(Přežít Izrael)

Včera jsme měli s Janinkou náročný den. I když náročný být původně neměl. Na dnešek jsem tedy naplánoval něco lehčího. Ráno má být ošklivě a jen 14 stupňů, sjedeme se podívat do věhlasného Muzea umění na obrazy. (Kdybyste si v bedekru Lonely Planet chtěli najít Art Museum, tak ho v rejstříku nenajdete v seznamu muzeí, tam je jenom uvedeno světoznámé Umělecké muzeum v Ejn Charod, nenajdete ho ani pod heslem Tel Aviv, avšak pod samostatným heslem Telavivské umělecké muzeum...) Bedekr chválí „ultramoderní futuristickou budovu amerického architekta Prestona Scotta Cohena“ a „skvostnou sbírku impresionistů a postimpresionistů“. No, snad tam něco bude. Odpoledne se pak rozvalíme na pláži před hotelem (za pobřežní magistrálou), to už má být 26 stupňů.

Tento skvělý plán je narušen tím, že hned od rána je fakticky hezky, že pocitová teplota na sluníčku je asi dvacet stupňů, že se Janě nechce postávat před obrazy – a že jsem včera vypustil původně naplánovanou návštěvu Jaffy a už zítra máme jet dál, a takhle bychom ji zmeškali. Což Janinka nechce. Impre-sionistů a postimpre-sionistů jsme si dost užili vloni v Barceloně, ale Jaffa je jen jedna. Takže půjdeme do Jaffy. A zpátky. Po včerejších zkušenostech s ucpanými ulicemi tel-avivskými a s obavami z parkování to bude pěší výlet. Nazpátek se můžeme svézt autobusem nejraději asi číslo 10. Když se nám nepodaří najít stanici a porozumět na ní, kamže máme vlastně jet a kde vystoupit (nejpravděpodobnější možnost), můžeme si vzít taxíka. Do Jaffy je to pěšky kolem pláží jen 10 minut (dle booking.com), čtvrt hodiny (dle recepční) anebo tři kilometry (podle mapy). Legrační je, že právě kvůli téhle vzdálenosti (tam a zpátky 6 km plus nějaké kilometry procházky na místě) jsme si vypůjčili auto už na letišti, poněvadž Janinčina původně odhadovaná maximální denní dávka činila pět kilásků. (Krvinka letos dobrá, zato polyneuropatie a svaly horší než vloni, i přes usilovné denní cvičení.) Její včerejší dobrodružství se však odehrálo na asi osmi kilometrech. Takže doufám, že se vrátíme pěšky a už taky plánuju kudy. No a odpoledne ta pláž samozřejmě platí...

Nejdříve zaběhnu na protější roh vyměnit si většinu dolarů na šekely. Tentokrát sedí za přepážkou tlustá paní, která mi na otázku nabídne dobrý kurz (není na žádné tabulce uveden) – a nenabídne účet. Na zpáteční cestě zkontroluju auto – ano, stále stojí na vyhrazeném místě za Opera Tower, a stále nemám za stěračem pokutový lístek. A pak se už patřičně oděni (Janinka v sukni, já v dlouhých kalhotách) vydáme na cestu. Také se předem nezapomeneme namazat proti sluníčku krémem s ochranným faktorem třicet. Já, krom nosu, tváří, uší a šíje mažu i partii přímo za ušima, na kterou jsem včera pozapomněl a dnes mne trochu pálí, Jana si vystačí s nosíkem a tvářemi – přes hlavu si přehodila případný zelený šál, jako nějaká beduínka, a krk jí letos už skrývají husté vlasy. Na blízkém přechodu překonáme pobřežní Retsif Herbert Samuel Street a dostaneme se k Jerusalem Beach (jak mi sdělují gůglí mapy). A ocitneme se na Shlomo (Cheech) Lahat Promenade, jak praví betonový blok, postavený na širokém promenádním chodníku. Z hebrejštiny vyrozumím, že 1974 až 1993, později si dohledám, že to je období, kdy pán toho jména starostoval Tel Avivu. No, dvacet let starostou – to si už zaslouží pojmenovat alespoň promenádu!

Za oním blokem se otevírá prosluněná pláž s plážovými domky, které poskytují stín dvěma oblečeným turistům a hejnu holubů. Za pláží se vlní modrojasné moře, uschované za moly, která zklidňují vlny. Ale to na nás čeká až odpoledne. Nyní vlevo vbok a hurá do Jaffy! Po promenádě – která zde není ještě zcela postavená. Ó ne! Zase ohrady, zase stavba! A to jsem Janě sliboval krásnou procházku. Nu, nezbývá, než se pustit po tom kousíčku chodníku, který nám zbývá. Sousední stezka pro cyklisty není moc bezpečná, zrovna se po ní proti nám přesouvá stavební bagrotraktor – pravda, jde před ním chlap v oranžové vestě, avšak bez praporku. Zatímco ulice je jednosměrná, ta její část, jež je vyhrazena cyklistické stezce vede oběma směry – čehož využívá jeden chucpe motorista na skútru, který si to tu drandí v protisměru, řídě svůj stroj ledabyle jednou rukou. Ve druhé drží litrovou láhev vody – je třeba dodržovat pitný režim. Občas tu projede i elektrický cyklista – elektrokola a elektrokoloběžky tu jsou velice oblíbené. Na zbylém pruhu proti nám kráčí maminy s kočárky; je opravdu těžké probojovat se těch sto metrů dál.

Jsem naštvaný, avšak naštvanost mizí, když se dostáváme k nezastavěné části promenády. Ta je široká asi pět metrů, sem tam prorostlá palmami, na svém povrchu ozdobena načervenalými a bílými pruhy v kruzích a lemuje asi sto metrů širokou pláž, jejichž navazující série páčí souhrnou délku asi dva kilometry. Je teprve deset hodin, promenáda je téměř prázdná. Proti nám běží osamělá postava, která bezděky plaší kruh holubů kolem pilného důchodce, jenž jim rozdává zdarma potraviny z velké bílé tašky. Na plavčickém domku se třepotá bílá vlajka, žluté slunečníky a zelená lehátka lákají ke slunění. Využívá toho než jedna rodinka, která avšak sedí na své dece – slunečníky a lehátka se platí! (Je vidno, že nejen Češi šetří...) To už jsme na Geula Beach. Na ni bezprostředně navazuje Banánová pláž, která se pozná dle toho, že její slunečníky jsou červené a lehátka modrá. Ale platí se za ně stejně. Touto pláží končí souvislý plážový seriál. Zpátky na sever je možno se podívat z terasy, z níž lze sejít i na pláž. V chodníku je tu zapuštěna kruhová kovová plaketa, z jejíchž piktogramů, čísel a znaků vyluštím, že tímhle směrem můžeme běžet či surfovat nepřetržitě dva kilometry, opačným směrem pak kilometry tři.

Dále pokračuje bulvár kolem čehosi, co vypadá jako bouračka na předměstí. Nízký přízemní komplex, jehož zdi jsou silně oznobeny (nikoli ozdobeny) graffiti. Bývalo zde delfinárium. Jenže delfínům se zde nevedlo, pročež byli přestěhováni do Ejlatu. Objekt byl potom přestavěn na diskotéku, po dřívějším využití zůstalo jenom jméno. I diskotéky skončily, když v rámci „druhé intifády“ zaútočil na dav mladých lidí, užívajících si 1. června 2001 pošabatové noci, sebevražedný terorista z Hamásu, jenž zabil 21 lidí a asi stovku zranil. Poté zde pořádání diskoték ustalo. „Po létech chátrání je objekt v dezolátním stavu,“ psal jsem na jaře 2014, když jsem aktualizoval text své knihy Mír v Izraeli. Tehdy jsem se pídil po jeho dalším využití. Podle informací na síti se v té době plánovalo jeho zbourání. A výstavba obytného bloku, nebo, což je pravděpodobnější, jak se tak koukám kolem sebe na ty nově vyrůstající hotelové pyramidy, spíše nový luxusní hotel s tím nejbáječnějším výhledem na moře a blízkou Jaffu. Podle paní Hany z Haify v roce 2014 Delfinárium ještě stálo.

A když tak k němu koncem dubna 2017 přicházíme, tak vidíme, že ještě stojí. Přízemní odtud z kolonády, patrové směrem k moři. Stojí a slouží. První jeho funkce je patrna na první pohled – je tu rozsáhlé parkoviště, nyní ještě prázdné. Druhý pohled odhaluje další funkci barabizny – slouží jako základna surfařské komunitě. Dobré místo k uskladnění prkna, člověk si sem pak může přijet jen na motorce nebo na kole. A ještě jednu funkci tento komplex má: památeční. Před parkovištěm tu stojí tu nízký vápencový obelisk, připomínající českou vlajku. Horní šikmý trojúhelník je popsán hebrejsky a rusky. Nápis vysvětluje, co se tady v sobotu onoho 1. června 2001 stalo. Na obou bočních trojúhelnících jsou pak vypsána jména zavražděných – hebrejským písmem a azbukou. Dole je pak seznam zakončen nápisem „Večnaja im pamjať“. Hebrejsky a rusky je to napsáno zřejmě proto, že se sem chodili bavit hlavně Židé původem z Ruska.

Irina, Jan, Marina, Ilja, Sergej, Jevgenij, Roman, Maria, Alexej, Mariana, Diaz, Raisa, Jelena, Julia, Irina, Liana, Julia, Anna, Katerine, Simona, Uri...

Připomíná to poněkud památníky z první světové války, které stojí na návsích a náměstích českých obcí. Ale toto je! památník z války. Tento paleoarabský útok byl nakonec jedním z hlavním z důvodů pro postavení bezpečnostní bariéry. Bariéry, která odděluje místa, osídlená palestinskými Araby od židovského osídlení. Bariéry, již odsuzují všichni levičáci po celém světě (včetně izraelských) i všichni humanisté, starající se o trpící „palestinský lid“ (včetně všech papežů). Tak v této válce reagoval a vždy reaguje Izrael, aby ochránil své občany před arabským fanatismem. Proto stále existuje. Proto se také francouzští Židé, jedni z prvních Evropanů, kteří museli islámskému terorismu čelit, ve stále větší míře stěhují do Izraele – aby zajistili bezpečí pro své děti. Evropa bohužel stále netuší, že v této válce už nejméně deset let také je, takže ani netuší, jak by měla reagovat. Že by měla reagovat. Ale už jí to pomalu dochází. Hodně pomalu. A řeší to špatně, hodně špatně. Zákazem šátků...

O kousek dál stojí jiný památníček, vypadající poněkud amatérsky. Plechové postavy si na něm podávají ruce. Pán se žlutou košilí (a hlavou), s černými kalhotami a kravatou se zdraví s dívkou v cihlově červené kacabajce (a stejně vyvedenými vlasy) v kalhotech bílých. Asi zobrazení izraelsko-ruské vzájemnosti. Židovské vzájemnosti. I zde jsou izraelské vlajky, a nápisu v ruštině rozumím i já:

„Toto je náš dům.“

V těchto místech se jednosměrka Retsif Herbert Samuel spojuje s protiběžnou ha-Jarkon a vytváří tepnu Kaufman Street. Už jsme po ní třikrát jeli, ale teprve při této procházce si můžeme vychutnat pohled na minaret mešity Hassana Beka, jež tvoří hranici mezi samotným Tel Avivem a jeho souměstím Jaffou. (Však se taky tato pobřežní metropole oficiálně plným jménem nazývá Tel Aviv-Jaffa.) Mešita se dnes skoro ztrácí mezi novými dvacetipatrovými obytnými budovami. Koukáme se na ně přes placku, porostlou nízkou zelenou travičkou. Kousek dál se nachází obrovitá kovová plastika, znározňující jakési rozpadající se srdce. Ještě dále se pak ve stínu pod plachtami nachází na mírném vyvýšenině dětské hřiště. Procházíme parkem Charlese Clorea. Široký chodník nás přivádí až k moři. Tady se nekoná žádná pláž, vlny dorážejí přímo až na nábřeží, zpevněné velkými kameny. Vhodné místo pro rybáře s jejich pruty i pro výletníky, kteří tu rádi postojí či posedí, aby se ve větru, věčně vanoucímu od moře, mohli pokochat jeho vlnami. Ale pozor! Trojjazyčná tabulka nás hebrejsky, anglicky a arabsky varuje: Nebezpečí! Nelezte na pláž přes kameny! Pro nedovtipy je přiložen piktogram s pánem, uklouznuvším po svahu. Jasné, že tam nelezeme, jen se shora pokocháme. Na to jsme ani nepotřebovali včerejší nepříjemnou zkušenost z nitcanské pláže.

Po asi sedmi stech metrech park končí. U moře se objevuje cípek plážového písku, do kterého je zabodnut kovový prut s výstražnou černou vlajkou. Tady ještě ne! O kousek dál, hned za příhodnou restaurací, je už koupání dovoleno, jak ukazuje modrý piktogram na bílé desce. Vocaď už jo! Dostali jsme se na izolovanou Alma Beach. Pozná se podle bílých lehátek a žádných slunečníků. Stín nabízí jen klasické dřevěné stříškové konstrukce, ale žádný z asi tuctu koupajících se turistů ho nevyužívá. Na téhle pláži vlaje z plavčického domku červený praporek. Moře je tu nebezpečnější a vlny evidentně větší než kousek dále na sever. Určitě proto, že na této pláži chybí ochranné molo. Její konec je v moři ohražem řadou žlutých bójek. Koupat se dá jenom pocaď ! No páni, ale tucet lidí ve vodě! Deset žen a dva chlapi jenom. Proč turisté? Protože se fotí. A proč je tu tak „plno“? Asi nějaký pobytový zájezd v nejbližším hotelu.

Z nízkého pahorku nad pláží na nás shlíží vysoký kovový anděl. Anděl s roztaženými křídly! Neodolám, a jdu si tu plastiku obhlédnout a ofotografovat. Na plaketě jest psáno, že sochu stvořila Ilana Goor v roce 1977 z bronzu, věnovala ji městu a jmenuje se „Žena ve větru“. A když se na ni podívám, tak opravdu vypadá jako žena, běžící ve větru k moři. Její obrysy jsou však vytvořeny vlajícím šátkem a suknicí, ze které vyčuhuje pouze velká bosá noha. Od moře jsem však jasně viděl křídlatého anděla! Nu, je pravda, že jsem ve svém životě potkal několik žen, jež jsou anděly, i když nemají křídla.

Pod vrškem přicházíme k baráku, u kterého nám cedulka sděluje, že se jedná o „Etzel House“. Vypadá jako trosky římského domu, jak prozrazuje zachovalý vysoký lomený oblouk, zbytky dalšího oblouku a romanizující okna. Ale pochází snad až z osmanské doby. Podle jiné informace tento dům postavil nejmenovaný Žid v roce 1900. (Nejspíše to vše je pravda.) Zbytky původních stěn jsou zakryty kovovou zasklenou konstrukcí, která dům urovnává do úhledné kostky. Je zde válečné muzeum, jak napovídá žluté dělíčko před ním, jehož hlaveň zjevně pochází z hydrantu. Muzeum zachycuje činnost židovské ilegální vojenské organizace Irgun v mezidobí od vyhlášení rezoluce OSN o rozdělení britského mandátního území Palestiny z 29. listopadu 1947 až do 26. května 1948, kdy byla včleněna do právě vzniklé IDF, tedy izraelské armády. Slouží i jako památník 41 bojovníků Etzelu, kteří padli v bitvě u Jaffy.

Etzel, Etzel, nic mi to neříká. Až si najdu: Etzel, vlastně Ecel, je nečekaný akronym pro ha-Irgun ha-cva’i ha-le’umi be-erec Jisra’el, což značí „Národní vojenská organizace v zemi izraelské“. (Takže slovo „irgun“ značí pouze „organizace“, tak jsem chytrej po pátrání na síti.) Dovnitř jsme nepodívali, čeká na nás Jaffa! Až budeme mít někdy dost času (prý 2,5 hodiny) a bude moc pršet, můžeme shlédnout dokumentární filmy, vystavené fotografie a novinové výstřižky. Pro dnešek jsme se spokojili s oním dělíčkem...

Přicházíme k lávce přes suché korýtko. Před ní stojí betonová deska s básní, jež je rudě podepsána jménem Oren Ailam. „Ve svém umění Oren integruje poetické psaní a technologii do pouličních objektů. Posunuje hranice mezi spolupráci s obcemi a podkopává ilegální pouliční umění. Jeho básně vyvolaly mediální pozornost a diskusi, spojovaly ho s různými národy, včetně dobrodružných cestujících, obětí traumatu, náboženských Židů, kteří ztratili svou víru, nevěřících, kteří našli víru, transgender komunitu i za hranicemi.“ Jak praví automatický překlad stránky, jíž jsem se dopídil. Proč je jeho báseň vyvedena toliko v arabštině, mi zůstalo neznámo.

Před můstkem koupání zakázáno, za můstkem z promenády schází klikatá rampa na bezejmennou plážičku, která je vybavena toliko sprchou. Ale pak už je promenáda od moře a jeho skalisk oddělena nevzhledným drátěným plotem. Tady se nikdo nekoupe, moře patří jen černým postavičkám v neoprénech, které to zkouší na surfech. Směrem k vnitrozemí zmizely za zvedajícím se horizontem obří hotely a bytové domy. Ve žlutém polozříceném domku zřejmě někdo žije, možná používá i garáž, uzavřenou zrezavělými dveřmi. Před domkem parkuje na rozbitém, kdysi betonovém plácku, několik aut. Aha, tak tady by asi příště šlo zaparkovat.

Vítejme v Jaffě!

Promenáda se zatáčí do oblouku vpravo. Na trojúhelníkovém náměstíčku míjíme výpravu mladých Američanů, vystupujících z autobusu. Pětipatrové budovy za nimi, skrývající se za dvoupodlažní zeď, prolomenou okny, která evokuje hradby, zřejmě ještě potřebují stavební úpravy nebo další patro, jak ukazuje autojeřáb, jehož zvedací ruka je konstruována jako přerostlý rybářský skládací prut.

Vlevo se už zvedá zelení porostlý svah pahorku, na němž se rozkládá historická Jafa. Oblouk chodníku nás přivádí k místu, kde je do šedé dlažby vozovky neústrojně vložena dlažba světlá. Klikatí se napříč vozovkou, od zábradlí nad pobřežními skalisky, až k úbočí pahorku. Tabulka na kraji chodníku ukazuje plánek bývalého opevnění, jehož základy jsou právě vyznačeny světlým dlážděním. Stávala tady věž, která byla součástí městského opevnění ze strany moře. A promenáda přechází rovnou dvoje hradby: Starší postavili křižáci v letech 1252-3 za vlády francouzského krále Ludvíka IX. Mladší pochází až ze 17. století z doby otomanské nadvlády. Opravil a přestavěl ji roku 1916 guvernér Jaffy Muhammad Agha, známý jako Abu Nabbut. Základy opevnění byly objeveny začátkem 20. století, kdy se tu stavěla komunikace pro ulehčení cesty z přístaviště na nově postavenou jaffskou železniční stanici.

Cikcakovité schody nás lákají proplétat se mezi kvetoucími keři a pozvolna stoupat vzhůru do centra staré Jaffy. Já mám však naléhavý úkol, kvůli kterému mířím po schodech kolem Mořské mešity přímo vzhůru, až mi Janinka sotva stačí.

Ale o tom až příště.

Prožito a přežito v Tel Avivu - Jaffě ve středu 26. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 4. července 2017. Tento den v roce 1976 osvobodila speciální jednotka IDF stovku rukojmích, které drželi na ugandském letišti v Entebbe čtyři němečtí levičáčtí a palestinští teroristé. Všichni teroristé byli zabiti na místě, zemřeli i čtyři rukojmí z uneseného letadla Air France, padl jediný izraelský voják – velitel operace podplukovník Jonatan „Joni“ Netanjahu, starší bratr současného izraelského premiéra Benjamina Netanjahu.

***

Foto © Jan Kovanic, Janinka ráno nefotila

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.