměří, domluvená s Araby v roce 1949. Vlastně dvě linie, vzdálené od sebe 40 až 100 metrů. Tento pozemek se ocitl mezi nimi, v zemi nikoho. Budova byla později zničena a zasypána sutí. Znovuobjevena byla při výstavbě tohoto parku, přičemž byly odkryty i ony starší vrstvy z římského období. Právě tudy před dvěma a půl tisíciletím vedla také hranice mezi dvěma kmeny, tehdy židovskými kmeny: Kmen Juda obýval Jeruzalém, na jih od něj se nacházel kmen Benjamin. Nu a dodnes je zde „mezinárodně uznávaná hranice Západního břehu”...“

Z hradeb ven 6
Z hradeb ven 5

Přes mokrý plácek, který zjevně skropily nyní zavřené trysky v dlažbě, scházíme ke kolmé řadě domků. Chci projít dveřmi uprostřed, avšak tento vchod do „Hutzot Hayotzer Arts and Crafts Center“ je uzavřen. Domky tedy obcházíme zprava. Na jejich boku se ukazuje, že jsou řazeny do dvou řad a tvoří tady uličku. Umělou uličku, plnou krámků s umělecky řemeslnými výrobky. Stavíme se tady, až půjdeme zpátky. Pospíchám na to místo, kterým se chci Janince pochlubit: Další parčík, travnatý tentokrát na rovné placce. Velmi vhodný k čutání míče, jak činí parta několika bezstarostných hochů. Nejsou přitom ticho, jakkoli zde nechybí informační tabulka, jež ve formě piktogramů zakazuje křičet a hrát tu míčové hry. Také se sem nemají vodit psi a rozdělávat ohně. Jsme na minule slibovaném „milém místě s nemilým názvem“. Jana nechápe, na co jsem pyšný. Tak jí to vysvětlím:

Nacházíme se na začátku údolí, které nese v arabštině nicneříkající název vádí er-Rababi, avšak má i známější hebrejský název – Gei Ben Hinnom, údolí syna Hinnoma, někdy jen Gei Hinnom. Z aramejštiny přes řečtinu tento název přešel do kralické češtiny jako „Gehenna“. A už jste doma? Jsme v místě doslova pekelném. To, že se sem od bývalé Hrnčířské brány házely vypálené keramické nepodarky, bylo to nejmenší. Někde v těchto místech (anebo kousek vedle) vzývali zhloupí Izraelité nepravé bohy Baala a Molocha, a dokonce jim přinášeli lidské oběti. Není divu, že na sebe přivolali Boží hněv, který jim interpretoval nedůtklivý prorok Jeremiáš. Ono Jeremiášovi ani nic jiného nezbývalo – jenom plnil příkazy, které mu byly nadiktovány přímo z nebe:

Z hradeb ven 8
Z hradeb ven 7

„Jdi si koupit hliněný džbán od hrnčíře, vezmi s sebou několik předních mužů z lidu a několik předních kněží a jdi ven do údolí Ben-Hinnom, které je u vchodu do Hrnčířské brány, a hlásej tam slova, která k tobě promluvím...: Přivedu na toto místo neštěstí, takže každému, kdo o něm uslyší, bude znít v uších, protože mě opustili, odcizili mi toto místo, obětovali na něm kadidlo cizím bohům, které neznali ani oni ani jejich otcové. Judští králové naplnili toto místo krví nevinných: zřídili výšiny Bálům, aby pálili své děti ohněm v zápalnou oběť Bálům, což jsem jim neporučil, nepřikázal, ani mne to nenapadlo.“

Odbočka: Jistý znalec Písma mně v hospodě vykládal, že prý v Bibli není zakázáno jíst lidské maso. Mnohé toho je zakázáno jísti, podle kopyt, peří a šupin, avšak výslovně kanibalismus ne. Prej. Snad toho hocha ještě někdy potkám, abych mu vysvětlil tento deficit. Dí Bůh: „Ani mne to nenapadlo!“

„Toto praví Hospodin zástupů: Tak rozbiji tento lid a toto město, jako se rozbíjí hrnčířská nádoba, kterou už nelze spravit.“

Proroctví Jeremiášovo bylo splněno. Jeruzalém byl dobyt babylonským králem Nabukadnezarem II. a Judské království v roce 586 př. n. l. zaniklo. Později se toto místo stalo prototypem všech pekel. Podle legendy, zaznamenané ve Skutcích apoštolů se právě zde nacházelo ono „hrnčířovo pole“, které bylo koupeno za známých třicet stříbrných. Za třicet stříbrných šekelů, které velekněžím vrátil Jidáš, když chtěl zvrátit něco, co už zvrátit nešlo. Podle Bible kralické právě zde Jidáš skončil velmi nepěkně:

„Ten zajisté obdržel pole ze mzdy nepravosti, a oběsiv se, rozpukl se na dvé, i vykydla se všecka střeva jeho. A to známé jest učiněno všechněm přebývajícím v Jeruzalémě, tak že jest nazváno pole to vlastním jazykem jejich Akeldama, to jest pole krve.“

Z hradeb ven 10
Z hradeb ven 9

No, ale nějak jsme tíhu místa nepocítili. Možná kvůli veselému chlapeckému čutání, možná, že jsme v Gehenně nebyli patřičně hluboko. Vedu tedy Janinku na spodní konec plácku, odkud se přes plot rozevírá pohled do rozsáhlé jámy, končící hrází, proděravěnou tunelem pro odvod vody. Alespoň tak to před dvěma lety tady vypadalo; našel jsem si k tomu později, že zde (anebo kousek vedle) býval královský rybník. Rybník zde býval před pětadvaceti stoletími, jáma před dvěma roky. Koukám jak blázen, okraje jámy svítí modrou barvou sedaček, ze svahů se staly tribuny, a na tom písečném plácku uprostřed se bude zjevně hrát baseball! To jsme to, Jeremiáši, to jsme to dopracovali.

Z hradeb ven 12

Vracíme se zpátky, tentokrát se nám podaří projít dveřmi ve středu spodní řady domků umělecké uličky. Znovu koukám na tu proměnu. Nějaká krize či co, nebo umělecký záměr, který zapadl vinou vyschlých dotací? Spodní dvě třetiny uličky jsou pusté, všechny tamní krámky jsou zavřeny na řetězy. Jen v horní třetině prosperuje květinářství, které se rozložilo i na schodech. No, už před dvěma lety mi to tu připadalo jaksi uměle vytvořené. Kousek od davy nacpaného novodobého súku Mamilly, mimo starý i nový Jeruzalém. Horní krámky přiléhají k rušné podhradební silnici, která je prodloužením Jaffské třídy, zjevně místo, kam nějací zákazníci zavítají...

Vracíme se kolem mokrého dlážděného plácku, fontány z trysek stále netryskají. Pod horizontem, který je označkován „Davidovou věží“ (osmanským minaretem na Citadele), vedle římských vykopávek sedí a povídají se dvě stejně staré, tedy mladé holky, které by se mohly stát symbolem Izraele. Protože podobné dvojice, trojice až en-tice jsem tady viděl už mnohokrát: Děvče v šátku a děvče s volně rozpuštěnými vlasy. Hrají si spolu, povídají, smějí se a normálně spolu kamarádí.

Procházíme svažitým Teddy parkem, tedy parčíkem Teddy Kolleka, zasloužilého jeruzalémského starosty. Stoupající polokruhový chodník je vrouben zídkou, ve které se otevírá osm kamenných knih s osmi kapitolami ze života Teddyho. Byltě starostou po šest volebních období, a tento úřad zastával od roku 1965 do roku 1993, kdy posedmé (v 82 letech) již ve volbách nezvítězil. Jako starosta udělal Theodor Kollek mnoho dobrého pro všechny jeruzalémské občany, včetně palestinských Arabů, až mu mnozí Izraelci vyčítali jeho „proarabskou politiku“. Nu, po sjednocení Jeruzaléma v roce 1967 se prý i on zasloužil o to, aby byl na Chrámové hoře zachován muslimský vliv. Co by asi říkal na současné islámské skřeky, ozývající se odtud? Nelitoval by svého tehdejšího rozhodnutí? Jiného svého činu by jistě nelitoval: Už několik hodin po dobytí Starého města a východního Jeruzaléma zorganizoval dodávky mléka pro arabské děti...

Vracíme se k lineárnímu prameni. Od něj stoupáme vlevo po schodech. Aniž bychom si toho nějak všimli, prošli jsme územím „Davidovy vesnice“ a dostáváme se k milionářskému sídlišti Mamilla. (Před deseti lety stál jeden místní apartmán tři miliony dolarů.) Jmenuje se to tu „Tannous Bros. Building“, jak zjišťujeme z modré informační tabule na zdi imitující římskou dobu. (Asi to zde vystavěli bratři Tannousovi.) Imitace je završena uměle opadanými reliéfními písmeny, tak skvěle a důvěryhodně opadanými, že ani nejsou k přečtení. Vcházíme do ulice, kterou překračuje řada obloukovitých obytných mostů. Arkáda, tvořená luxusními byty. Z vystouplých oken mohou jejich obyvatelé shlížet do zeleně, instalované v betonových květnících na krajích širokého chodníku. Nejen květiny a křoviny odtud raší, ale i stromy, například oblíbený pomerančovník, osypaný plody. Vzrostlé stromy patří i na ploché střechy, ze kterých splývají zelené závěsy převislých keřů. Stěny domů jsou vyvedeny v klasickém jeruzalémském zlatém vápenci, který tvoří fasádu. Když podcházíme pod jedním tím obytným obloukem, podívám se nahoru, a vidím neskrývaný beton. Jinak je tu beton zjevně všude, skrytý pod fasádou i pod místní zeleninou. Myslím, že se zde uživí spousta zahradníků. Avšak nikoho jsme tu nepotkali. Ani zahradníka, ani chodce. Pusto, ani človíčka, ani milionáře nevidno. (Prý si zde koupili hnízdečka i bohatí američtí židé, kteří sem jezdí jenom na svátky, aby nemuseli trpět v hotelových postelích.)

Z hradeb ven 13
Z hradeb ven 11

Prázdná je i kamenná budka hlídače, kolem které stoupáme po vápencovém schodišti na ulici Jicchaka Kariva (Yitshak Kariv St.). Registrují nás jen oči kamer. Sledují, zda dodržujeme cedulkové nařízení „Zachovávejte ohleduplnost“. Ohleduplní jsme byli, ani jsme nekřičeli, ani netrhali ovoce ze zakázaného pomerančovníku. Za vstupními (či výstupními) sloupy tohoto „areálu soukromého bydlení“ si Jana všimla nenápadného zázraku: v miniaturním parčíku tu kvete záhon kal. (Nebo „kalí záhon“?) Roste a kvete zde spousta kornoutic. Tyto rostliny mají zářivě bílé květy, jde tedy o vyloženě pokojový druh kala bílá, aneb Zantedeschia aethiopica. Známe je například ze skleníku Fata morgána v trójské botanické. Avšak zde se nevyskytujeme ve skleníku ani v bytě, a teplo v dnešním Jeruzalémě tedy zdaleka není subtropické. Avšak na tomto místě evidentně je! Vysloveně hutné a hlavně nečekaně vlhké skleníkové teplo! Parčík se totiž nachází přímo u boční zdi obytného komplexu, v níž se černají žaluzie ve velkých oknech. Jsou to výdechy centrální klimatizace. A protože se chladí více než hektar bytů, pak tyto výstupy vzduchu vytvářejí velice silné lokální oteplení. A zvlhčení...

Míříme na Kikar Zion. Tady to už dobře znám. Přes ulici Janě opět ukazuji Sternův dům. Odtud je správně vidět jeho skutečné rozměry, které jsme ráno při pohledu z karda nákupního střediska Mamilla nemohli tak dobře pozorovat. Dvoupodlažní dům s obloukovými okny má všechny kameny popsány písmeny a číslicemi. Bydlel zde v době návštěvy císaře Viléma II., tedy roku 1898 Theodor Herzl, jak už jsem se zmiňoval. Tedy ne „zde“, ale kousek vedle – i když v těchto kamenech. Ty sem byly přeneseny z původního místa, které je nejspíše skryto v tom nákupním centru.

Přejdeme křižovatku a dostáváme se do parku, ve kterém z trávníků místo záhonů vyrážejí staré kamenné hroby. Starý muslimský hřbitov, kterému kraluje kupole prastaré hrobky mamlúka jménem Emir Aidugdai. Když jsem tuto zahradu, která sousedí přímo s Parkem nezávislosti popisoval před osmi lety, psal jsem, že je zde onen věhlasný mamlúk „pochován“. (Věhlasný je kvůli této své hrobce, jinak jsem se o něm žádné jiné věhlasnosti nedopátral.) Když se podívám okénkem dovnitř tak skutečně uprostřed zřím náhrobek, ale krom toho i pytle s cementem, jakési barely a všeobecný nepořádek. Tato hrobka slouží dnes jako zahradní domek či sklad stavebního materiálu. Ono tohle místo má obecně nesvatý charakter, už sami muslimové si ze hřbitova ve 30. letech 20. století ukrajovali pozemky pro výstavbu budov a vybudovali přes toto místo i odpadní potrubí...

Na kraji parkového hřbitova ze stavební jámy, kterou jsem popisoval před osmi lety, roste monstrum budoucího „Muzea tolerance“. Kolem rozložité agáve, ze které tentokráte netrčí žádný telegrafní stvol, vystoupáme na Hillel St., kolem níž vyrůstají nové mrakodrapy. Zarazí nás šipka, která ukazuje k místu, kde se nachází „Time Elevator“. Časový výtah? Výtah času? Připadám si jako v nějakém sci-fi. Nebo je to jen špatný překlad z hebrejštiny do angličtiny? Až při psaní tohoto textu jsem se na to zeptal přátel na fejsu, a získal potřebnou informaci, za níž všem děkuji: Jde o multimediální záležitost. „Fascinující interaktivní zážitek, který vede návštěvníka nezapomenutelnou plavbou přes fascinující místa.“ Stoupáte od staletí minus desátého až do současnosti. Jde o divadýlko s panoramatickými obrazovkami, stereozvukem ve sluchátkách a třesoucími se, naklánějícími se a poskakujícími lavicemi v šesti různých směrech. 5D se tomu říká. Nic pro Janinu rozbitou páteř.

Z hradeb ven 15
Z hradeb ven 14

Úzkou uličkou, již protínají ještě užší uličky, přicházíme pod girlandami barevných skleněných baněk k jiné baňce, vlastně bance na náměstí Kikar Zion. Banka zabírá dvě zvýšená spodní patra věžového mrakodrapu, vyšší podlaží patří mě nechvalně známému hotelu Kikar Zion, který před dvěma lety nenávratně zkrachoval. Zdá se však, že zkrachoval návratně, protože za jeho okny jsou patrny stohy nového vybavení. Na fasádě ze strany náměstí (kikar) Sion se pyšně prohlašuje, že zde se již vbrzku otevře Herbert Samuel hotel. No jasně, na takovémhle fleku, kilometr od hradeb, přímo na Jaffa Road a dnes tedy i tramvaji, nemůže žádná nemovitost dlouho zahálet. Buďto se strhne a postaví nová, anebo se vylepší. Přeju Herbertu Samuelovi mnoho úspěchů, my však asi i příště zůstaneme věrni našemu malému smart hotýlku v uličce Horkanos. Už si zde připadáme skoro jako doma. Náměstíčko, které se nachází patro pod vstupem do hotýlku, mi náladou připomíná Malou Stranu. Doplazíme se sem před pátou hodinou.

Domove, sladký domove, sprcho, sladká sprcho!

Po dvou hodinách tělesné restaurace znovu vyrážíme na Jaffa Road. Je před sedmou hodinou, čili už je dávno tma. Chci ukázat Janě konečně rušný život na pěší zóně v Ben Hillel Street. Avšak rušný život se nekoná. Ulice jsou prázdné, ani tramvaje nejezdí. Jenom večerka na rohu a čínská restaurace v patře nad ní mají otevřeno. Inu ovšem, je přece šabat! Mimochodem, mám dojem, že v Izraeli je stále pátek a svátek, šabat nebo alespoň velikonoce. Před pár lety v uličce pod hotelem Kikar Zion řvala i o šabatu až do rána diskotéka v místním Undergroundu, avšak ten je dnes už zavřen. Obdivujeme alespoň osvětlené výstavní skříně místních obchůdků. Zaujme nás stříbrná kobylka s filigránskými ozdobami. Několikacentimetrový hmyz má do hlavy zatknuto plnicí per, zřejmě také stříbrné. Měli zavřeno, a tak jsme ušetřili čtyři tisíce šekelů. Hloupůstka pro někoho, kdo bydlí v Mamille, anebo nějakého prezidenta...

Alespoň se vracíme brzo domů. Po stažení fotek do Janina notesového písíčka a vyřízení pošty se odebíráme na kutě. Zítra nás čeká zase náročný den. Náš poslední den v Jeruzalémě. A ještě jsme nebyli na hoře Oliv! Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v pátek 1. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 6. a úterý 7. března 2017.

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.