23.9.2017 | Svátek má Berta


ŠAMANOVO DOUPĚ: Vlny nad mořem

7.6.2017

(Přežít Izrael)

Minule jsme s Janinkou dorazili z Tel Avivu do Ashdodu. Do třetího a do druhého Ashdodu. První Ashdod, třináckrát zmiňovaný v Bibli, tak ten leží ve vnitrozemí. Přesněji jeho vykopávky na Tel Ashdod. Ty jsou vzdáleny asi pět kilometrů od pobřeží a nacházejí se kousek na jih od současného Ashdodu v oblouku mezi silnicí číslo 4 a železnicí. Z největší části je ono starověké město nejspíše pohřbeno pod vlnami dun, které se až sem vzdouvají od moře. Jak jsem zjistil pohledem do mapy až teď.

Tak tenhle první Ashdod jsme nenavštívili.

Vlny 1

Navštívili jsme druhý Ashdod, Ashdod Yam, totiž přístav, či ještě lépe řečeno trosky hradu, který nad ním kdysi stával. A dojeli jsme tam přes třetí Ashdod, současné bílé město s přísně symetricky rozmístěnými domy. Tenhle třetí Ashdod byl vybudovám podle skvělého urbanistického plánu a připomíná mi poněkud přerostlé sídliště Barrandov. Od silnice číslo 4 jsme přijeli ulicí kolmo až k moři, k přístavišti, jak jsem byl minule poznamenal. Ale to není to úplně první přístaviště biblického Ashdodu. Toto přístaviště dnes slouží jako rybářský a turistický přístav pro plachetnice. Nový Ashdod je vybaven onačejším přístavem, dokonce třetím největším námořním přístavem v Izraeli! Jeden důležitý přístav leží v Ejlatu na břehu Akabského/Ejlatského zálivu, tedy na jihu. Druhý pak na pobřeží Středozemního moře v Haifské zátoce. Poté, co zanikly starověké přístavy v Jaffě a Caesarei, které pokryl písek a zapomnění, poté, co Arabové zničili prakticky všechny přístavy, aby se jich nemohli znovu zmocnit křižáci, neměl Izrael na tomto pobřeží jiný velký přístav než Haifu. A to až do šedesátých let 20. století.

Vlny 2

Na severním okraji současného města, které vzniklo až roku 1955, se roku 1961 začal budovat nový přístav, do něhož první loď vplula už roku 1965. Po roce 1978, kdy Izrael uzavřel mírové dohody s Egyptem, sloužil jako dopravní uzel pro egyptské turisty. Důležitým pro nákladní přepravu se stal až po roce 2005, kdy zde byl otevřen nový nákladní terminál. Jeho stavba přišla na 3 miliardy amerických dolarů. A ty peníze dokázal z ministrů financí vyrazit generál Rafa’el „Raful“ Ejtan, původním jménem Rafael Kaminski, rodák z izraelské Afuly (*1929). Raful bojoval ve všech izraelských válkách, a to ještě dříve, než vznikl stát Izrael. A to i v těch válkách, které nejsou zahrnuty do oficiálního seznamu arabsko-izraelských válek. V dubnu 1948, ještě před vyhlášením nezávislosti, se pral o Jeruzalém a byl zraněn poprvé. V prosinci 1955, poté, co Syřani opakovaně stříleli z Golanských výšin na izraelské rybářské lodě na Galilejském jezeře, provedl IDF odlehčovací operaci Kineret. Raful tehdy v hodnosti kapitána velel 101. výsadkářské jednotce. Izraelci zničili syrské palposty, zabili 54 nepřátel, šest jich padlo a Raful byl zraněn kulometnou kulkou, která mu prošla hrudí. Už příští rok se účastnil druhé oficiální arabsko-izraelské války na Sinaji. Velel 890. praporu výsadkářů, se kterým se 29. října snesl s padákem na průsmyk Mitla, hluboko v zázemí za egyptskými vojsky na Sinaji. Ve třetí, tedy Šestidenní válce už velel v hodnosti plukovníka brigádě výsadkářů v pásmu Gazy, kde byl těžce raněn. Načež se stal náčelníkem generálního štábu IDF (1978 až 1983). V téhle době se zrovna neválčilo, takže Raful snížil velikost armády, ale zároveň zvýšil její efektivitu. Válka to sice nebyla, ale Raful schválil letecký úder proti iráckému jadernému komplexu u Bagdádu. (Díky tomu neměli Íráčané, až do doby zbabělého mírotvorce Obamy šanci na jaderné zbraně.)

Vlny 3

Po odchodu z armády se Raful, jako většina izraelských vysloužilých generálů, vrhl do politiky. Posléze se stal ministrem zemědělství a zároveň i ministrem životního prostředí, k čemuž přibral místopředsedování v izraelské vládě. V těchto funkcích sehnal ony tři miliardy. V roce 1999 odešel z politiky, ale přesto dohlížel dále na výstavbu nového ashdodského přístavu, který byl slavnostně otevřen v roce 2005. Toho se ale už Raful nedočkal. Když v listopadu 2004 navštívil už téměř dostavěný přístav – smetla ho vlna z mola do moře. Našli ho až za hodinu. Tenhle chlap, který tak často čelil arabským kulkám, nakonec zemřel nešťastnou a hloupou náhodou.

Tak tohle jsem vykládal Janince, když jsme se courali po pobřeží k druhému Ashdodu, přímořskému hradu, který kdysi chránil už zaniklý starověký a středověký přístav. Aby si dávala pozor na zdejší vlny. Ano?

Vlny 4

Tohle si pamatujte, prosím, na vyprávění o nebezpečí ashdodských vln ještě dojde, ale nejspíše až v přespříštím pokračování.

Od třetího Ashdodu se couráme po pobřeží k jihu ke druhému Ashdodu, k citadele. Já se cachtám v nízké vodě, Janinka kráčí po písku. Zprava připlouvají veselé mořské vlny, zleva se vztyčuje masa písečné duny. A na ní hradby. Hradby, ohražené plůtkem. Aha, tam se asi nebude moct jít. Nikde nevidím budku výběrčího vstupních poplatků. Ale není třeba, vždy uprostřed každé strany plůtku se nacházejí nezahrazené vstupy, kudy lze pohodlně vejíti do této archeologické pokladnice. Velice mi to tu připomíná hrad v severnější Cesareji přímořské. Zde jsou hradby zachovalejší, v rozích ohraničené základy kruhových věží. Na zbytcích asi dva metry širokých zdí roste ovísek a skalničky. Jejich povrch je rozhlodán staletími přímořského zvětrávání, ostré hrany zjemněny navátým pískem. Vnitřek stavby je rozčleněn zdmi, v zadní partii vidíme oblíbené obloukové konstrukce dávných sklepů.

Vlny 5

Hrad je zbudován z kamenných kvádříků, zvících cihel Ytong. Co mne mate, jsou kusy větších kamenů, evidentně z betonu, avšak nikoli z pórobetonu, avšak mušličkového betonu! Pro zpevnění betonu se mušličky používají snad už tisíce let, ale tady nevím, jestli se jedná o zbytky archaické stavby, anebo o soudobou stavební praxi, protože tyhle kameny se nacházejí zejména v řadě jiných kamenů, ohraničujících samotnou pláž. Mušličkový beton mě dostal. Stejně jako parta zbožně oděných židů, popíjejících lahváče přímo na vysoké zdi s báječným výhledem na moře. Na něm se do fronty řadí lodě, mířící do severního nákladového terminálu, poblíž pobřeží si to stejným směrem drandí malá loďka s bílými plachtami.

Vlny 6

Uprostřed pevnostního obdélníku o rozměrech asi 55x40 metrů se nepatřičně povaluje kus ulomeného mramorového sloupu, poznamenaného na boku rzí po dávném železném hřebu. Že si ho ještě během těch mnoha set let po opuštění citadely nikdo neukradl? Nebude mít více než metrák. Vzhled hradu i použitý materiál mi napovídá něco o křižácích, když se však vydrápeme na odvrácenou stranu hradu (vida, je tady uprostřed písku parkovišťátko, mohli jsme zajet až sem), tak mi naučná modrá tabule předává v hebrejštině i srozumitelnější angličtině tuto informaci:

„Situována v jižní části města na hřebenu písečných dun u pobřeží Asdodu se tato struktura, identifikovaná do raného arabského období (640-1099 nl), nazývá „Kal’at-al-Mina“ (přístav Citadela). Během byzantské éry sloužila citadela jako obrana proti útokům z moře. Archeologické výkopávky objevily na tomto místě věže, pece používané pro vaření a pečení, pokoje a zbytky příkopu, který obklopoval citadelu.“

Vlny 7

A doslovně pak tato informace na mě padá z různých bedekrů, jejichž autoři si pravděpodobně přečetli tuhle ceduli, kde je to psáno modré na bílém. A co křižáci? Obrátiv se na anglickou wiki, zvěděl jsem, že jsem se nemýlil, samozřejmě. A letopočty se taky trochu posunuly: Pevnost postavil chalífa Abd al-Malik ibn Marwan z rodu Umajjovců (panoval 685-705 n.l.) před koncem 7. století na vrcholu byzantské doby. Byla užívána během 10.-11. století, kdy chránila zdejší přístav před nájezdy byzantského loďstva. A taky se tady vyměňovali křesťanští zajatci muslimů za tučné výkupné. Roku 1033 byla značně poškozena zemětřesením. Obnovena a znovu používána byla křižáky (vida!, ti nemohli zklamat!) ve 12. století. Od roku 1169 byla pevnost v rukou Nicolase de Beroard, což byl rytíř ze skupiny lorda Hugha z Ramly. Takže se to pak jmenovalo Castellum Beroart. Načež písemné památky mizí, předpokládá se, že pevnost byla zničena muslimy jako ostatní přístavy v Palestině – z obavy, aby do nich znovu nepřipluli křižáci. Takže sem nepřiplouvali ani obchodníci...

Vlny 8

A jmenovalo se to tady původně Minat al-Qal’a, poté arabsky Mahuz Azdud (což je vlastně ze starší aramejštiny...), helénsky Azotus Paralios, hebrejsky Ashdod Yam – a to všechno značí „Ashdodský přístav“. Protože ten samotný Ashdod Jedna, podle mne dosud nevykopané město v dunách, je mnohem starší. Místo bylo obydleno už v době kamenné, před pěti tisíci lety. Město tu bylo za Kanaánců (17. století př. n.l.) V minus 12. století ho dobyli a posléze zvelebili Pelištejci. Potom ho v roce 950 př. n. l. zničil egyptský faraon Siamun, obnoveno bylo v roce 815 př. n. l., ale jen proto, aby ho mohl dobýt judský král Uzijáš (kolem minus 730), který se tímto činem zapsal i do Bible. Zničit ho asyrský král Sargon II (vládl 722 - 705 př. n. l.). Dalšími ničiteli, dobyvateli a obnovovateli byli: babylónský král Nabukadnezar II., o sedmdesát let později perský král Kýros II Veliký. Načež nastoupil jiný Veliký – Alexandr, jenž přejmenoval město na Izotus. Užívali si to tu Řekové, než se oblast dostala pod židovskou nadvládu, což se podařilo během Makabejského povstání Jonatanovi Makabejskému, bratru slavnějšího Judy. Izraelity vystřídali Byzantinci, ty pak šíitští chalífové, kteří postavili onu pevnost. Kterou mohli převzít i s městem křižáci, po nichž přišli Arabové. Za nadvlády Osmanů, tedy začátkem 20. století, ztratilo město svůj význam. Vynechal jsem někoho?

A po tom všem nejspíš šlapeme, když se s Janinkou vydáváme dále na jih do dun.

Vlny 9

Duny, zmrzlé písečné vlny, do kterých moře duní. Až asi sto metrů od moře a pětadvacet metrů nad ním nacházíme jednu s mušliček. Místy se z písku stává kámen, ale když ho

vezmete do rukou, rozpadne se vám. Písek je porostlý zelení, místy egyptským papyrem, jinde se choulí nízké keře – vida, fíkovník! Duny jsou ozdobeny různými kvítky. Kráčíme mezi tím rostlinopisem po cestě, kterou udržují nejspíše nájezdy čtyřkolek. Mezi stopami kol se objevuje drobný steh živočišných stop, později přistihnu chrobáka, tady spíš skarabea.

V dunách se jezdí, v dunách se zřejmě i pohodlně bydlí, jak ukazuje ložíruňk nepřítomného bezdomovce. Tady má luxusní pohled ze své lodžie zhruba ve výšce druhého patra. Nejvíce se ale bydlí za dunami, v hranatých bílých obrdomech, které obklopují místní duniště ve vzdálenosti asi tři sta metrů od pobřeží. V dunách se i dobře modlí, jakž činil i jeden zbožnější žid, než byli ti rozjařenci, co popíjeli na hradbách citadely.

Vlny 10

Blíží se pravé poledne (jedna odpo letního času). Scházíme z dun zase na pobřeží a vracíme se zpátky k citadele. Neodolám, a jmu se tu cestu natáčet na svůj nikonek. Vlny už jsou poněkud ostřejší, obracejí udusaný písek na pobřeží a stahují si ho k sobě do moře. A když včas neuskočím z čáry zaplavení, narazí do mne nějaká silnější vlna jako vzteklý pes.Slunce téměř v nadhlavníku rozpaluje vnitrozemí, rozdíl vzdušných tlaků se zvyšuje a zvedá silnější vítr. Tentokrát jdeme kolem brány, která do hradu míří od moře. A vida – tady pěkný římský sloup, jak ho uměli Byzantinci udělat a křižáci použít! Janinka mi ochotně vyrobí měřítko (165 cm), ale musí si držet klobouček, aby jí ho vítr neserval.

Vlny 11

Vracíme se k autu, míjíme odpadky, v nichž co do zajímavosti dominují liché boty, plné písku. Vítr vyrobil na písku droboučké vlnky, mikroduny. Jestlipak víš, Janinko, že jsme se právě prošli první naší letošní pouští? A to Saharou! Nebo alespoň jejím pískem z egyptského pobřeží. Na izraelské pláže ho přináší nekonečně proudící levotočivý mořský vír, ukládá ho zde, než ho z pláže zase vyrve trvalý čerstvý západní vítr a odnese kus do vnitrozemí. Jenže jsou duny a duny. A co se dun týče, čeká nás ještě pěkné překvapení. Až dorazíme k jezírkům u Nitcanu. Kam právě teď zamíříme.

„A co ten most?“ ptá se poučená Jana.

Jakej most, porád? Aha, ten most, kvůli němuž jsme vážili cestu do Ashdodu! Gešer ad Halom. Tak jo, jedeme tam. Ale o tom až příště.

Prožito v Ahsdodu v úterý 24. dubna 2017, psáno na Lužinách v pondělí 5. a v úterý 6. června 2017, 50 let po vypuknutí Šestidenní války, několik dní po dalším útoku islámistů proti Evropě, opět v Londýně, po kterém britští vojáci zvláštních jednotek bez milosti zabili ubohé atentátníky. Když se něco podobného stalo vloni v Izraeli, mohli se europejští obránci lidských práv teroristů, včetně předních světových médií, podělat vzteky kvůli „používání nepřiměřené síly“ ze strany Izraelských obranných sil. Voják, mladý záklaďák, nakonec vyfásl rok a půl, za to, že zastřelil útočníka, když už ležel na zemi a měl na sobě jenom nějakou vestu... Tentokrát, když se řízlo do evropského masa, pak oprávněné odpravení tří mizerů, kteří byli ozbrojeni „pouze“ noži – a vesty, které měli na sobě, byly (také) pouze falešné – vzbudilo zaslouženou pochvalu. Jsem zvědav, kdy si zblblí Europejci uvědomí, že Izrael je taky Evropa a začnou se k tomuto státu chovat stejně jako k Británii, Francii, Belgii nebo Německu!!!

***

Vlny 12

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Tyhle maminky na eMimino.cz jsou na tom stejně.

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.