Dne 17. listopadu 1939 zavřeli Němci všechny české vysoké školy. Prý jen na tři roky, ale nikdy nebylo plánováno jejich znovuotevření. Jejich majetek byl zkonfiskován. Většina budov přešla pod správu německé univerzity, do budovy právnické fakulty se však nakvartýrovalo velitelství SS. 1200 studentů bylo deportováno do Sachsenhausenu, devět studentských předáků bylo bez soudu popraveno.

Ospravedlnění k tomuto zásahu dal okupantům manifestační pohřeb studenta Jana Opletala, který proběhl 15. listopadu. Opletal, který zemřel 11. 11., byl jeden z 11 těžce raněných z demonstrace k výročí 28. října 1939, kdy byl kulkou do srdce zastřelen i mladý dělník Václav Sedláček. Mohutné demonstrace probíhaly tehdy nejen v Praze, ale i v Plzni, Strakonicích, Jaroměři, Domažlicích, Berouně, Třebíči, Rakovníku, Slaném... Na klopách se nosily trikolóry, lidé nejezdili tramvajemi. Zpívaly se vlastenecké písně a československá hymna. Skandovala se hesla "Pryč s Němci!", "My chceme svobodu!", "Ať žije Beneš!", "Pryč s Hitlerem!", "Chceme právo!" V ulicích Prahy bylo ten den, necelé dva měsíce od oficiálního začátku druhé světové války, 100 000 lidí.

Česká policie "selhala". Demonstrace potlačovala jen obušky. Ale v ulicích byly i tisíce pražských Němců a sudeťáků, kteří nalezli do vedení pražských státních úřadů. A to včetně bývalého karlovarského knihkupce K.H.Franka, nyní státního tajemníka. Zasahovalo gestapo, SS, do lidí stříleli agenti v civilu, pravděpodobně i civilní Němci…

Český 28. říjen 1939 byl největším protinacistickým vystoupením v Evropě. Češi tak odčinili ostudu "druhé republiky". V roce 1938 neslavili dvacetiletí republiky, těsně po záboru pohraničí k tomu jaksi nebyla nálada. Zejména proto, že úmrtní listinu ČSR podepsali čtyři evropští papaláši v Mnichově. Z toho dva naši spojenci. Důsledky této zrady svým způsobem trvají dodnes.

První náraz mnichovské "dohody" měl katastrofické následky. Nejen, že jsme přišli o území, obyvatelstvo a suverenitu, nejen, že země strádala strašlivými ztrátami hospodářskými, nejhorší byla morální kocovina. Národ se chtěl bránit, ale bylo mu v tom zabráněno. Výsledek se dostavil záhy: Z nor vylezla spousta židobijců, včetně katolických spisovatelů, vynořili se znalci toho, "kdo za to může": Krom Židů samozřejmě prohnilá demokracie a plutokracie, vedená prezidentem Benešem. Čeští nacionalisté naštěstí neměli mezi sebou sjednocující osobnost, která by spojila všechny nespokojence, ať už byli spokojeni se stavem věcí právem či neprávem. Hon na demokraty byl obhajován potřebou "národní jednoty v této nelehké době". Z tohoto hlediska bylo pro Čechy štěstím, že Němci nakonec 15. března 1939 "zbytkové Česko" okupovali…

Mnichovská zrada nesla své hořké plody i po roce 1945: Svobodné volby v roce 1946, (kterých se nemohly účastnit strany označené jako kolaborantské), vyhrála v českým zemích prosovětská, a tedy i "osvoboditelská" KSČ (40 %, na postfašistickém Slovensku byla KSS až druhá se 30 %). Komunisté ovládli "revoluční odbory", ministerstvo vnitra, zprostředkovaně i ministertvo národní obrany a média (hlavně rozhlas a filmový průmysl i s údernými týdeníky). Bylo zaděláno na násilné převzetí moci v únoru 1948.

Komunisti ukradli i odkaz 17. listopadu. Mezinárodním dnem studentstva ho vyhlásil už britský International Students Council v roce 1939. V roce 1942 se připojil i mezinárodní sjezd studentů ve Washingtonu, kde byli zastoupeni delegáti více než 50 zemí světa. Od té doby se 17. listopad začal slavit v celém svobodném světě. Po válce, kdy se studentských mezinárodních organizací zmocnili marxisté podporovaní sovětskými tajnými službami, se samozřejmě připomínal jako svátek (pro)komunistického odboje.

Neuplynulo ani 20 let od převzetí moci komunisty, když se začal jejich režim hroutit - hlavně kvůli hospodářským nedostatkům. Jejich důsledkem byly i časté výpadky elektřiny. Po jednom takovém výpadku na strahovských kolejích vyšli opět studenti do ulic s mnohoznačným požadavkem: "Chceme světlo!" Bylo to opět na rozmezí sychravého října a tmavého listopadu, konkrétně 31. října 1967. "Veřejná bezpečnost" mlátila lidi na ulicích, ale 28 let po gestapu vnikla i na koleje. Komunistická policie mlátila studenty i na pokojích - podobně jako nacistická. Školy nebyly zavřeny a nebezpeční inteligenti nešli do lágrů, protože už nebyla padesátá léta. A protože zrovna ten den vystoupil na říjnovém zasedání ÚV KSČ jistý Alexander Dubček, který nepřímo napadl slučování pravomocí "strany a vlády". Načež propuklo Pražské jaro.

Neuplynul ani rok a díval jsem se v Liberci na sovětské tanky s anonymními kříži na pancíři. A studentské protesty 17. listopadu 1968 a události kolem Palachova sebeupálení v lednu 1969 už pacifikovali naši nedávní obroditelé - aby byla zacována potřebná "národní jednota v této nelehké době" a "alespoň zbytky naší svobody a nezávislosti". Hloupé naděje, které jsme vkládali v ústupový boj našich politických miláčků, skončily nejpozději 21. srpna 1969, kdy na nás poslali do ulic tanky sami. Následovala morální kocovina národa.

Z Dubčeka se stal novodobý Hácha. Tato doba "druhé druhé republiky" skončila svým způsobem "naštěstí" s husákovskou "normalizací".

V bouřlivém roce 1989 povolil degenerovaný bolševik studentům oficiálně vzpomenout na 50. výročí prvního 17. listopadu. Pouze vyslovený hlupák mohl na tento den připravit bijce s rudými barety k zásahu na Národní třídě. Anebo značně vychytralý agent. V každém případě byl svržen blbý režim.

Uplynulo dalších 22 let. Svět svírá hospodářská krize. Vlády demokratického světa roztočily rotačky na tisk peněz. Státní socialismus selhal. Ale z ulic a parků zní něco jiného: "Kapitalismus selhal, je třeba nového řádu!" volají ti, kteří bez protestu brali sociální důchody, půjčky na domy i na zájezdy do Karibiku. Evropě hrozí rozpad, nastupují vlády technokratů, které nebyly nikým zvoleny. Německá kancléřka volá po "nové Evropě": Musí se sjednotit hospodářsky, měnově i politicky. Odpovědnost Německa nekončí na jeho hranicích…

Česku vládne mafiánská partitokracie. Radostná nálada, která zavládla po loňské "volební kroužkovací revoluci", neměla dlouhého trvání. Ve městech se opět ustanovily staronové koalice, nejvíce zprofanovaní politici obdrželi výhodná koryta. Národ opět propadl morální kocovině.

Ze dna nespokojeného lidu se ozývají hlasy po nápravě. Jeden patřil šéfovi největší bezpečnostní služby, který špicluje své zákazníky, politické odpůrce a stranické soudruhy. Prozatímně padlý prapor tohoto bijce proti bezpráví zvedá bývalý komunista, současný nejbohatší Čech, který zbohatl (mj.) na státem a Evropou dotovaných biopalivech ničících životní prostředí na celém světě.

Silněji zaznívají hlasy, které už znějí celých 22 let: Potřebujeme národní jednotu, abychom v této nelehké době čelili prohnilým intelektuálům, cikánům, Asiatům a muslimům (když už nemáme skoro žádně Židy). Cikáni, Vietnamci a muslimové nám nevadí jen proto, že kradou, smrdí, pobírají nezasloužené sociální přídavky, modlí se pětkrát denně, nechají si zapalovat domy i se svými dětmi a rozhazují nám po ulicích bomby. Ne, oni nám vadí, protože jsou "nepřizpůsobiví". (Zatímco bílí korupčníci se současné realitě přizpůsobili skvěle.)

A tyto hlasy se ozývají nejen z různých obskurních rytířských řádů, zabydlely se v komunální politice, a poslední dobou jsou slyšet i z nejvyšších pater stran a státu. Naštěstí dnešní rytíři Národa nemají ani dnes mezi sebou charismatickou osobnost, která by se mohla stát jediným Vůdcem, jenž by sjednotil národ, co na zapískání nebo gól začne radostně skákat.

Ale obávám se, že právě nastává Třetí druhá republika.

K tématu viz i dřívější Šamanův článek Cesta k 17. listopadu.

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.